Klimatická změna a její dalekosáhlé důsledky je téma, jež se dá literárně pojednat mnoha odlišnými způsoby. Někteří vymýšlejí výstražné sci-fi příběhy, další sepisují vědecké či populárně naučné knihy. A nakonec najdeme i takové autory, kteří zvládají obojí.

To je případ historičky vědy Naomi Oreskesové (*1958) a historika Erica M. Conwaye (*1965). Ti roku 2010 vydali úspěšnou non-fiction publikaci Obchodníci s pochybnostmi (Merchants of Doubt: How a Handful of Scientists Obscured the Truth on Issues from Tobacco Smoke to Global Warming) o lidech, kteří záměrně šíří pochybnosti o vědecky široce přijímané tezi o proměně klimatu. Přepsáním a domyšlením tohoto díla vzniklo po pár letech další, které se tentokrát pohybuje na rozhraní sci-fi příběhu a filozofujícího eseje: Kolaps západní civilizace: pohled z budoucnosti (Collapse of Western Civilization, 2014). Jde o zprávu o proběhnuvších katastrofických dějích, prokládanou komentáři a úvahami o odpovědnosti vědců, o míře jistoty, se kterou mohou svoje tvrzení prezentovat jako prokázaná, i o (ne)poučitelnosti politiků.

Oč v ní jde? Píše se rok 2393 a svět je zcela jiný, než byl na počátku třetího tisíciletí. Jasná varování před klimatickou katastrofou byla po desetiletí ponechána bez povšimnutí, což vedlo ke všeobecné ekologické, sociální, politické i kulturní katastrofě, která je známa jako Velký kolaps z roku 2093. Toho roku růst teploty, zvýšení hladiny moří, šíření sucha a nakonec rozpad západoantarktického ledového štítu dovršily krizi, jež vedla k vylidnění Afriky a Austrálie, k morové epidemii, masové migraci a naprosté proměně světového řádu. Její součástí je například sloučení USA a Kanady, rozpad OSN a její nahrazení Společenstvím národů pro ochranu klimatu. Naopak jako globální vítěz z nastalých kataklyzmat vychází Čína, která díky systému centrální vlády dokáže efektivně a dostatečně rychle prosadit přechod na nové zdroje energie. K záchraně lidstva, či alespoň té jeho části, která všechny katastrofy přežila, pak přispívá také objev japonských vědců, kteří vyšlechtili lišejník pohlcující CO2. Díky jeho rychlému rozšíření po celé zemi se klima začne postupně vzpamatovávat.

Autoři se nijak nevyžívají v líčení společenských zmatků a krveprolití. Co je naopak eminentně zajímá, je to, jak k daným neradostným událostem vůbec mohlo dojít, když před tímto tragickým vývojem vědci dlouho a bohužel marně varovali. Problém je v tom, že jejich poznatky zůstávaly skryty ve specializovaných periodicích a nebyly s dostatečnou razancí prezentovány veřejnosti, zatímco „uhlíkový komplex“ (lobby stoupenců ekonomiky založené na spalování fosilních paliv) záměrně rozšiřoval zprávy, které vědecká zjištění relativizovaly. Tomu se také postupně daří prosazovat zákony, na základě kterých jsou odsuzovány a vězněny osoby obviněné „z ohrožování veřejné prosperity vyvoláváním paniky neopodstatněnými hrozbami“. Když pak předpovídané ničivé přírodní pohromy skutečně přišly, jsou paradoxně dávány za vinu právě vědcům. Tím, že si s problémy dokáže relativně nejlépe poradit Čína, přitom autoři neplédují za hromadný přechod západního světa ke „kapitalistickému komunismu“ čínského typu. Pouze upozorňují na to, že existují civilizační problémy, které „trh bez přívlastků“ není schopný sám o sobě vyřešit a u kterých je nutný silný zásah státu. Možná je to i vítaný šťouchanec a výsledek zkušeností – jejich minulá kniha Obchodníci s pochybnostmi totiž vzbudila největší kritiku právě u tržních fundamentalistů. Odvolávají se přitom na ekonoma Friedricha Augusta von Hayeka (1899–1992), slavného obhájce klasického liberalismu. I když ve své vlivné Cestě do otroctví kritizoval vedle nacismu i socialismus, připouštěl oprávněnost státních intervencí třeba v případě omezování negativních účinků kácení lesů či zplodin z továren. Pokud by západní státy dokázaly včas přijmout stejná ekologická opatření jako Čína (a svého demokratického zřízení by se přitom nemusely zříkat), popisovala by podle Oreskesové a Conwaye jejich kniha úplně jiný, zřejmě optimističtější příběh.

Až naši potomci se budou moci přesvědčit, jestli je Kolaps západní civilizace pouhá sci-fi, nebo vizionářský text, přesně předvídajícím, co má přijít. Indicie ze současnosti jsou velmi nejednoznačné. I když, jak se zdá, mají například ve Spojených státech často i početní převahu voliči politiků, kteří si reálnost ekologických hrozeb uvědomují (Al Gore, Clintonová), v prezidentských volbách tamní specifický systém přepočítávání hlasů žel už podruhé přidělil vítězství kandidátovi s názory opačnými. V Číně, v níž se nachází 16 z 20 celosvětově nejvíce znečištěných měst, se dnes skutečně přijímají četná opatření proti devastaci přírody, jejich prosazení ale zatím mnohdy ztroskotává na korupci a nevůli místních úředníků. Ale pokud se dnes tato (oficiálně komunistická) velmoc paradoxně staví do pozice ochránce otevřeného světového trhu a Spojené státy se naopak stávají ochráncem protekcionismu, je zřejmě v budoucnosti možné leccos.

Pokud autoři mezi zavilými odpůrci účinných opatření na ochranu přírody uvádějí náboženské představitele, můžeme jen konstatovat, že zde jim vývoj naštěstí nedává za pravdu (a mylný či zavádějící byl tento obraz už v době, kdy vyšel anglický originál). Představitel nejpočetnější náboženské organizace světa, papež František, se totiž ve svém zásadním textu Laudato si’: encyklika o péči o společný domov vyslovil zcela jednoznačně a radikálně „proekologicky“. A podobně dnes třeba dalajlama jasně prohlašuje: „Musíme se zejména soustředit na otázku životního prostředí, na otázku přírodních zdrojů… Lidstvo může skutečně něco pro přírodu udělat, ještě ji dokáže ochránit. Když se dohodneme a budeme pracovat společně, je stále ještě možné životní prostředí zachránit.“

Společnost je v této knize překvapivě jednorozměrná: na jedné straně jsou vědci, kteří neumějí komunikovat, případně předvídaví beletristé, proti nim manipulující a krátkozrací politici, průmyslníci a těžaři (a vědci jimi podplacení). I samotné řešení nakonec opět vychází z vědecké laboratoře. Nic mezi tím: v podstatě žádná občanská společnost, schopní ekologičtí aktivisté, myslitelé a duchovní vůdci účinně burcující k proměně. Možná je ale tento drsný obraz světa nebezpečně blízký skutečnosti (vždyť i takový ekologický myslitel, jako je Erazim Kohák, kritizuje hnutí hlubinných ekologů za to, že se jejich aktivity někdy omezují na vydávání snobsky drahých časopisů na křídovém papíru). Autoři ale netvrdí, že jejich kniha je exaktní sociologická sonda, pouze na základě přesvědčivých argumentů pronášejí hrozivé varování. Pokud jejich chmurná předpověď nějaký občanský aktivismus vyvolá, pak splnila svůj účel.

Přejme si tedy, aby se autoři přes své zázemí mýlili i v tom hlavním. Respektive věřme, že na základě svých znalostí pouze sepsali vyhrocenou „alternativní budoucnost“, jež má pronášet chmurné varování. A že razantní změny vedoucí k záchraně planety je nakonec schopná provést i demokratická společnost, která začne naslouchat vědcům.