Román jedné z dlouhá léta zavedených a respektovaných amerických autorek Anne Tylerové Špulka modré nitě (A Spool of Blue Thread, 2015) se v roce 2015 dostal do užších nominací na Man Bookerovu cenu za literaturu. Není nijak překvapivé, že kniha ocenění nakonec nezískala; jak někteří kritici jízlivě podotýkají, Tylerová už padesát let píše v podstatě totéž a její portrét baltimorské rodiny s prostřihy do minulosti těžko mohl výrazněji zaujmout v porovnání s takovými soupeři, jako je román z jamajského prostředí A Bief History of Seven Killings Marlona Jamese anebo Satin Island Thoma McCarthyho, jenž ve svém díle navazuje na modernismus a literární avantgardu. To ovšem neznamená, že Špulka modré nitě nemá své kvality.

Tylerová vydala dvacet jedna románů, přičemž za Breathing Lessons (Lekce d‎ýchání) obdržela v roce 1989 Pulitzerovu cenu. K jejím nejceněnějším dílům patří Dinner at the Homesick Restaurant (1982), které se rovněž dočkalo českého překladu (Večeře v restauraci Domov, přel. Zuzana Mayerová, Odeon 1991). Špulkou modré nitě se autorčina literární dráha měla údajně završit, avšak v roce 2016 Tylerová neodolala nabídce zúčastnit se projektu nakladatelství Vintage „Hogarth Shakespeare“ u příležitosti čtyřstého výročí smrti Williama Shakespeara a přišla se svou románovou variací na Zkrocení zlé ženy s názvem Vinegar Girl (Děvče na ocet, Práh 2016).

V úvodu Špulky modré nitě zavolá Abby a Redovi Witshankovým jejich problematický syn Denny a sdělí jim, že je gay. Aha, řekne si čtenář, půjde o vypjaté drama, v němž se Denny a jeho rodiče budou s touto skutečností vyrovnávat. Chyba lávky. S Dennym se Red a Abby většinu času nestýkají, ani nemají jak se s ním spojit, a při příštím setkání s nezdárným synem už je na stole jiný problém – přivedl do jiného stavu jistou o několik let starší servírku. Takový už je zkrátka Denny, rozháraná a neukotvená černá ovce velice ukotvené a soudržné rodiny. Jeho tři sourozenci mají stálá zaměstnání a žijí v manželství, nedaleko svých rodičů, zatímco Denny se potlouká po Americe a u ničeho nevydrží, jednou vyrábí nábytek a podruhé dělá suplujícího učitele. Witshankovi jsou ale opravdu silná jednotka a přinejmenším od doby, co jim přispěl neteří a vnučkou, Dennyho čas od času přitáhnou do svého středu – do opečovávaného rodinného sídla, které postavil Redův otec a které tvoří základní kámen rodinného příběhu, nebo na každoroční rodinnou dovolenou u moře (vždy na tomtéž místě a nedaleko od domova, do zahraničí Witshankovi nejezdí). Všechny nicméně šokuje, že když se ukáže, že Red a Abby už by neměli bydlet sami, Denny všeho nechá a nastěhuje se k nim.

Hlavní devízou knihy je autorčina schopnost vykreslit své hrdiny věrohodně a v patřičných detailech. Jako zastřešující téma se v ní klene stárnutí rodičovského páru, stavitele Reda (kterému odchází sluch) a sociální pracovnice Abby (která se začne „vytrácet“), k němuž se každý snadno vztáhne. Tylerová také dovedla k dokonalosti perspektivu in medias res; je tak ponořená v realitě Witshankovy rodiny, že když se až po nějaké době dozvíme, že jeden ze čtyř potomků Abbyho a Reda je ve skutečnosti adoptovaný, vyzní to naprosto přirozeně – stal se prostě plnohodnotnou součástí rodiny a nikoho nenapadne, že by to mělo být jinak, dokud tuto skutečnost Denny nepřipomene. Plastičnost celé rodině dodávají i dvě části knihy odehrávající se v minulosti – jedna v době Abbyina a Redova mládí a druhá za hospodářské krize, kdy byli mladí Redovi rodiče.

Ve Špulce modré nitě lze najít záblesky umělečtějších stylových prvků, třeba hned ve využití modré barvy, která jako by pokaždé vedla k nějakému palčivému rodinnému tajemství. Dům Witshankových je pak také o tolik víc než jen dům, spíše se jedná o dalšího člena rodiny – pro patriarchu rodu, který ho postavil, byl životním vítězstvím a vytouženou vstupenkou do lepší společnosti, pro jeho syna zosobněním rodinné tradice, kvality a řádu a pro rodinu jako celek milovaným gravitačním centrem, dějištěm po léta pěstovaných rituálů a svědkem všech jejích peripetií. Když se tedy dům v závěru knihy ocitne mezi nemovitostmi na prodej, téměř z toho mrazí. Čtenáři se však nechce věřit, že to znamená konec Witshanků, tak jak jsme je měli možnost poznat (na to jsou příliš zemití a srostlí), a že se tedy jedná o plnohodnotnou tragédii. Podobně je to s celou knihou; přes vzletnější momenty zůstává především poklidnou rodinnou kronikou, kde jediné drama zajišťuje pozvolné, ale o to fatálnější plynutí času, v němž všednodenní banalita často otupí vzájemné animozity a překryje jakékoli pikantnosti.