Jak se ale na archaického člověka, na skutečně existující vzdálené lidské bytosti dívali běžní lidé Západu? Tím „běžní“ máme na mysli ty, kteří nepatřili k cestovatelům, objevitelům, kolonizátorům ani učencům – ti si mimochodem teprve v této době začínali takzvané divochy uvědomovat. I člověk, který necestoval za hranice své všednosti, musel existenci těch druhých vzít na vědomí. V 19. století ho totiž na ně upozorňovala řada podnětů, k nimž lze kromě tištěných médií počítat i divadlo, přednášky a výstavy. Jednu takovou přivezl do Anglie v roce 1839 George Catlin – malíř, jehož tématem se staly portréty amerických domorodců, které spolu s devíti živými indiány Odžibva představoval západní veřejnosti. Výstavu či spíše vlastně odvážnou performanci tehdy navštívil i známý britský literát Charles Dickens. Zanechala v něm určitě silný dojem, protože se k věci pisatelsky vyjádřil, byť až po několika letech. Ve svém ostře satirickém textu se zaměřil na údajně nezkaženou přirozenost divochů, kterou odmítal spolu s celkovou představou ušlechtilého primitiva. „Jsou to jen a pouze divoši, kteří si svou existenci zaslouží, pouze pokud budou zcivilizováni […]. Jsou to krvelačné a bojechtivé bytosti, jež naštěstí válčí mezi sebou, takže je naděje, že se navzájem zcela vyhubí. Je jedno, zda se jedna o americké Indiány, Křováky nebo Zuly, protože jejich osud je v ďáblových rukou“ (Ch. Dickens, 1853).

Celý text ukázky v pdf