Orwell, George: Na dně v Paříži a Londýně

Orwell, George
Na dně v Paříži a Londýně

recenze beletrie zahraniční

Vydáním Orwellových reportáží z prostředí londýnské a pařížské chudiny se nakladatelství Argo blíží završení kompletního českého překladu díla spisovatele, který je ve zdejším prostředí znám hlavně jako autor děl Farma zvířat a 1984, v nichž vizionářsky vystihl podstatu autoritářských režimů stalinského střihu. Na dně v Paříži a Londýně tak řadu čtenářů může překvapit antikapitalistickým étosem, příznačným pro celou Orwellovu esejistiku.

O hodnotě poslední kůrky chleba
George Orwell:
Na dně v Paříži a Londýně. Přel. Hana a Vladimír Rogalewiczovi, Argo, Praha, 2015, 235 s.

„Tulák se netoulá, protože se mu to líbí, ale ze stejného důvodu, z jakého v Anglii jezdí auta vlevo; protože existuje zákon, který ho k tomu nutí.“

Porozumět příčinám vyčerpání imperialismu a zrodu a vzepětí socialismu znamená porozumět dějinám bídy. Znamená to seznámit se s životy žebráků, tuláků, umývačů nádobí a všech dalších zkrachovalých existencí, brodících se špínou Paříže a Londýna v době, kdy ještě Francie a Británie stály na vrcholu své moci. Vydáním svých zápisků z období, které strávil George Orwell na konci 20. let mezi těmi nejchudšími v Paříži a Londýně, se slavný spisovatel nejen poprvé představil širšímu okruhu čtenářů, ale umožnil tak také všem dalším generacím dohlédnout za oponu stereotypního zobrazování Paříže jako romantického města na Seině a Londýna jako výstavního srdce britského impéria.

Hledaje téma, se kterým by jako neznámý literát prorazil, inspiroval se Orwell nejprve Lidmi z propasti Jacka Londona. Sociální tematikou je pak protknuto celé jeho další dílo. První reportáže z londýnských spiků (útulků pro bezdomovce) a pařížských slumů byly vydávány postupně. Knižní podoby se dočkaly až v roce 1933. Na dně v Paříži a Londýně je tak ve své celistvosti výjimečné humanistické dílo, vyvěrající z hlubokého zklamání systémem. Podobně jako v Cestě k Wigan Pier, kde Orwell popsal své zážitky z chudých hornických komunit severní Anglie, zde bez cenzury popisuje strasti i radosti lidí na okraji společnosti a vtipně je glosuje, aby na jejich základě nakonec pronesl znepokojující úvahy, které oním zvláštním orwellovským způsobem zůstávají aktuální dodnes. Břitkost, nezaujatost a vtip reportáží předznamenávají všechny Orwellovy další žurnalistické i beletristické úspěchy. Šíře autorova intelektuálního záběru a různorodost forem, kterými bravurně vládl, připomínají v českém prostředí Karla Čapka; jakkoliv působí náš Čapek, udávající směr meziválečné československé elity, mnohdy jako Orwellova antiteze a jeho Anglické listy jako zápisky návštěvníka Potěmkinovy vesnice.

Kniha je rozdělena na dvě části. V první Orwell mapuje několik měsíců, jež strávil v roce 1928 v Paříži, v druhé pak týdny následující po jeho návratu na Britské ostrovy. Obě města by si svou propocenou, štěnicemi a nemocemi prolezlou náručí mohla směle konkurovat. Přesto je pařížská mizérie určitým způsobem snesitelnější než ta londýnská. „V Londýně jsem byl už nesčetněkrát, a přesto jsem si až do toho dne nevšiml jedné z nejhorších zdejších věcí – skutečnosti, že už jenom posadit se stojí peníze. Když jste v Paříži neměli peníze a nemohli najít volnou lavičku, sedli jste si na chodník. Pánbů ví, k čemu by vedlo sezení na chodníku v Londýně – nejspíš k uvěznění… Bylo to nepříjemné, ale odnaučilo mě to používat výraz ‚pouliční povaleč‘“. Zatímco v Paříži Orwell zažívá střídavě hlad a stavy blížící se obžerství, když se mu podaří zastavit další kus šatstva nebo z někoho vymámit část dluhu, přísun potravy v Londýně je stabilní, ale naprosto nedostačující. Dlouhodobá podvýživa tak z anglických tuláků dělá apatické trosky, neschopné postavit se po pár měsících této blahosklonné státní péče na nohy fyzicky ani psychicky.

Francouzskou etapu vyprávění otevírá vášnivá hádka, kterou autor pozoruje z pokoje svého dočasného útočiště na Rue du Coq d’Or. Majitelka hotelu spílá své nájemnici za rozmazávání švábů po stěnách. V popisu úrovně hotelu, kde bydlí, je Orwell stručný. Vystačí si s několika větami zpravujícími čtenáře o rozviklané čtyřposchoďové králíkárně se stěnami tenkými jako krabičky od zápalek, kde po stropech od rána do večera pochodují zástupy štěnic. V typickém pařížském slumu jsou jeho sousedy excentričtí podivíni, pro které je sociální dno přijatelným standardem. S tenčícími se úsporami Orwell začíná hledat práci, což je, zdá se, nadlidský úkol. Brzy se připojí k ruskému emigrantovi Borisovi, který žije v utkvělé představě, že to nebude dlouho trvat a opět se stane váženým číšníkem a Orwellovi zajistí místo plengeura (umývače nádobí).

Po několika měsících o hladu dvojice skutečně dostane práci v Hotelu X. A zde začíná největší frontální útok na milovníky francouzské kuchyně, ať už se k Orwellově knize dostali v kterékoliv době. „Když řeknu, že francouzský kuchař plive do polévky, nebude to řečnický obrat, ale pouhé konstatování faktu.“ Pokud vás zajímá příprava topinek v luxusním pařížském hotelu 20. let, ani o tu vás Orwell nepřipraví: „Musí ji připravit někdo, kdo je někde hluboko pod zemí zavalen prací. Jediné, co si uvědomuje, je, že ta topinka musí dobře vypadat a musí být hotová do tří minut. Z čela mu na topinku ukápne několik velkých kapek potu. Proč by se o to měl starat? Topinka zrovna upadla do mastných pilin na podlaze. Proč by se měl namáhat s novou? Daleko rychlejší je ty piliny setřít. Cestou nahoru topinka upadne ještě jednou, namazanou stranou dolů. Spraví to ještě jedno otření. A tak je to se vším.“

Od popisu konkrétních patálií se Orwell s lehkostí vrací do obecné roviny, když rozvíjí úvahy o údělu jedinců i skupin, které potkává v pařížských barech i ve vražedném horku podzemní kuchyně Hotelu X. Číšníky tak například pro servilnost a licoměrnost považuje za samostatný živočišný druh. „Nikdy nelitujte číšníka. Ve své práci nezíská mentalitu řemeslníka, ale snoba. Slouží rozkoši, které hluboce rozumí a kterou obdivuje, a proto se mezi číšníky téměř nenajdou socialisté.“ Nit nezůstává suchá ani na emigrantech: „Věř spíš hadovi než Židovi, spíš Židovi než Řekovi, ale nikdy nevěř Arménovi.“

Pracovní podmínky pařížského pohostinství jsou děsivé. Vždycky to ale spraví nedělní kořalka a sprška těch nejvulgárnějších nadávek, které vychrlíte na toho, kdo stojí zrovna nejblíž. Vidina lehčí práce Orwella nakonec vede zpátky do Anglie. Reportáže z jeho pobytu mezi anglickými tuláky, kam jej uvrhne další nesplněný příslib práce, jsou oproti francouzským dobrodružstvím o poznání ponuřejší. Praxi britského chudinského zákona, již ve svých románech barvitě vylíčil již Charles Dickens, zažívá Orwell na vlastní kůži. Podle hesla Jindřicha VIII. „zahálka – matka všech neřestí“ se řídí nejen systém obsesivně trestající nezaměstnané, ale i společnost, která lidmi na sociálním dně důsledně opovrhuje. „Žebráci tvoří samostatnou kastu – jsou to vyděděnci stejně jako zločinci nebo prostitutky. Pracující lidé ‚pracují‘, žebráci ‚nepracují‘; jsou to parazité, už ve své podstatě bezcenní. Považuje se za samozřejmé, že žebráci si na živobytí ‚nevydělávají‘, zatímco zedník nebo literární kritik si na ně ‚vydělává‘. Jsou pouhým vředem společnosti; tolerovaným, protože žijeme v humánní době, ale ve své podstatě zavrženíhodným.“

Pobytem mezi tuláky, již jsou zákonem nuceni putovat od jednoho spiku ke druhému, se Orwell dostává na nové dno, kde mu dělají společnost tulák Paddy a screever (pouliční malíř) Bozo. Díky Paddymu Orwell pochopí význam fráze „rozdělit se o poslední kůrku“, mrzáku Bozovi pak klade do úst slova zcela odporující mantře materialismu: „Můžeš žít stejný život, ať jsi bohatý nebo chudý. Pořád si ještě můžeš dál číst a ponechat si své názory. Jenom si musíš říct: ‚Tady jsem svobodný člověk,‘ poklepal si na čelo ‚a je ti dobře.‘“

Kromě Cesty k Wigan Pier a Holdu Katalánsku vydalo v posledních letech nakladatelství Argo Orwellovy dvousvazkové deníky, na poslední svazek letos čeká také čtyřdílné vydání spisovatelových esejů, jež v různých periodicích vycházely mezi lety 1928–1949. Kompletní překlad Orwellova díla do češtiny tak konečně přispívá k plné kontextualizaci jeho života i beletristických titulů. Antikapitalistický étos většiny úvah obsažených v reportážích, memoárech a esejích může současného středoevropského čtenáře, odchovaného romány 1984 a Farma zvířat, překvapit. Přesto je Orwellova žurnalistická tvorba čtením právě pro dnešní dobu. Velkého bratra jsme z našeho geopolitického prostoru vyhnali, zbývá zamyslet se, zda ignorancí zvětšujících se sociálních problémů dnes znovu nepřikládáme do ohně, na který Orwell upozorňoval v meziválečné době a který dal vzniknout většině oněch krutých totalitních režimů 20. století. Orwella patriota by každopádně velmi zklamalo, že jeho výrok „Anglie je velice krásná země, pokud nejste chudí“ stále nepozbyl své platnosti.

© Johana Kudrnová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 21 čtenářů.

Diskuse

Vložil: JanaH, 05.08.2016 21:56
Orwell, George: Na dně v Paříži a Londýně
Vynikající knížka! Jak paní recenzentka předpokládá, knižka změnila můj pohled na Orwella. A vlastně změnila i můj pohled na bezdomovce. Též na luxusní restaurace.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

100%autor článku   67%čtenáři

zhlédnuto 3958x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce