Sander, Gregor: Co by bylo

Sander, Gregor
Co by bylo

ukázka beletrie zahraniční

Německý prozaik Gregor Sander ve svém čtivém románu vzpomíná na rozdělené Německo a dává dnešnímu čtenáři šanci zažít třeba cestu západoberlínským metrem, které projíždí strašidelnými uzavřenými stanicemi pod východní částí města.

Za zdí
Gregor Sander
: Co by bylo. Přel. Tereza Semotamová, Větrné mlýny, Brno, 2017, 216 s.

Šly jsme na Hermannplatz a poprvé od té doby, co jsem tu byla, mi vadil ten zmatek na ulici. Spousta cizích tváří, obchody s tretkami a neustálé otravování: „Nazdar, nemáš pro mě marku?“ Měla jsem ještě přesně 71,95 marek a nejraději bych neutratila už nic z toho. Mlčky jsme šly po schodech dolů do metra tím labyrintem chodeb a jezdících schodů. Nastoupily jsme na U8. „Kam vlastně jedeme?“ zeptala jsem se a Jana řekla: „Uvidíš. Překvapení.“ Metro nebylo nijak zvlášť plné. Vedle nás stáli dva výrostci s otočenými kšiltovkami a uhrovitou pletí a nedaleko seděla turecká holka se dvěma šátky přes sebe. Růžový a přes něj bílý. Vypadala krásně, to tmavé úplně rovné obočí, drobný obličej s maličkou bradou. Vysoký šátek na způsob turbanu ji opticky prodlužoval a zeštíhloval. Zkřížila ruce na břiše a celou dobu se dívala z okna naproti.

„Moritzplatz, poslední zastávka v Západním Berlíně,“ slyšela jsem a pak se to sdělení ozvalo ještě jednou, takže bylo nemožné, že bych slyšela špatně. „Moritzplatz, poslední zastávka v Západním Berlíně.“ Nikdo se ani nehnul, nikomu to zdá se nijak nevadilo. Zírala jsem na Janu a skoro křičela: „Co? Prosím tě, co to má znamenat? Jedeme teď na Východ nebo co?“ Jana se zakřenila, dala mi ruku kolem ramen a řekla: „Uklidni se, zlatíčko. Všechno je v pořádku. Však uvidíš.“ Tričko jsem v podpaží měla úplně mokré a nohy se mi zlehka třásly. Metro jelo trochu pomaleji a krokem vjelo do nějaké stanice. Byla temnější než jiné. Světlo jako v pavilonu nočních zvířat v rostocké zoo. Kachlíky byly vytrhané ze zdi, všude špína a prach. Ta stanice nebyla už roky používaná, bezpochyby. A potom jsme jí projeli. Kluci vedle mě se řehtavě chechtali: „Ale jo, tam za tím sloupem, tam stál. Viděl jsem ho.“ – „Zapomeň na to, kámo, vůbec nic neviděls.“ Ale to už metro jelo dál. Turkyně strnule zírala před sebe a kluci tiskli nosy na okno. Metro zase zpomalilo. „Jannowitzbrücke“ stálo tam a já viděla vojáka, jak se zbraní přes rameno stojí za domkem, možná za nějakým stánkem. „Jízdenky za rohem“ stálo na tom domku rozmáchlým staromódním písmem. Vedle visela podobizna Wilhelma Piecka, prvního prezidenta NDR, jehož jméno nesla univerzita v Rostocku. Z očí mi vytryskly slzy, a i když jsem se za ně styděla, řekla jsem Janě: „Co to má znamenat? Co mi to děláš?“ Zašeptala jsem, jako by mě mohli slyšet, jako by mě ten endéráckej voják, co tam stál v modré uniformě, mohl zaslechnout. Jana stála úplně v klidu opřená o tyč a dívala se do matného světla stanice, z níž jsme právě odjížděli. „Strašidelná dráha se tomu v Západním Berlíně říká. Ale ta skutečná hrůza se děje až nahoře, nad zemí, tam je to teprve děsivý.“ Metro jelo už zase pomaleji a pohltilo nás stejné šero, a když jsem si na těch modrozelenavých kachlíkách četla „Alexanderplatz“, už jsem to nemohla vydržet. Posadila jsem se na zem, přímo vedle dveří, takže už jsem se nemohla dívat ven, a položila si hlavu na kolena. Že je nade mnou Alexanderplatz, televizní věž a světové hodiny, grilbar, ve kterém jsem s mámou seděla před pár dny, to na mě už bylo moc. Nevím, kolikrát jsem už byla na stanici Alexanderplatz, aniž bych věděla, že tudy tiše a poklidně projíždí metro s pasažéry ze Západního Berlína. Dobře hlídané a špatně osvícené. Jana se ke mně sklonila a řekla: „Už to bude za náma.“ Chtěla jsem, aby si ke mně sedla, aby mě vzala do náruče, ale ona zůstala nehybně stát. Metro zpomalilo ještě dvakrát, až ve třetí stanici jelo už zase normální rychlostí. Přivítalo nás jasné neonové světlo. „Vítejte v Západním Berlíně,“ řekla Jana. „Pojď, vystupujem.“

Vyběhla jsem z té podzemkové šachty a Jana mě jen s námahou doběhla. Mlčky kráčela vedle mě, šly jsme přímo ke zdi, za níž se blízko tyčila veliká televizní věž, která najednou vypadala jako oliva nabodnutá na párátku. Zastavila jsem se a vztekle na Janu hleděla: „Co to mělo znamenat? Seš úplně na hlavu nebo co? Co kdyby metro zastavilo a oni nás všechny vyhnali ven? Já tady vůbec nesmím být. Pustili mě do Darmstadtu, ne za tebou. Kdyby se na to přišlo, už bych se nikdy nesměla vrátit.“

Jana se do mě zavěsila. „Prosím tě, uklidni se. Tohle je úplně normální jízda metrem. Vůbec se tam nesmí zastavit. U6 taky projíždí východním Berlínem. A městská dráha dokonce projíždí pod Postupimským nádražím, Potsdamer Platz a ulicí Unter den Linden. Na Friedrichstraße si my Zápaďáci dokonce můžeme vystoupit a koupit si cigarety nebo alkohol. Kupuju si tam vždycky krabičku clubek, ze zvyku.“

„Takhle každopádně nejedu zpátky, to ti říkám. Dostaneme se k tobě i nějak jinak? Málem jsem si nadělala do kalhot.“ Ještě pořád se mi třásla kolena.

„Jasně, můžeme jet až na Osloer Straße a pak přes zoo domů. Akorát to dýl trvá.“

„Kde vlastně jsme?“ zeptala jsem se. Mezitím jsme došly skoro ke zdi, která na této straně byla pestrobarevně pomalovaná a posprejovaná. Esesáckými runami tam stálo „NDR – koncentrák“. Hodně se toho vůbec nedalo rozluštit a nad nápisem „Žer rudý jablečný pyré“ jsem se dokonce rozesmála. Domy vypadaly příšerně. Čtyřpatrové novostavby ve stylu krabice od bot, jako by je dodávala NDR. Akorát líp omítnuté. A byly postavené tak, aby se jejich obyvatelé nemuseli dívat na nebo přes zeď.

„Tady jsme ve Weddingu,“ řekla Jana. Když jsme došly ke zdi, zabočily jsme na Bernauer Straße a kousek šly po ní. Široká ulice s dlažbou z kočičích hlav, po níž nejezdila žádná auta. O kousek dál opsala zeď oblouk a tam stála rozhledna postavená z kovových trubek a latěk. Znala jsem tyhle pozorovatelny ze zápaďácké televize a vždycky jsem si říkala, jaký to asi je, tam stát a dívat se do východního Berlína jako do nějakého výběhu pro zvířata.

„Musíme tam nahoru?“ zeptala jsem se a Jana kývla. Bylo tam bezvětří a teplo. Skrze táhnoucí mraky svítilo slunce. Ještě jsem se nevzpamatovala z cesty metrem a cítila jsem se tam perverzním způsobem bezpečně. Za zdí ležely do sebe vklíněné kovové trámy, co vypadaly jako převrácené kříže. Byly ve dvou řadách. Tamtudy nikdo neprojde. Následoval široký pás čerstvě rozhrabaného písku, aby se zaznamenala každá stopa, kterou by tu kdo zanechal. Potom následovala druhá zeď, která kopírovala oblouk té první směrem doleva. Ta byla sněhobílá, jak jsem ji znala z východního Berlína. Za ní byl rohový dům, zchátralý endérácký činžák s „Klubem lidové solidarity“ v přízemí.

Kousek od zdi procházeli tři muži a nějaká dívka ve světlých šatech opačným směrem, takže jim nebylo vidět do tváře. Dívka objímala boky toho, co šel na kraji. Jinak v úseku, co jsme viděly, nebyla ani noha. Myslím, že nejvíc mnou otřáslo, že město prostě žilo dál. To jsem samozřejmě věděla, ale vidět to bylo něco jiného. Za zdí nebyly žádné reklamní poutače a fasády domů byly staré a omšelé.

Ale za okny byly vidět záclony, a i když jsem raději nechtěla vidět, kdo smí bydlet tak blízko zdi, někdo tam bydlel. Na parkovišti stály wartburgy, trabanty a lady. Jana natáhla paži a ukázala doleva: „Tamhle ty stožáry s osvětlením, to je stadion BFC, už léta fotbalovej mistr, kterýmu fandí všichni od Stasi. Napravo začíná Oderberger Straße a tady, když se podíváš rovnou před sebe, tak to je Eberswalder. A když jdeš dál, dojdeš na Schönhauser Allee, kde jezdí metro nad zemí na viaduktu jako v Kreuzbergu. Projdeš – a pak seš kde?“ Podívala se na mě napjatě a z jejího hlasu byla cítit obrovská spokojenost. Dívala jsem se na ten písčitý pás smrti před sebou, kde by zastřelili každýho, kdo by utíkal naším směrem, teď tam ale vládl klid a skoro mír. Nebyl tam vidět žádný pohraničník. Potom jsem se dívala směrem Eberswalder Straße. Mozek jsem měla jako vypnutý, jako by do něj už nepumpovalo dost krve, jako bych už nedokázala pořádně myslet.

„A pak Dimitroffstraße,“ slyšela jsem Janu. „To je možná pět set metrů. Tam si Julius Herne právě balí svých pět švestek, aby mohl zdrhnout sem. No, akorát to musí vzít malou oklikou přes Budapešť.“ Vyděšeně jsem se ohlédla, jako by nás dvě někdo na té vyhlídkové věži mohl slyšet. Ale ani na druhé straně nebylo vidět ani živáčka. „Tak a teď si pořádně rozmysli, jestli tam chceš zpátky, milá Astrid Wolterová. Do toho dělnickýho a rolnickýho ráje, kterej jim uhnívá pod zadkem. Kde ti neustále někdo říká, co máš dělat nebo nedělat. Kde za vtip o Erichovi skončíš v base. Kde můžeš hezky dostudovat a se svým mužíčkem si postavit hezkej domeček, jako maj vaši. A vaše dětičky budou ve škole muset lhát, až se hory zelenají, aby mohly k maturitě. Možná radši dokonce vstoupíš do strany, abys mohla bejt primářka? No, Assi, jaký by to bylo? A oba budete doktoři a budete si možná moct dovolit ladu. A tou pak pojedete na dovču k Čechům, ále, co to povídám, až do Bulharska pojedete. Jo, a to je vlastně už bohužel taky všechno. Víc toho ale nebude.“

„A ty,“ řekla jsem, a musela jsem něco říct, měla jsem to na jazyku, ale bohužel nějak zamotaně a nemohla jsem z toho najít cestu ven, a tak jsem začala koktat. „Ty, ty si tady budeš dál žít z dávek a načerno babkám utírat zadky, až tě jednoho dne odmítne i ta poslední herecká škola. Pokud se teda na ně dál hlásíš a už jsi to dávno nevzdala.“

Jana oběma rukama svírala železnou tyč před sebou a zírala přes zeď směrem k obzoru jako nějaká vojevůdkyně. Opřela jsem se zády o zábradlí a demonstrativně se zadívala na domy ve Weddingu, byť moc pěkné nebyly. Měla jsem vztek a byla jsem bezradná a připadala si jako nějaká měšťácká zahrádkářka.

 

Překlad © Tereza Semotamová
Ukázka z knihy Co by bylo
na iLiteratura.cz se souhlasem překladatelky

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1060x

katalogy

Inzerce
Inzerce