Macedo, Hélder: Život tak krátký na lásku tak dlouhou

Macedo, Hélder
Život tak krátký na lásku tak dlouhou

recenze beletrie zahraniční

Za každou zdí najdeme paralelní svět: k hlavním motivům tohoto románu patří vedle ženy zejména zdi a hranice, jejich neprostupnost, relativita omezenosti prostoru. Prostřednictvím překladu knihy, jejíž příběh lze označit za přehlídku nejednoznačnosti, se českým čtenářům poprvé představuje portugalský spisovatel Hélder Macedo.

Zpráva o tom, co se mohlo stát
Macedo, Hélder
: Život tak krátký na lásku tak dlouhou. Přel. Marie Havlíková, Smršť, Praha, 2016, 179 s.

Hélder Macedo, básník, literární vědec a přední odborník na dílo Luíse de Camõese a Bernardima Ribeira, poprvé zaujal prozaickým dílem v roce 1991, kdy vydal román Partes de África (Části Afriky), který vychází z autorovy osobní africké zkušenosti, zahrnující Jihoafrickou republiku, Sv. Tomáše a Princův ostrov, Guineu-Bissau a Mosambik. Následovaly romány Pedro e Paula (Petr a Pavla, 1998), Vícios e virtudes (Neřesti a ctnosti, 2000), Sem nome (Beze jména, 2005) a Natália (Natálie, 2009).

Rozsahem nevelký román Héldera Maceda, který nakladatelství Editorial Presença bezostyšně a stejně tak nesmyslně zařazuje mezi thrillery, rámuje postava S. S., která dává řád věcem i knihám, jež pak mají „začátek, prostředek a konec“, jak se dozvíme v závěru poslední kapitoly. Této postavě je kniha také věnována: „Pro S., aby ji vylepšila.“ V té jediné větě je vlastně shrnuto vše podstatné, co v Macedově románu najdeme. Začíná jí přehlídka nejednoznačností. Čeština tady ovšem nabízí dvojí výklad toho, kdo či co má být vylepšeno. Portugalská verze „à S. – para que o emende“ totiž navíc nechává čtenáře tápat, zda S. je žena, či muž.

Na první pohled se sice jedná o prosté věnování, to však není odděleno od příběhu, ačkoliv formálně stojí mimo něj, jak se na dedikaci sluší. A v jeho několika slovech jsou obsaženy klíčové symboly románu: prostupnost hranic, neukončenost, žena.

Macedův román jistě lze vnímat i prostě jako příběh nebo spleť příběhů. Ten ústřední vypráví o osudové lásce, která začala ve zcela konkrétním městě, v Berlíně, tehdy ještě rozděleném zdí. Po dlouhé odluce pak pokračovala či mohla pokračovat v Londýně a tam ji také uzavřela tragická událost, která by v mnohých, zejména detektivních románech byla daleko spíš východiskem příběhu než jeho závěrem. Po celou dobu je latentně přítomno Portugalsko a Brazílie. Pokud se přikloníme k verzi románu s příběhem, je vhodné dodat, že vypravěčem je střídavě autor-spisovatel a budoucí protagonista příběhu, který v košili potřísněné krví navštíví svého budoucího spisovatele v jeho londýnském bytě a vypráví mu o své pestré a složité minulosti, s níž souvisí i jeho zakrvácená košile.

„Jako všechno to je i není tak docela pravda“ (Helder Macedo)
Ovšem zredukovat Macedův román na chronologicky pojatý příběh by bylo neodpustitelné zjednodušení. Sám autor mluví o svém románu jako o podobenství o zdech, hranicích, které rozdělují. Zeď v něm však slouží jako metafora toho, co může existovat jen neoddělené samo od sebe. Hlavní vlastností jakýchkoliv hranic či zdí je jejich prostupnost, což nabourává vlastní úlohu zdi, jíž je oddělovat, vymezovat. Bez zdi či jinak vymezené hranice bychom si nevšimli, že překračujeme nějakou mez. Hranice dávají možnost věci kolem nás uspořádat a zmocnit se jich. Na druhé straně zdí existuje paralelní svět. Je však odlišný od světa za Alenčiným zrcadlem. Dva světy oddělené zdí si navzájem odpovídají, doplňují se, podobně jako se doplňují svět reality a svět fikce. Protagonista spisovatelova příběhu je původně autorovým přítelem, ovšem nikoliv v reálném životě, ale v jiné rovině románové fikce. Ale „přestal existovat v okamžiku, kdy jsem z něj udělal postavu téhle knihy“, svěřuje se autor. K autobiografičnosti románu autor v jednom z rozhovorů říká, že románový spisovatel „je spisovatel, což odpovídá tomu, co dělám já, bydlí ve stejném městě jako já, ale zná se s člověkem, kterého já nikdy neznal a který mu vypráví zřejmě pravdivý příběh. Je to tedy fiktivní postava, která prožívá události, které se mně nikdy nestaly.“

Text obsahuje tři příběhy. Vypravěčem prvního z nich je postava příběhu, která spisovateli vypráví o tom, co se jí (údajně) přihodilo. Druhý příběh sestavuje sám spisovatel tak, že vyplňuje prázdná místa v historii, kterou mu ona zmíněná postava vyprávěla, či v jejím vyprávění dotváří pevnější souvislosti, a píše o tom, co se možná stalo či alespoň stát mohlo. A poslední příběh představuje prolnutí dvou předchozích, kdy spisovatel konfrontuje postavu se svou úplnou verzí jejího příběhu. Román vlastně vzniká tzv. v přímém přenosu, kdy spisovatel předestírá čtenáři proces tvorby, aniž by byť na chvíli zaměnil formu příběhu za autorské teoretizování. Je to možná trochu poněkud náročnější metoda, ale výsledek je čtivý, velice čtivý.

Název románu si autor vypůjčil ze sonetu básníka Luíse de Camões, jehož dílu se Helder Macedo dlouhodobě věnuje a patří k jeho předním znalcům. Slova o „životě tak krátkém pro lásku tak dlouhou“ jsou povzdech biblického Jákoba, který si službou u Lábana chce zasloužit krásnou Ráchel. Macedo ale přiznává, že jeho román se mohl jmenovat úplně jinak. Druhou a prý dlouho preferovanou variantu názvu Kopie vzniklé před originály si také vypůjčil od jiného portugalsky píšícího autora. V tomto případě jím byl páter António Vieira ve svém díle Dějiny budoucnosti.

A s budoucností, s hypotetičností událostí a dějů, souvisí i formální stránka textu. Málokterý portugalský román se s ním může srovnávat ve využití slovesného způsobu, kterému se říká konjunktiv či subjunktiv a patří do světa možného, pravděpodobného, předpokládaného, ale veskrze nejistého. Portugalština nabízí velký prostor, na němž si autor může s touto gramaticky vyjádřenou neurčitostí hrát. Převést totéž do češtiny, kde shodný slovesný způsob chybí, je velká výzva. V případě tohoto románu této výzvě čelila s odhodláním a úspěšně jak překladatelka Marie Havlíková, tak redaktorka Anežka Charvátová. A nakladatelství Smršť patří dík za odvahu, s níž se vydání tohoto rozsahem skromného, ale jinak v mnoha ohledech velkého románu ujalo.

 

© Lada Weissová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 15 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku   42%čtenáři

zhlédnuto 2000x

katalogy

Inzerce