Baxter, Greg: Letiště Mnichov

Baxter, Greg
Letiště Mnichov

recenze beletrie zahraniční

V románu Letiště Mnichov amerického Středoevropana Grega Baxtera se tragický příběh anorektičky rozvíjí v působivou meditaci o existenciálním hladu a přehlcenosti. Vlastnímu hladu je tu nucen čelit i novodobý muž bez vlastností.

Marketingový expert o hladu
Greg Baxter: Letiště Mnichov. Přel. Eva Klimentová, Argo, Praha, 2015, 261 s.

Greg Baxter (1974) je takový americký Středoevropan. Jeho rodina pochází z Rakouska, on sám se usadil v Berlíně a jeho rukopis jasně spoluutváří středoevropská literární tradice. Středoevropský smysl pro ironii projevil, když jako třicátník vydal A Preparation for Death (Příprava na smrt, 2010), memoáry mapující jeho životní a tvůrčí krizi. O dva roky později spatřil světlo světa jeho první román The Apartment (Byt) o muži, který bojoval v Iráku a po odchodu do civilu tam dodával zbraně.

Hlavním hrdinou Baxterova posledního románu Letiště Mnichov (Munich Airport, 2014), který loni česky vydalo nakladatelství Argo, je bezejmenný muž neurčitého věku, jenž připomene „muže bez vlastností“ z děl středoevropských modernistů. Je to člověk bez pout, rozvedený, bezdětný, prakticky bez přátel, otce a sestru vídá jednou za několik let. Navíc pracuje jako freelancer, a to v poměrně vágní oblasti marketingového konzultanství. Jako metaforu jeho existence lze číst jeho vlastní popis toho, jak ve fitness centru běhává na běžeckém pásu za poslechu Glenna Goulda:

„Chodím tam, protože mám rád ty trenažéry. Mám rád ten výhled. Poslouchám klasiku, hlavně proto, že v telefonu jinou hudbu nemám. (…) jestliže je hudba ve správném tempu, trenažér je nastavený na správnou rychlost a já se cítím natolik v kondici, abych běžel plynule, dělal dlouhé kroky a nehýbal rameny, dokážu docílit takového stylu pohybu, jenž zdánlivě nevyžaduje vůbec žádné vypětí a v němž se svět tak silně zpomalí, že všechno, co vnímám a zakouším, se odpojí od plynulosti a spojitosti reality do oddělených složek (…).“

Baxterův hrdina si evidentně libuje v pocitu izolace, třebaže jindy ho samota frustruje, a v plném fitcentru se dokáže úplně odstřihnout od svého okolí. Trvalejší vazby má spíše k věcem a umění než k lidem, kterým také věnuje méně pozornosti. Sice je to duchapřítomný profesionál, ale vlastně se pohybuje v jakémsi transu. Jako na běžeckém pásu mu plyne – a uniká – celý život až do chvíle, kdy se dozví, že jeho sestra Miriam byla anorektička a ve svém berlínském bytě zemřela hlady. Hrdina se spolu s otcem vypraví do německé metropole, kde stráví několik týdnů, než je jim vydáno Miriamino tělo. Rámcem vyprávění je jejich několikahodinové čekání na mnichovském letišti.

Baxter dokáže skvěle zachytit stav mysli člověka, který utrpěl šok a těžkou ztrátu. Zatímco zprvu hrdina na přeplněném letišti kolem sestřiny smrti různě krouží nebo vzpomíná na uplynulé týdny v Německu, přímo se s ní konfrontovat dokáže teprve tehdy, když se sám zavře do kabinky na toaletách. Jedna z hrdinových vzpomínek patří i otcovu truchlení po smrti jeho ženy: „Vypadal jako člověk, který celý den truchlil o samotě, v soukromí, dělal různé domácí práce, pak si najednou přitiskl ruce k obličeji a rozplakal se, díval se z okna, říkal si, že bychom už měli posekat trávník, a poté dlouho seděl na pohovce a v ruce držel něco, co mu ji připomínalo, pak vstal a začal číst poštu, a tak dále.“ Autor dále rozvíjí, co všechno může pozůstalého v jeho žalu napadat: „Od té doby, co jsem obdržel zprávu o Miriamině smrti, jsem v nejhlubším skrytu duše zvažoval možnost, že otec provedl Miriam něco ošklivého, něco, co ji vypudilo z domova, usadilo se v jejím těle jako latentní, nevyléčitelný mor (…).“

Osud anorektičky v Letišti Mnichov funguje jako odrazový můstek pro prozaické pojednání o hladu, přejídání a nevolnosti až do jejich společenských a existenciálních rozměrů, které prozrazuje Baxterovu zálibu v esejistické literatuře. Hlad se stává prostředkem, jak se dostat na dřeň sebe sama, i absolutním odmítnutím konzumu. Ve chvíli, kdy se s hrdinou setkáváme, již několik dní nejí: „Za posledních pár dnů jsem zjistil, že ze samotné nevolnosti se stane jakási výživa, pokud se vám podaří přestát nával bolesti, kterou hlad způsobuje, a čím déle tomuto návalu dokážu odolávat (…), tím se cítím obohacenější.“ Podobně je na tom i jeho otec, nicméně prvotní reakce na Miriamin skon byla u obou opačná – nezřízené přejídání a pití jako popření smrti, způsob, jak se ujistit, že já jsem naživu. U hlavního hrdiny pak tato fáze přerůstá v hnus ze sebe sama a sebedestruktivní sklony, které ústí v hladovění: „Potom jsem levou rukou uchopil kus masa na svém boku (…). Jestli se mi podaří vyříznout libru, pouhou libru, budu očištěn.“

Toto je zřejmě nejpatetičtější pasáž, kterou lze v románu nalézt. Jinak Baxterův styl zůstává velmi civilní, dokonce se nadějeme civilních, a o to působivějších, metafor a symbolů. Popis domu, v němž hlavní hrdina vyrostl, například dobře funguje i jako popis jeho rodiny, v které si každý žil sám pro sebe: „Tenhle dům připomíná šílenství, nikdy se nepropojí, věčně vás bude mást a dokonce má i slepé uličky (…).“ Mezi Baxterovými inspiračními zdroji se často uvádějí Franz Kafka a Thomas Bernhard, s kterými v prvé řadě sdílí právě civilní až strohý uměřený styl. V Letišti Mnichov nalezneme pár explicitních kafkovských narážek, ale zajímavější je ozvěna Bernhardovy charakteristické tautologičnosti, kterou Baxter modeluje tok hrdinových myšlenek; ty jednak z přítomnosti letiště neustále odbíhají do minulosti a poté se opět vracejí, jednak se hrdina často něčeho nejprve letmo dotkne a teprve později se k určité události nebo myšlence vrátí, aby čtenáře nechal nahlédnout hlouběji.

Baxter mistrovsky evokuje tíživou banalitu života hlavního hrdiny, který mechanicky tráví dny prací a ve fitcentru nebo běháním a daleko od všech, k nimž ho váže nějaké pouto, aniž by pro to měl nějaký zvláštní důvod. Hrdina prozře teprve poté, co dojde k nezvratitelné tragédii, ale těžko říct, jestli svůj život nějak výrazně změní. I přesto román jako celek tíživý není, místy v něm probleskuje sympatický ironický humor: „Prosím, řekni mi, že děláš něco naprosto nanicovatého, že jsi právník, účetní nebo grafik. (…) Tak mi teda řekni, že jsi něco ďábelského, třeba novinář nebo politik. Odpověděl jsem: Dělám v marketingu. Marketing! vykřikla. To je báječné, to je stokrát horší.“
 

© Johana Labanczová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 15 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

hodnocení knihy

90%autor článku   49%čtenáři

zhlédnuto 2562x

Koupit knihu

Inzerce