Johnsrud, Ingar: Vídeňské bratrstvo

Johnsrud, Ingar
Vídeňské bratrstvo

recenze krimi

Detektivní román ze současnosti, jehož stopy vedou až do druhé světové války, nabízí trochu akce a napětí, jako celek však ulpívá na vlnách nevýrazné krimi. Knihu kromě obvyklých klišé „nordic noir“ srážejí bezvýrazné postavy, zbytné epizodické děje a únavné popisy prostředí.

Klišé severského detektiva
Johnsrud, Ingar
: Vídeňské bratrstvo. Přel. Eva Dohnálková, Host, Brno 2016, 248 s.

Od českého vydání poslední Larssonovy Dívky, která kopla do vosího hnízda uplynulo už šest let, ale zájem o skandinávskou krimi stále neumdlévá. Hlad čtenářů po všem severském tak nutí nakladatele vydávat i tituly už kdysi v Česku vydané, hledat autory i ve Skandinávii právem zapomenuté a vrhnout se po každém dosud neznámém debutantovi. Seversky znějící jméno totiž na pultech knihkupců často znamená víc než literární kvalita. Jedním z těch nových a neokoukaných je Ingar Johnsrud (nar. 1974), norský novinář žijící v Oslu. Románem Vídeňské bratrstvo (Wienerbrorskapet, 2015) debutoval na domácí scéně a autorův severský původ otevřel knize dveře na světový trh, včetně toho českého.

Na okraji Osla došlo k hromadné vraždě; neznámí útočníci přepadli sídlo pochybné křesťanské sekty, několik jejích členů pobili, zbytek se ztratil neznámo kam, snad je útočníci unesli, těžko říct. Stopy ukazují na norské islámské fundamentalisty. Když vyjde najevo, že jednou ze zmizelých je i dcera vlivné političky, dostane se případ do centra mediální pozornosti. Vyšetřování dostává na starost Fredrik Beier, zasmušilý policista s temnou osobní minulostí a skeptickým pohledem na svět a svou úlohu v něm. Asistuje mu Kafa Ikbál, agentka arabského původu se specializací na islámský terorismus. Zatímco si Fredrik cení „staré dobré policejní práce“ a zažitých postupů, Kafa je mladá, bystrá a schopná improvizace.

Právě na vztahu Fredrika a Kafy román do značné míry stojí a je zajímavé sledovat, jak se postupně vyvíjí jejich spolupráce a vzájemná důvěra. Případ totiž brzy přeroste všechna očekávání: vyvstanou souvislosti s jinými, téměř zapomenutými zločiny a událostmi, které se odehrály v Norsku za 2. světové války. Fredrik a Kafa tváří v tvář obtížnému úkolu vytvoří dobře sehraný tým, bok po boku se střetnou nejen s nejasnými indiciemi, ale i s démonickým zabijákem bez tváře.

Nutno však říci, že se Vídeňské bratrstvo nečte snadno. Hlavní dějová linka se topí v opakujících se popisech prostředí, v množství nerozlišitelných, nedostatečně charakterizovaných postav a ve zbytných epizodách. Drobné detaily v popisu místa činu nebo ve výpovědích svědků, které se ukážou být podstatnými o několik set stran později, se tak ztrácejí v kvantu informací. Místo aby na konci knihy žasnul, jak do sebe všechno pěkně zapadá, pokrčí čtenář rezignovaně rameny; na nic z toho si nevzpomíná, ale když autor tvrdí, že to někdy zmínil, tak to asi bude pravda… Detektivní zápletku navíc kazí válečné retrospektivy: čtenář se z nich příliš brzy dozvídá, které stopy mají jen zmást a které jsou podstatné.

Kromě toho trpí román rozkolísaným stylem. Do jinak civilního, strohého vyprávění se tu a tam vloudí věta, která působí naprosto nepatřičně. Jako kdyby si autor občas vzpomněl, že vlastně píše drsnou severskou detektivku a občas musí „přitvrdit“. Například: „Zase hovno. Fredrik se sklonil, navlékl si na ruku černý sáček a teď jej zase obrátil naruby. Psí hovínko v ruce hřálo. Měl z něj zhruba stejný pocit jako ze včerejšího výslechu.“ Nebo: „Sekty a bývalí členové. Jedno bez druhého se vyskytuje málokdy. Je to jako se sexem a svěděním, napadlo Fredrika.“ Nebo: „Nábytek byl cítit skořicí a nasládlými dámskými větry.“ Poslední zmíněnou větu si recenzent musel přečíst třikrát, než uvěřil, že ho nešálí zrak.

Vídeňské bratrstvo ve čtenáři zanechá rozpačitý dojem. Jako detektivka moc nefunguje, těch několik sympatických akčních scén skřípá z hlediska uvěřitelnosti a osobní život vyšetřovatelů je jedno velké klišé. Opravdu si musejí být všichni severští vyšetřovatelé podobní jako vejce vejci? Abychom však Hostu nekřivdili: letos už vydal mnohem lepší detektivky, například Posledního poutníka od Garda Sveena. Ten Vídeňské bratrstvo ve všech ohledech překonává.

 

© Vojtěch Matocha

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 14 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Radka, 28.10.2016 15:12
Johnsrud, Ingar: Vídeňské bratrstvo
Velmi ráda bych si přečetla jakýkoliv literární počin (vyjma nekritických kritik) páně Matochy a pokud bude mít jen ze třetiny tak dokonale vypracovanou dějovou strukturu, bude disponovat tak pádným a přitom nevtíravým popisem hlavních aktérů a dokáže udržet čtenáře konzumujícího všechny u nás vydané... severské autory na více než 400 stranách v napětí hraničícím s okusováním nehtů, potom pozměním můj současný dojem z tohoto kritického příspěvku, a sice - že je to jeden velký blábol! "Vídeňské bratrstvo" je jeden z nejlepších debutů, jaké jsem kdy četla.
Vložil: Vojta, 13.10.2016 13:58
Johnsrud, Ingar: Vídeňské bratrstvo
Svěřte případ Kallovi :-)
Vložil: Jitka J., 12.10.2016 14:24
Johnsrud, Ingar: Vídeňské bratrstvo
Poslední poutník je velmi dobře napsaný, ale nezajímavého vyšetřovatele má taky. Říkám si, jestli vůbec existuje severská krimi, v níž vyšetřovatel nemá temnou osobní minulost nebo ho aspoň nezasáhly nějaké tragické události?
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

40%autor článku   54%čtenáři

zhlédnuto 1995x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce