Dojemné a silně svědectví o potřebě komunikace a její časté nemožnosti
Higašida, Naoki: A proto skáču

Dojemné a silně svědectví o potřebě komunikace a její časté nemožnosti

Hlavní poselství knihy je až průzračně jasné, srozumitelné a tak jednoduché, že je mohou pochopit i děti stejného věku, jako byl v době jejího vzniku třináctiletý autor: autisté v zásadě cítí úplně totéž co všichni ostatní, mají stejné myšlenky, jen to neumějí adekvátně vyjádřit.

Proč nemůžeš být chvíli v klidu? Proč se učíš nazpaměť jízdní řády? Proč se každou chvíli někam rozběhneš a tak často se ztrácíš? Proč máš tak rád televizní reklamy? Proč se ti tolik líbí ve vodě? Proč si tak rád stavíš autíčka a kostky do řady? Proč si máváš prsty před očima? Proč otáčíš věcmi kolem dokola? Proč jsi tak vybíravý v jídle? Proč pořád potřebuješ pobízet? A co je nejhorší, když má člověk autismus?

I na tyto otázky odpovídal mladý japonský spisovatel, básník a bloger Naoki Higašida (*1992) ve své knize A proto skáču. Vnitřní svět třináctiletého chlapce s autismem. Autor už sepsal více než dvě desítky knih a právě tato je nejúspěšnější. Kniha si získala pozornost již po svém vydání v Japonsku. Pak ji ale objevil britský spisovatel David Mitchell, sám otec autistického syna, společně se svojí manželkou ji přeložil do angličtiny a text proslavil po celém západním světě.

Higašida trpí zvláštní formou autismu, kvůli níž nedokáže mluvit. Kniha proto vznikala metodou ukazování znaků na papírové matrici. Takto autor odpověděl na osmapadesát otázek, jež mu ostatní často kladou nebo které mohou napadat každého „normálního“ při setkání s takto disponovaným jedincem. Na rozdíl třeba od knihy O kolečko míň: můj život s autismem není Higašidova kniha nijak intelektuálská, naopak jde o dílko stručné a prosté. Její hlavní poselství je až průzračně jasné, srozumitelné a tak prosté, že je mohou pochopit i děti stejného věku, jako byl v době jejího vzniku třináctiletý autor: autisté v zásadě cítí úplně totéž co všichni ostatní, mají stejné myšlenky, jen to neumějí adekvátně vyjádřit. Autor sugestivně předvádí, co to v praxi znamená, když mu správně nefunguje paměť a neposlouchá jej tělo. Proto sám sebe přirovnává k rozbitému robotovi nebo mořské panně, která ve svém ocase nemá tolik citu jako ve zbytku těla, a proto jej umí ovládat jen velmi omezeně. Tak se mu například může stát, že se jeho tělo pohybuje sem a tam, dočista jako by skákal časoprostorem: „Je pak jedno, jestli se zrovna něco děje, nebo jestli se mě někdo snaží zastavit – jsem jako posedlý a vlastně to vůbec nejsem já.“ A dodává k tomu, že neběhá proto, že se mu chce, a popravdě to ani není nijak zvlášť příjemné nebo uspokojující. Pokud chce realizovat nějaký nápad, musí napřed promyslet, jak to udělá; potom si musí představit, jak to dělá; a nakonec ještě musí sám sebe povzbudit.

Jak konstatoval už Petr Třešňák, struktura kladených otázek a chlapcových odpovědí funguje velmi dobře, takže „čtenářům umožňuje pochopit přesně ty věci, které se z hlediska zdravého člověka jeví těžko představitelné“ a nejvíce překvapivé. Higašida tak vysvětluje například zálibu autistů v nesmyslném opakování slov – rytmus a zvuk některých výrazů mu přináší radost, podobně jako když si lidé házejí s míčem. Ostatně potěšení a slast jsou motivem některých dalších činností, třeba opakovaného sledování stejných televizních reklam (vysílají se stále znovu, takže jsou jako staří známí, kteří přišli na návštěvu), porušování rodičovských zákazů („ten pocit, když dostanu vynadáno, je hrozně příjemný“) nebo točení věcmi (přináší předvídatelný, pravidelný pohyb) a skákání („když skáču, moje srdce se upíná k obloze, tolik si přeju s ní splynout, až jsem z toho celý pryč“). Uklidnění přináší také ponoření do vody, protože tam lze „splynout s tokem času“. Jako blahodárný autor líčí i pobyt v přírodě. Zatímco s lidmi si pořád dělá těžkou hlavu ohledně toho, co si o něm druhý pomyslí, s přírodou, která ho prostě jen něžně obklopuje, takové těžkosti nemá: „Pořád se v ní něco třpytí a šustí a bublá a ševelí. Stačí jeden pohled a úplně mě to pohltí, z mého těla se stane drobounká částečka z doby dávno před mým narozením a ta cele splyne s přírodou… Dočista zapomínám, že jsem člověk a že jsem jiný než ostatní.“ V tom, že mají autisté do jisté míry blíže přírodě než ostatní lidé, se Higašida shoduje s Temple Grandin(ovou), autorkou knihy Zvířata v překladu. Autistická mysl jako klíč k pochopení chování zvířat.

Dorozumět se s člověkem, jako je Higašida, není snadné. Sám se prý nejsvobodněji a nejúplněji projevuje tehdy, když nemusí brát zřetel na okolí a je sám; často se prý směje v noci v posteli nebo se válí smíchy v místnosti, kde nikdo jiný není. Pokud s ním chce někdo navázat kontakt, měl by jej napřed oslovit a počkat, dokud si ho nevšimne. Když si má užívat volna a dělat, co se mu líbí, nezbývá mu prý nic jiného než hrát si se stejnými hračkami jako jindy nebo číst obvyklé knihy. To ovšem není to, co se mu skutečně líbí, nýbrž to, co zvládá: „Když si hrajeme se svými obvyklými hračkami nebo čteme to co obyčejně, děláme něco, co známe, což nás uklidňuje. Ostatní to pak vidí a myslí si, že zrovna tohle je přesně to, co dělat chceme. Jenže my ve skutečnosti chceme číst složité knížky a řešit úlohy. Taková nedorozumění zažíváme pořád a je nám z toho hrozně smutno.“ Odsud se odvíjí i autorova prosba všem tzv. normálním: „Zkuste prosím věnovat pozornost našemu opravdovému já“, i když to vážně není snadné.

Nejrůznějších odlišností mezi jednotlivými komunikačními styly je náš svět plný. Kolik jen knih už bylo napsáno o tom, jak by si měl muž správně vyložit prohlášení své ženy „My si nikdy nikam nevyjdeme“, učiněné po návratu ze společné procházky, nebo žena nelogické počiny svého muže. Ostatně, jak připomíná i Třešňák, každému se může snadno stát, že se vinou úrazu hlavy nebo stařecké demence ocitne ve stavu, kdy se na své vzpomínky, myšlenky či pohyby nebude moci spolehnout a v očích svého okolí se promění v těžko pochopitelné monstrum. V tomto smyslu představuje recenzovaná kniha výzvu k toleranci a empatii, ke snaze a ochotě o pochopení, k otevřenosti k jinakosti v jakékoli podobě; k trpělivému hledání toho, co máme společného a co nás navzdory vnějšímu zdání spojuje.

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Naoki Higašida: A proto skáču. Vnitřní svět třináctiletého chlapce s autismem. Přel. Anna Křivánková, Paseka, Praha a Litomyšl, 2016, 169 s.

Zařazení článku:

sociologie

Jazyk:

Země:

Hodnocení knihy:

70%

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse