Macedo, Hélder: Život tak krátký na lásku tak dlouhou (3)

Macedo, Hélder
Život tak krátký na lásku tak dlouhou (3)

recenze beletrie zahraniční

Postmoderně žánrově nejednoznačný, do značné míry experimentální a strukturně poměrně složitý Macedův román lze číst také jako variaci na zdánlivě banální téma lásky.

Snění, jež ztrátou ve výhru se mění: Camões stále živý
Hélder Macedo:
Život tak krátký na lásku tak dlouhou. Přel. Marie Havlíková, Smršť, Praha, 2016, 179 s.

Prozatím poslední román portugalského spisovatele Héldera Maceda Život tak krátký na lásku tak dlouhou (Tão longo amor tão curta a vida, 2013), který letos v překladu Marie Havlíkové vydalo nakladatelství Smršť, je literární delikatesa, kterou si kromě gurmánských odborníků a vášnivých čtenářů mohou vychutnat i méně nároční čtenáři či příznivci napínavé prózy. Samozřejmě za předpokladu, že přistoupí na daný literární kód a že zdárně proplují četnými literárními a kulturními odkazy a nenechají se přitom odradit metafikční hrou, jež dokonale boří iluzi „skutečného“ příběhu. Dalo by se říci, že Macedův román je v tomto ohledu vzorově postmoderní. K tomuto soudu vedou i jiné důvody: příběh se postupně rozkládá a zatemňuje; postavy se „dotvářejí“ a „přetvářejí“ během vyprávění (ve stylu work in progress); prvotní napětí ze začátku románu (kód thrilleru či detektivky) se vzápětí vytrácí a ustupuje metanarativní hře (román o psaní románu).

Navzdory postmoderní žánrové prostupnosti, experimentálnímu náboji a mnohavrstevné významové struktuře lze ale Macedův román číst kromě jiného jako variaci na zdánlivě banální téma lásky. Domnívám se dokonce, že právě v tom, jak se zamýšlí nad různými projevy lásky, tkví neobyčejný šarm celé knihy. Stojí za připomenutí, že Helder Macedo je také odborník na dílo tří portugalských literárních velikánů, jež spojuje téma lásky a ženy: Cesária Verda, Bernardima Ribeira, jehož slavný milostný román s rytířskými prvky (č. Kniha stesku) rovněž přeložila Marie Havlíková, a Luíse de Camões. Na jeho dílo přímo odkazuje název románu Život tak krátký na lásku tak dlouhou: jde o poslední verš Camõesova sonetu na známý biblický námět o Jákobově službě Lábanovi. Ačkoli Jákob toužil vydobýt si jeho dceru Ráchel, po sedmi letech získává „pouze“ Ráchelinu starší sestru Leu, za Ráchel musí sloužit dalších sedm let.

Dvě ženy a jedna velká láska. Toto téma Macedo zpracoval již ve svých předchozích dílech, nejvýrazněji snad v románu Sem nome (2005, Beze jména), založeném na pseudodetektivní zápletce. Hlavní postavou je zde portugalský právník žijící v Londýně, který se jednoho dne setkává s ženou, již kdysi miloval a o níž věděl, že je již mrtva. Co víc: tato žena se vůbec nezměnila, vypadá stejně jako před lety. Že by dvojnice? Dostáváme se tak k jádru věci: Macedo totiž v románu přímo odkazuje na příběh Manuela Teixeiry-Gomese s názvem O sítio da mulher morta (Místo mrtvé ženy), vydaný v Novelas Eróticas (Erotické novely) roku 1935. Z Teixeiry-Gomese například Macedo přebírá ženská jména dvojnických postav Marty a Júlie. Dvojnický motiv se pak stává impulsem k rozvinutí autorovy oblíbené románové hry na pravdu a fikci, v níž se Júlia ujímá role spisovatelky, hledající v umění a fantazii vysvětlení toho, co se mohlo stát, proč Marta zemřela a jestli snad s její smrtí nemá něco společného její bývalý milenec. Sama cítí, jako by v ní Marta ožila, aby se mohla pomstít… Čtenáře možná v tuto chvíli napadne souvislost s povídkami Ligeia a Morella E. A. Poea anebo (v trochu jiném duchu) s romány Mrtvé Bruggy Georgese Rodenbacha či Rebecca Daphne du Maurier. Vedle oblíbeného motivu dvojnictví v podobě Lenii Nachtigal a Lenii Benamor je však v románu Život tak krátký na lásku tak dlouhou ještě jedna poloha velké tajemné lásky, která se zrcadlí v mnoha literárních a obecně kulturních narážkách rozesetých v příběhu. Jde o láskou tragickou, věčnou, lásku až za hrob, a snad dokonce i lásku k smrti. O tom svědčí například odkaz na Schubertův cyklus písní Winterreise, chápaný jako alegorická cesta srdce. A nejen to, hudba zní v celém Macedově románu: je přítomna v symfonii narativních hlasů a současně v motivu Lenii, její lásky ke zpěvu. Právě Lenia (německy Nachtigall znamená „slavík“) coby novodobá „siréna“ dokáže totiž svým zpěvem zvábit, svést a podmanit si vyvoleného muže. Snad také proto se po ztrátě hlasu stává (byť pouze hypoteticky) pasivní, slabou a churavou. Velká láska se odráží také v odkazech na mýtus Eróta a Psýché a na mytický příběh o Persefoně, jež coby ztělesnění jara každým rokem vychází z Hádovy říše. Není bez zajímavosti, že tento mytický motiv je rovněž analogicky ztvárněn ve zmíněné novele Místo mrtvé ženy a také kupříkladu v povídce Vera ze sbírky As quatro estações (1980, Čtyři roční období) Davida Mourãa-Ferreiry.

Jeden z nejkrásnějších milostných mýtů – příběh lásky infanta Pedra a dvorní dámy Inês de Castro – ale vznikl přímo v Macedově rodné zemi. A právě tento mýtus je v románu přítomen coby vzdálená ozvěna lásky portugalského diplomata Victora a Lenii Nachtigal. Po Leniině zmizení Victor navazuje další milostné vztahy s ženami, v nichž ale (kuriózně) nehledá ztracenou Leniu, nýbrž její absenci, prázdnotu. Jako by se posedle snažil pěstovat lásku k nepřítomné, možná snad mrtvé milence, podobně jako Pedro, jehož oddanost zavražděné Inês dle legendy přesáhla hranice života a smrti. Dostáváme se tím k poslednímu odkazu, který je vhodné v souvislosti s Macedovým pojetím lásky zmínit, a sice k Antóniu Patríciovi, který mimo jiné napsal proslulé drama Pedro, o Cru (1918, Pedro Krutý) o věčné lásce Pedra a Inês, a rovněž hru D. João e a máscara (1924, D. Juan a maska), jehož protagonista si ve zlomovém okamžiku svého života uvědomuje, že ve všech ženách hledal pouze jednu jedinou lásku – Smrt. V závěru Macedova románu vypravěč poznamenává: „Měl jsem taky chuť doporučit mu, aby si přečetl Antónia Patrícia, kterého dneska nikdo nečte. V tomhle případě Dona Juana a Masku, ta by se byla hodila“ (s. 174). Snad právě proto Macedův hrdina po opětovném setkání se skutečnou či dvojnickou Leniou usuzuje, že jeden z nich musí zemřít, aby jejich láska mohla dál planout živoucím plamenem a mohla tak sama v sobě nalézat uspokojení.

Macedovo pojetí lásky je tak pevně spjato s portugalskou kulturou, zároveň se však včleňuje do širšího kontextu západoevropské kurtoazní tradice. Stačí si připomenout slova Denise de Rougemonta, jenž svým monumentálním dílem Západ a láska přispěl k pochopení milostného mýtu Tristana a Isoldy coby vášně živené neustálými překážkami a úklady, v níž milující netouží po blízkosti milované osoby, nýbrž po její „nepřítomnosti“. Také v této literárně-kulturně-mytické prostupnosti tkví jádro Macedova spisovatelského umu a kouzlo jeho děl.

© Silvie Špánková

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 15 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

70%autor článku   40%čtenáři

zhlédnuto 1755x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce