McGonnigal, Kelly: Tajemství pevné vůle

McGonnigal, Kelly
Tajemství pevné vůle

recenze sociologie

Žádné rychlokvašné recepty na vyhubení lenosti nečekejte. Místy je kniha trochu zjednodušující či spekulativní, jindy jsou autorčiny postoje možná příliš prudérní, ale potřebné rady, které kroky jsou skutečně efektivní, i když vyžadují čas, energii a odhodlání, nabízí.

O naší vůli i o tom, jak se při jejím plnění sami obelháváme
Kelly McGonnigal
: Tajemství pevné vůle: Řešení pro všechny chronické lenochy. Přel. Viola Somogyi, Management Press, Praha, 2016, 261 s.

Po roce 1989 u nás začaly ve velkém množství vycházet tituly jako Nekonečné bohatství v nás: Jak se vypořádat nejen s finančními problémy; Všemocné podvědomí: Cesta k pozitivnímu myšlení, Energie z kosmu nebo Nekonečný pramen vaší síly: Klíčová kniha pozitivního myšlení. Šlo o návody k sebevýchově a k dosažení vlastních cílů, které však často byly poněkud pochybné (a právem byly nedávno podrobeny zevrubné kritice psychoterapeuta Güntera Scheicha). Proto je potěšitelné, že postupně začínají vycházet i publikace, které rovněž radí, jak efektivně dosahovat vlastních cílů, ale jsou položené na spolehlivějších vědeckých základech. K těm patří i Tajemství pevné vůle: Řešení pro všechny chronické lenochy (The Willpower Instinct: How Self-Control Works, Why It Matters, and What You Can Do to Get More of It) od Kelly McGonnigalové (nar. 1977), učící v současné době na Stanfordově univerzitě.

Krok dopředu, dva zpátky
Na začátku knihy Kelly McGonnigalová tvrdí, že problémy se sebekontrolou a nedostatkem pevné vůle se týkají úplně každého, ale také se je každý může naučit zvládnout. „Prvním krokem je poznat své slabé stránky, dozvědět se, jak, kdy a proč jsme slabí a děláme chyby.“ Autorka přirovnává tento proces k vědeckému experimentu, k němuž poskytuje i teorii o fungování mozku a lidské motivace. „Každý pak může teoretické poznatky ověřit sám na sobě a stát se tak pokusnou osobou svého vlastního výzkumu. Jakmile pochopíme mechanismy vlastní slabosti, jsme připraveni něco změnit: pevná vůle vlastně znamená jen to, že uděláme něco, do čeho se nám nechce.“ V deseti kapitolách McGonnigalová popisuje obvyklé pasti, jež jsou na nás při tomto procesu nalíčeny, a radí, jak se jich vyvarovat. Nabádá například, abychom si nechtěné myšlenky nezakazovali, ale učili se je vnitřně pozorovat, akceptovat jejich existenci a získávat nad nimi kontrolu. Důležité je také odpustit si a netočit se v bludném kruhu sebeobviňování a sebekritiky. A také si stanovovat realistické cíle. K posílení sebekontroly ve všech oblastech života také pomáhá pravidelné fyzické cvičení.

Některá pokušení a úskalí, jimž při prosazování svých záměrů čelíme, jsou přitom celkem rafinovaná. Například i ten nejspolehlivější nástroj pro plnění cílů, seznam „Co je třeba udělat“, se může obrátit proti nám. Člověk si totiž může sestavit soupis úkolů pro určitý projekt, a to samo jej natolik uspokojí, že získá pocit, že všechna práce na projektu je hotová. „Sestavit si podobný seznam přinese takovou úlevu, že snadno zaměníme uspokojení z identifikace všeho, co se musí udělat, se skutečným úsilím pro naplnění našeho cíle.“ Prakticky to pak znamená, že „po každém kroku vpřed si dovolíte udělat dva kroky zpět. Když si založíte penzijní pojištění, uspokojí to tu část vašeho já, která chce šetřit, a naopak pustí ze řetězu tu, která chce jít nakupovat. Pokud si uděláte pořádek v počítači, uspokojí to tu část vašeho já, která chce pracovat, a osvobodí tu, jež by si raději pustila sportovní zápas v televizi. Obvykle nasloucháte andělovi, který sedí na vašich ramenou, ale nyní je zdá se mnohem lákavější ďáblovo našeptávání.“ Proto autorka právem nabádá: „Nezaměňujte akci na podporu nějakého cíle s cílem samotným! Pokud jste udělali jednu věc, která je v souladu s vašimi cíli, neznamená to, že si pak už můžete dělat, co chcete.“

Budoucí já
Jiný problém spočívá v tom, že někteří lidé se nedostatečně identifikují se svým budoucím já, respektive chovají se tak, jako by jejich současné nevhodné chování v oblasti životních návyků mělo v budoucnosti postihnout někoho zcela jiného, nikoli je samotné. Psycholog Hal Ersner-Hershfield v tomto smyslu zjistil, že „lidé s vysokou kontinuitou budoucího já ušetří více peněz a méně se dostávají do problémů kvůli dluhům na kreditní kartě a jsou schopni pro své budoucí já zajistit mnohem příznivější finanční zajištění“. Vytvořil experiment, v němž studentům představil jejich hypotetické budoucí já v důchodovém věku. Ve spolupráci s profesionálními počítačovými animátory a s použitím softwaru pro simulaci podoby člověka vytvořil trojrozměrné avatary účastníků studie, kteří vypadali jako jejich starší já. Jeho záměrem bylo mladým účastníkům studie ukázat, že se dívají na sebe, a ne na vyobrazení nějakého svého příbuzného, což byla častá reakce studentů (totiž že vidí strýčka či tetu). Aby se trochu se svým budoucím já seznámili, mohli s ním navázat kontakt pomocí velmi pokročilé simulace virtuální reality. Účastníci studie seděli před zrcadlem, ale viděli v něm své budoucí já. Když pohnuli hlavou, pohnulo hlavou i jejich budoucí já. Když se otočili, obraz v zrcadle udělal totéž. Studenti tímto způsobem strávili se svým dvojníkem nějaký čas, a pak se přesunuli z laboratoře virtuální reality do místnosti, kde absolvovali test finančního rozhodování. Dostali 1000 dolarů a pokyn, aby je rozdělili mezi aktuální výdaje, výdaje na zábavu, běžný účet a účet důchodového spoření. Ti, kteří zažili interakci s budoucí verzí sebe sama, dávali na důchodové spoření téměř dvakrát tolik než ti, kteří v zrcadle viděli svou současnou podobu. Jakmile své budoucí já trochu poznali, jejich ochota investovat do „něj“, ve skutečnosti do sebe, vzrostla.

Vysoká kontinuita budoucího já podle autorky všeho vede lidi k tomu, že se „stanou tou nejlepší verzí sebe sama hned“. Ersner-Hershfield totiž dále tvrdí, že „lidé s vysokou kontinuitou budoucího já se během jeho studie dostavili do laboratoře vždy včas, zatímco ti s nízkou kontinuitou budoucího já na ni často zapomněli a museli si domlouvat náhradní termín“. A naopak lidé s nízkou kontinuitou budoucího já se během simulací rolí ve firemním prostředí chovají méně eticky: „Častěji strčí do kapsy peníze, které najdou ležet v kanceláři, jsou ochotnější někomu říct informace, jež mohou někomu jinému zničit kariéru. Při hře, kde je podvod finančně odměněn, se tyto osoby častěji uchylují ke lži. Vypadá to, jako kdyby nám odcizení od našeho budoucího já dávalo svolení ignorovat následky našich činů. Naopak pokud se s budoucím já cítíme propojení, chrání nás to před vlastními nejhoršími pudy.“

Co mám chtít
Kelly McGonnigalová vychází z nejmodernějších poznatků psychologie, neurovědy a ekonomie, ale inspiruje se i u metod východní meditace a odkazuje na příklady z krásné literatury, například na postavy Fjodora M. Dostojevského, které často nechtějí něco udělat, načež záhy zjistí, že právě to vykonávají. Některé v knize popsané experimenty, zvláště ono zrcadlo, jež se zdánlivě o řadu let opožďuje, nemají daleko k současným interaktivním uměleckým instalacím. A návrhy, jak napsat dopis svému avatarovi v budoucnosti, k čemuž v Americe mají i specializované webové stránky FutureMe, zase připomíná řadu sci-fi filmů a knih – ovšem autorka je myslí vážně.

Místy je text trochu zjednodušující či spekulativní, to když se autorka vydává k našim prehistorickým předkům a dohaduje se, kdy vlastně vůle vznikla. Jindy jsou její postoje snad příliš prudérní, případně až moc předepisuje, co vlastně lidé mají chtít, i když k jakým cílům je vůle napřena, v posledku zůstává na uvážení každého zvlášť. Celkově je ale nutné ocenit, že nedává žádné rychlokvašné recepty ani neslibuje okamžité změny s vynaložením minimálního úsilí, ale ukazuje, které kroky jsou skutečně efektivní, i když (či právě proto, že) vyžadují čas, energii a odhodlání. Fakt, že v dané oblasti existují i jiné účinné metody, připustila autorka i tím, že od vydání originálu knihy roku 2012 některé své náhledy – zvláště na úlohu stresu a meditace – mírně přehodnotila. To můžeme brát jako důkaz její intelektuální poctivosti, ale současně jako připomínku, že v tomto českém vydání se setkáváme se starší verzí přístupu Kelly McGonnigalové k nelehkému tématu pevné vůle.

 

Na podobné téma
Jana Nikitin, Marie Hennecke a kol.: Nevěřte tvořivým
Steffen Kirchner: Motivační lži
Sam Harris: Svobodná vůle

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 5 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

hodnocení knihy

70%autor článku   74%čtenáři

zhlédnuto 931x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce