Ukázky z nepublikovaných pamětí Milady Blekastadové nazvaných Zlatá brána
Blekastadová, Milada: Zlatá brána

Ukázky z nepublikovaných pamětí Milady Blekastadové nazvaných Zlatá brána

Ukázky z nepublikovaných pamětí Milady Blekastadové (1917–2003), nazvaných Zlatá brána, přibližují českému publiku ženu, která se narodila do nakladatelské rodiny Topičových, ale prožila většinu života v Norsku, kde se stala uznávanou překladatelkou, komenioložkou, literární vědkyní a publicistkou.

Téměř dvousetstránkový strojopis vzpomínek na dětství v prostředí rodiny Topičů psala Milada Blekastadová v 90. letech 20. století. Zahrnuje období od jejího narození roku 1917 do konce 20. let. V současné době je strojopis uložen spolu s dalšími písemnostmi, zejména rozsáhlou korespondencí s řadou významných kulturních a vědeckých osobností, v pozůstalosti Milady Blekastadové ve Filosofickém ústavu Akademie věd ČR, v. v. i.

(…)

Pamatuji se, jak se kdysi dávno otevřela zlatá brána opačným směrem, zevnitř ven. Bylo to 1. července roku 1917, asi v sedm hodin večer v Podolském sanatoriu, právě zvonilo klekání. Bylo nesnesitelné vedro, nejhorší rok války. Tatínek sloužil sice jen ve vojenském účetním oddělení na jatkách v Holešovicích, ale mohl kdykoli být poslán někam na frontu. Jeho rodiče tím byli silně znervozněni, bez ohledu na nátlak, který stále zostřovala policie na firmu, kterou zdobil zlatý nápis „librairie francaise“ a kde se v Salonu v květnu podepisoval manifest českých spisovatelů. Mně se do toho světa moc nechtělo, a až dosud jsem žádný manifest nepodepsala. Maminčin otec, městský fysikus v Praze II, MUDr. Jan Buršík, a její maminka, trpící silnou srdeční vadou, se po několika dřívějších potratech spíš báli předčasného porodu, ale já jsem si postavila hlavu už tehdy. Maminku prý odvezli do Sanatoria už jednou, před týdnem, což zvýšilo nervositu babičky Topičové, která byla přesvědčena, že „všechno červnové je červivé“. Ale maminku pak, po probdělé noci, poslali zpátky domů, takže jsem ji nakonec vyrušila při pilném zaváření jahod. Tehdy bylo málo cukru. Později mi často vyprávěla porodní „bába“ paní Monzrová, kterou maminka dobře znala, že jsem hned po narození maminku křečovitě chytla za nohu, a bylo potřebí neuvěřitelné síly, aby mi ručičky rozevřeli. Proto jsem vždycky ujišťovala, že maminku nikdy neopustím…

(…)

Zlatá brána se otevřela v nádherném západu slunce. Z pokoje ve třetím poschodí, tuším č. 304, který měl veliké okno a balkon, byla nádherná vyhlídka na Vltavu až ke Zbraslavi. Zařízení bylo velmi vkusné, secesní, ale tak strašně luxusní nebylo, kromě toho, že každý pokoj měl vlastní koupelnu.

V tomto pokoji tedy, po tak dlouhém, sedmiletém čekání dědice rodiny, najednou zařvala obyčejná holka, o kterou sice bylo všestranně postaráno, ale připraveno pro ni nebylo ani jméno. Tam se tedy odehrávaly rodinné diplomatické zápletky, počínající tím, že obě babičky ze skromnosti rozhodně odmítly, abych se jmenovala po nich, a přidala se k nim i kmotra Ludmila Bubelová-Gregorová, maminčina přítelkyně. Samozřejmě by se všechny byly smrtelně urazily, kdyby to někdo chtěl brát vážně. Maminčino jméno Milada jen tak bylo moc kusé. Po dlouhém a prý velmi obtížném vyjednávání, kde hned vyšlo najevo, že budu potřebovat pomoci mnoha svatých, mne konečně 9. července 1917 pokřtil pan farář Antonín Brož z krásného podolského kostelíčka na jména všech zúčastněných, tj. Milada, Jaroslava, Františka, Jana, Apolonie, Ludmila, Terezie, tedy sedm jmen, při čemž si babička Topičová vytrucovala, aby její jméno bylo skromně poslední. Od té doby je sedmička mé osudové číslo.

Křtiny se odbývaly v témž pokoji v Sanatoriu, za dusného vedra před bouřkou. Všichni se při tom prý třásli, aby se tatínkovi nic nestalo, trpěl vysokým tlakem, měl špatné srdce, a rozčilením silně zčervenal, zmodral, pak zbledl, ať už vlivem předcházejících vyjednávání, nastávající bouřky nebo světové války.

Ze Sanatoria mne pak, asi za 10–14 dní, odvezli s maminkou rovnou do Dobřichovic. Tam jsem pobyla přes léto. Nastaly problémy s mou výchovou.

Maminka byla ve všem všudy velmi moderní, nesentimentální, kategorická. Babička nesnesla mne slyšet ani zaplakat a nechápala, proč mi maminka nevzala chůvu. Maminka mne poctivě sama kojila přes devět měsíců, sama převinovala, vozila na procházku, všechno pravidelně. V mezidobí mne postavili v kočárku daleko do „uličky“ a nechali mne řvát. To prý je dobré pro plíce. Maminka hlídala, ale přece se tam někdy vloudila babička, některá služebná nebo zahradníkova paní „Mareška“, a trochu mne utišily. Snad to – podle dnešní modernosti – zachránilo mou psychickou rovnováhu.

(…)

Brzy po jejím [t.j. maminčině] návratu byla ve státě velká sláva: Masaryk slavil 75tileté narozeniny. Ve škole byla tentokrát veliká oslava v tělocvičně. Celou zimu cvičily sbory všech tříd presidentovu zamilovanou píseň „Teče voda, teče…“, „Adámku náš“ nebo „Tatíčku starý náš, ať se nám zachováš…“, byly proslovy a recitace básní atd. Šla jsem domů s hlubokým dojmem „tatíčka Masaryka“, jen mi vrtalo hlavou, proč se mu neříká dědeček, když je o hodně starší než náš dědeček a vnoučata má. U oběda dědeček jen poslouchal moje rozumy a pokyvoval hlavou. Zato nahoře u rodičů byla Zdena Braunerová, vracela se z výstavy, která byla zahájena v dřevěném pavilonuna Příkopech. Kdo si to vymyslel, nevím, ale byly tam vystaveny snad vůbec všechny portréty presidenta v životní i nadživotní velikosti, sedícího, stojícího, na koni atd. Lidu plno. „Tak, a už kováři kovou mříže,“ poznamenala Zdena, „aby mu lidi nevlezli někam“ (což označila pravým jménem). Masaryk nebyl „její typ“, jak se dnes říká. Mluvilo se i o tom, že Vinohradské divadlo na jeho počest dává Ibsenova Nepřítele lidu. Věděla jsem ovšem, že někteří lidé mu říkali „starý tečevoda“ a pod., ale vůbec mne to nezmátlo. Lidé jsou všelijací, a všelijaké jsou i jejich názory, co je mi po tom? Ale když jsem pak na tu výstavu šla s maminkou, a opravdu tam byla taková vyblýskaná mosazná mřížka, snad u topení, musela jsem podotknout, že ji ti kováři ukovali hezkou…

Masaryka tak, jak byl, jak si ho budu pamatovat, mi už dávno před tím ukázal dědeček. Když se v zimě v neděli nikam nejelo autem, chodívali jsme spolu na dlouhé procházky do Hvězdy, na Petřín, do Chodkových sadů a na Hradčany atd. Tam po straně silnice, kde teď jezdí elektrika, v aleji byla pod stromy cesta pro jezdecké koně, pokrytá kyprou rašelinou. Jezdili tam důstojníci i „civilové“, občas i dámy. Několikrát se ale stalo, že se dědeček najednou zastavil: „podívej se!“ To jel president v průvodu několika pánů, štíhlý, vzpřímený, jakoby srostlý s koněm, bylo na něm vidět, že ho to těší. Dědeček sundal klobouk, zdálo se mi, že mu president pokývnul a usmál se. Vůbec mi nenapadlo, že snad na mne – vypadala jsem vedle dědečka tak trochu jako strašák v poli, dlouhá, hubená, copatá. „Krásné, co?“ uklouzlo dědečkovi. Něco takového se stávalo jen vyjímečně a jen v přírodě, když se třeba před námi otevřela krásná vyhlídka, nebo z lesa vyběhla srnka… Za války, když se mluvilo o obnově Království českého, si prý dědeček přál českého krále. Masaryk mu imponoval právě tím, že byl takovou representativní osobou. Jinak měl, pochopitelně, k jistým ministrům nového státu své výhrady.

Ukázka

Spisovatel:

Zařazení článku:

beletrie česká

Jazyky:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse