Umění zpomalit
Pelo, Riikka

Umění zpomalit

S finskou spisovatelkou Riikkou Pelo, autorkou románu Náš všední život inspirovaného osudem jedné ze dvou nejznámějších ruských básnířek vůbec, jsme hovořili o hledání jazyka postav, inspirativní Praze devadesátých let a umění psát a číst pomalu.

S energickou finskou spisovatelkou Riikkou Pelo jsem si povídala během veletrhu Svět knihy, na který přijela představit a pokřtít český překlad svého románu Náš všední život (Jokapäiväinen elämämme, 2013, česky 2017). Ten působivě vypráví příběh ruské básnířky Mariny Cvetajevové a její dcery Alji, který je spjatý i s Českem. Lyrický styl a osobitá práce s jazykem Riikky Pelo mě uchvátily, a tak jsem na ni vychrlila spoustu otázek, na něž autorka s podobným nadšením odpovídala.

iLiteratura.cz: Proč jste si pro svůj román Náš všední život vybrala právě osobnost Mariny Cvetajevové?
Riikka Pelo: Původně jsem chtěla psát o její dceři Alje, tedy Ariadně Efronové, dát prostor zapomenutému příběhu ženy, která stála ve stínu slavné matky. Nakonec mi z toho vyšel text vyprávěný ze dvou perspektiv, očima matky i dcery. Zpočátku jsem si netroufala na knihu o tak velké osobnosti, jako byla Marina Cvetajevová, která psala svébytným, poetickým jazykem. Z nějakého důvodu se mi ale právě její jazyk do textu vkrádal čím dál víc. Cvetajevová už pětadvacet let tvoří důležitou součást mého života, její poezii jsem si zamilovala ještě za studií. Na přelomu dvacátých a třicátých let pobývala ve Finsku, ale žila i jinde po Evropě. Ve Finsku však stála na okraji zájmu. V mém vztahu k Cvetajevové proto hrál zásadní roli můj pobyt v Praze v devadesátých letech. Mé vlastní zážitky se mi spojily s básněmi Cvetajevové, které vznikly během jejího pobytu v Čechách. Připadala mi jako spřízněná duše. Pak jsem navíc zjistila, že jsem denně chodila kolem jejího někdejšího bytu na Petříně, kde to mám dodnes strašně ráda. Připadalo mi až mystické, že mě její osobnost tímto zvláštním způsobem neustále doprovází. Musela jsem ten román napsat, abych se jí konečně zbavila. (smích)

iLiteratura.cz: Zajímal vás i politický kontext života Mariny a Alji, jejich vztah k Sovětskému svazu?
Riikka Pelo: Prvotní myšlenkou bylo vytvořit intimní příběh o vztahu mezi matkou a dcerou. Jak však narůstal, postupně mi došlo, že bude nutné psát i o totalitním zřízení, které na obě ženy ničivě dolehlo. Nejdřív mi připadalo, že o tom nemůžu mluvit, protože nemám dost znalostí, ale pak jsem zábrany překonala. Podívala jsem se na tu dobu očima svých postav, začala o nich vyprávět z jejich subjektivního pohledu. To mi rozvázalo ruce.

iLiteratura.cz: Kritici na románu vyzdvihují skvěle vylíčený vztah matky a dcery. Vnímáte vztah Mariny a Alji jako archetypální?
Riikka Pelo: Ano. Vůbec by to nemuselo být o Cvetajevové a její dceři, jejich příběh lze chápat jako univerzální a archetypální, z určitého pohledu dokonce až mytický. V útlém věku člověk potřebuje žít v jakési symbióze. Později se dítě musí vymanit, najít si svůj vlastní jazyk a identitu. Dcera se musí obrátit proti matce. Zajímalo mě pouto, které mezi sebou ty dvě měly, pouto, které se postupem let zpřetrhá a změní se v hádky a střety. Hluboko uvnitř je ale k sobě pořád cosi táhne, i když jsou od sebe na tisíce kilometrů daleko.

iLiteratura.cz: Marininy a Ariadniny pasáže jsou psány rozdílným stylem a jazykem: Marininy kapitoly jsou vyprávěny ve třetí osobě, poetickým jazykem. U Alji jste použila první osobu a její styl je spíše publicistický, připomíná reportáž. Lišil se u těchto dvou postav váš tvůrčí postup?
Riikka Pelo: Rozdílné vyjadřování bylo mé tvůrčí východisko. Chtěla jsem najít specifický jazyk postavy, zjistit, jakým způsobem postava funguje v jazyce. Jazyk měl zprostředkovat osobní vnitřní zkušenost. Pro Alju jsem zvolila publicistický styl a první osobu, protože v době, kdy se odehrává děj, je to mladá, ctižádostivá novinářka. Zároveň ze sebe cíleně tvoří nového člověka, který se ztotožňuje s komunistickou ideologií. Ich-forma také umožňuje využití nespolehlivého vypravěče. Text působí jako Aljina zpověď, ona se však prezentuje v určitém světle, jsou věci, které čtenáři zatajuje. U Mariny jsem zvolila třetí osobu, protože jsem se jí tímto způsobem mohla dostat hluboko pod kůži, na dno duše, někdy až na hranici proudu vědomí. Snažila jsem se zachytit, jak prožívala ztrátu dítěte, a vedle toho její zběsilou vášeň pro život, jíž byla jako básnířka plná. Třetí osoba ale souvisí i s tím, že celý román je vlastně příběhem Alji. Má kniha má být dílo, na kterém Marina nutila malou Alju pracovat, ale dcera ho nikdy nedokončila. Tenhle projekt společně psané knihy je skutečný, Marina se o něm zmiňuje v korespondenci. Marinina část později vyšla jako součást jejích Moskevských deníků, ale Aljin text se nedochoval. Fiktivní básnické úryvky v mém románu představují Aljinu poezii, je to kniha jejího dětství. Nechala jsem ji ten text dopsat v dospělosti, což se ve skutečnosti nestalo. Alja později sice sepsala paměti, ale i v nich leccos zamlčuje. A mě zajímalo právě to, o čem se v nich nemluví.

iLiteratura.cz: S jakými prameny jste pracovala?
Riikka Pelo: Měla jsem jich k dispozici tolik, že je snad ani všechny nezvládnu vyjmenovat! Nejzásadnější zdroj představovala korespondence Mariny a Ariadny. Pozorně jsem četla hlavně dopisy z pražského období, v nichž je dobře zachycen poslední den, který spolu obě ženy v Čechách stráví, a výlet na Karlštejn, kam nakonec nedorazí. Měla jsem ale i spoustu dalších materiálů, pomocí nichž jsem si vytvářela představu o tehdejší době a politice. V bádání mě omezovala neznalost ruštiny, dopisy jsem proto četla v němčině. Zkrátka Cvetajevová ke mně z Ruska do Finska promlouvala přes Německo. (smích) Před zhruba deseti lety jsem se pár měsíců hrabala i v českých archivech, dohledávala různé české texty a fotografie. Českým textům jsem jakž takž rozuměla, češtinu totiž ovládám o něco lépe než ruštinu, ačkoli dnes už nedám dohromady ani větu.

iLiteratura.cz: Kde ve vašem románu hledat hranici mezi historií a fikcí?
Riikka Pelo: To se nedá vymezit, jde o nesmírně jemnou hranici. Myslím, že to hezky ilustruje právě příklad s Aljinou knihou: s matkou ji skutečně psaly, výňatky v mém románu jsou však již fiktivní. Napsala jsem beletrii, ale vycházela jsem z celé řady skutečných událostí a faktů. Snažila jsem si ověřit vše, co se dalo, zjišťovala jsem třeba, jaké bylo počasí toho dne, kdy Marina s Aljou vyrazí na Karlštejn. Moskevská pasáž se zase odehrává v týdnu, kdy byl podepsán pakt Ribbentrop-Molotov, který se tehdy považoval za mírovou dohodu, ale důsledky měl úplně opačné. Snažila jsem se dopátrat, které noviny o tom informovaly, odkud se o tom Moskvané mohli dozvědět. Dozvěděla se to Alja? Jak na tuto informaci coby mladá novinářka zareagovala? V tomto ohledu jsem se snažila podat dobově co nejvěrnější obrázek.

iLiteratura.cz: Román se odehrává na řadě míst: v Moskvě, Praze, Vorkutě, roli hraje i Berlín či Krym. Navštívila jste všechna dějiště osobně?
Riikka Pelo: Úplně všechna ne. Nejdůležitější krajinou pro mě byla Praha, kterou znám nejlépe. Jednoho zimního dne jsem si udělala výlet i do Horních Mokropes, kde Marina jednu dobu bydlela, byla jsem i na Karlštejně, ale nedostala jsem se dovnitř, protože to bylo mimo sezónu. (smích) V Moskvě jsem byla jako dítě v rámci družby se Sovětským svazem, pak jsem si tam zajela ještě během psaní knihy, abych si prošla ulici, kde bydlela Alja s tetami, a další důležitá místa, abych si udělala představu o docházkových vzdálenostech a dalších detailech. Potřebovala jsem si to zažít na vlastní kůži. Hrozně jsem se chtěla podívat i na Krym, ale to bohužel nevyšlo. Nakonec je to možná dobře, protože na Krym má Alja jen matnou vzpomínku z raného dětství, spíš představu než skutečnost. Důležitější roli hraje v jejím osudu Berlín, kde jsem na knize několik měsíců pracovala. Právě tam jsem si uvědomila, že Aljin jazyk a fragmentární styl má své kořeny v Německu. Berlín i Praha dvacátých let byly důležitými kulturními centry, ze zdejšího dění jsem čerpala nejvíce. Chtěla jsem vylíčit evropanství Mariny Cvetajevové, její světoobčanství. Žila na místech, která jí nebyla důvěrně známá, takže jsem je nemusela znát důvěrně ani já. Totéž platí o Moskvě, do níž se vrací Alja z emigrace, je to pro ni nové a cizí město. Teprve se mu snaží porozumět.

iLiteratura.cz: Finští spisovatelé tradičně tíhli ke klasickému ruskému románu, četli Tolstého, Dostojevského... Jaký je váš vztah k ruské literatuře?
Riikka Pelo: I já jsem vyrostla na ruské literatuře a hodně se z ní naučila i o psaní. V pubertě jsem milovala Dostojevského. Jak jsem vyzrávala, objevila jsem ruskou poezii. Kromě Mariny Cvetajevové jsem si oblíbila i Annu Achmatovovou. Na rozdíl od klasiky se ale současná ruská literatura do finštiny tolik nepřekládá, takže ji sleduji žalostně málo. Rusky sice neumím, ale zbožňuju, jak ruština zní, jaký má rytmus. Ruskou duši jsem poznávala hlavně prostřednictvím hudby. Můj otec vyučuje zpěv a ve výuce vždy rád používal ruské písně. Odtud nejspíš pramení má láska k ruštině. I když vím, že Marinu Cvetajevovou je prakticky nemožné překládat, protože s jazykem pracuje zcela svébytným způsobem, aspoň prostřednictvím hudby jsem se dokázala vztáhnout k jejímu vnitřnímu světu a jazyku.

iLiteratura.cz: Které dílo z tvorby Mariny Cvetajevové je vám nejbližší?
Riikka Pelo: Jednoznačně texty z jejího pražského období, hlavně Poéma horyPoéma konce. Na vysoké škole jsem o nich psala seminární práce, snažila jsem se je tehdy interpretovat z pohledu psychoanalýzy. Poemy vyprávějí o velkém vzplanutí a rozchodu, já v nich ale hledala motivy ztráty, smutku a traumatu, zkušenost se ztrátou domova a smrtí dítěte. Svět se básnířce rozpadá pod rukama a ona hledá nové možnosti vyjadřování. To je podle mě na Cvetajevové možná nejzajímavější – způsob, jakým dokáže vystihnout moderní zkušenost rozpadajícího se světa, v němž se zhroutil dosavadní systém, taky jazyk se rozpadá, a ona jako básnířka musí najít nové metrum, nový rytmus, nový jazyk. Tohoto jádra moderní zkušenosti jsem se prostřednictvím její poezie snažila dobrat.

iLiteratura.cz: Historický román teď ve Finsku zažívá nový boom: autorky jako Sofi Oksanen či Katja Kettu jsou dobře známé českému čtenáři. Proč se tolik finských autorů obrací k minulosti?
Riikka Pelo: Vidím v tom snahu spisovatelek dát zpětně prostor umlčeným nebo upozaděným příběhům, zejména těm ženským. Podle mě jde o pokus ukázat prostřednictvím historie, co určuje naši současnou existenci. S odstupem se na minulost můžeme dívat s hlubším porozuměním a zároveň si z ní něco odnést i pro dnešní dobu, vždyť mnohé historické události nás formují dodnes. Připomínají nám, jaký býval lidský život, lidská zkušenost a jaké jsou dnes. To spatřuju v tvorbě zmíněných autorek především a přikládám tomu i politický rozměr. Důležitou součástí demokracie je i to, kdo smí vyprávět jaké příběhy a jaký význam se jim přikládá.

iLiteratura.cz: Máte v plánu věnovat se ve své tvorbě nějaké další umělecké postavě? V literárněbadatelské činnosti jste se věnovala například osobnostem Reinera M. Rilkeho, Samuela Becketta, finským spisovatelům z okruhu literární skupiny Nosiči pochodní (Tulenkantajat). Přicházel by v úvahu třeba někdo z nich?
Riikka Pelo: Je spousta osobností, kterým bych se ráda věnovala do hloubky tak jako Cvetajevové. Nejblíž k ní měl určitě Rilke, ten by mě jednoznačně lákal. Teď ale pracuju na knize, která je zcela fiktivní a nemá žádný historický předobraz. Zároveň píšu menší rozhlasovou hru, ta je o historických osobnostech. Původně jsem tu látku zvažovala pro svůj třetí román, ale chtěla jsem si přece jen vyzkoušet zase trochu jiný typ vyprávění a jazyka a nebádat přitom stovky hodin v archivech.

iLiteratura.cz: Alja se v románu podílí na sovětské propagandě a upřímně jí věří. Sledujete současnou politickou propagandu, ať už v Rusku, nebo jinde ve světě?
Riikka Pelo: Ano, sleduju ji prakticky neustále. Zajímá mě, jak se vytváří pokřivená skutečnost pomocí propagandy a lží. Znepokojuje mě, jakou hrozbu představují lživá média pro svobodu slova a pro demokracii. Podobný názor mám ale i na kapitalistickou propagandu, ta také některá témata zapovídá. Jsou to drobnosti, kterých si člověk často ani nevšimne, nenápadná manipulace. Na postavě Alji jsem se snažila ukázat, jak snadno se tomu dá podlehnout, jak rychle propaganda člověku přejde do krve a jazyka. Mladý člověk se snadno nechá zmanipulovat, je to vidět i na nedávných teroristických útocích islámských fundamentalistů. Jednotlivec má pocit, že koná dobro pro společnost, ale nevidí už ničivé následky svých činů.

iLiteratura.cz: Vaše románová prvotina pojednává o víře, církvi a sektách. Česko je na rozdíl od Finska většinově ateistické, proto mě zajímá, jaká je role církve v dnešní finské společnosti?
Riikka Pelo: V poslední době jsem se zaujetím sledovala, jak se církev ve Finsku postavila k uprchlické krizi. Oficiální postoj je celkem nelítostný, máme v parlamentu populisty a ani středové strany se k přijímání imigrantů nepostavily vstřícně. V tu chvíli se ozvali finští luteránští kněží, že lidem v nouzi je třeba pomáhat, a snaží se ve společnosti rozpoutat debatu. Tato činnost finské církve na poli lidských práv mi připadá podstatná a přála bych si, aby jim naše vláda v tomto případě víc naslouchala.

iLiteratura.cz: V rámci pražské návštěvy jste se zúčastnila i literárního večera, kde byla uvedena vaše kniha v českém překladu a vy jste si zapívala s Janem Muchowem. Jaké to bylo?
Riikka Pelo: Šlo o komorní vystoupení, což bylo jen dobře. (smích) Bylo skvělé, že jsem mohla být u křtu svého překladu, splnil se mi tím dávný sen, který jsem v hlavě roky nosila. Kdyby mi někdy vyšlo něco česky, přála jsem si zavzpomínat na své pražské muzikantské časy. S Janem Muchowem nás kdysi pojilo silné pouto. Před pětadvaceti lety jsem jako zpěvačka hostovala v jeho kapele The Ecstasy of Saint Theresa, kultovním českém uskupení. Byla jsem šťastná, že jsem tehdy mohla být u toho, v časech, kdy se měnil svět, a okusit muzikantský život v politicky důležitém období. Sledovala jsem, jak se mění život lidí, kteří dosud žili v totalitě, jak se utváří jejich nová identita. Mohla jsem vnímat, k čemu se vztahují, o čem sní. Zažít, jak se rodí demokracie. Tehdy mi bylo něco přes dvacet a úplně mi to nedocházelo. Jak zásadních změn jsem byla svědkem, jsem si uvědomila až později.

iLiteratura.cz: Věnujete se hudbě i nadále?
Riikka Pelo: Po období s Muchowem jsem už zpívala jen svým dětem, ale o to víc jsem se do toho vložila. Starší syn uměl dřív zpívat než mluvit. (smích) V posledních letech jsem se ale ke zpěvu vrátila z terapeutických důvodů, protože zpívání je mou součástí. Zpívám ve vokální skupině, v repertoáru máme etno a folklor, karelské národní písně, švédské lidovky, teď se učíme i jednu bulharskou píseň. Díky tomu jsem se na křtu nebála po tolika letech zpívat před lidmi. Hlavně jsem tím ale chtěla vyjádřit vděčnost městu a lidem, kteří mě inspirovali tak moc, až z toho vznikla kniha.

iLiteratura.cz: V recenzích jsem se dočetla, že prý píšete pro náročného čtenáře. Přesto se román Náš všední život dočkal komerčního úspěchu. Podcenili tedy kritici vaše čtenáře?
Riikka Pelo: Neřekla bych, že píšu pro náročného čtenáře. Já svému čtenáři zkrátka důvěřuju. V tomto případě jsem mu svěřila příběh, který je vhodný pro kohokoli, kdo se zajímá o lidský život. (smích) Ale uznávám, že to není úplně jednoduché čtení. Chtěla jsem ovlivnit, jak se moje kniha bude číst. Rozhodla jsem se napsat pomalý román, vytvořit protiváhu dnešní zrychlené doby, v níž musí být i text rychlý a snadno srozumitelný. Je určený pro čtenáře, kteří umějí zpomalit. Je to pro mě i věc etiky, sama bych nechtěla vydávat tituly jako na běžícím pásu. Radši si dám na čas a všechno si pořádně promyslím. Pak začnu pomalu psát pomalým jazykem a snažím se stvořit něco, co nějakou dobu potrvá.

Rozhovor

Spisovatel:

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse