Žít v Rusku je jako žít v pekle
Honig, Michael: Senilita Vladimíra P.

Žít v Rusku je jako žít v pekle

Tragikomická satira z Ruska blízké budoucnosti by v mnohém připomínala orwellovskou dystopii, kdyby nezobrazovala tvrdou realitu, byť možná lehce nadsazenou. Kromě Vladimíra P. se soustřeďuje i na jeho ošetřovatele, „svatého“ Nikolaje Šeremetěva, kter‎‎ý je ryzím poctivcem a funguje jako Putinův protipól.

‎Neměl nejmenší tušení, jak dlouho tam asi seděl. Mohly to být dvě hodiny. Mohly to být dva roky. Konečně se spoje v jeho mozku probraly k životu a rozpoutaly řetězec zážehů, jako když letmé záblesky hvězd ozáří potemnělou, zmírající galaxii. „Proč jsem tady?“ zakřičel rozčíleně. „Co tady dělám?“

V nepříliš vzdálené budoucnosti jistý prominentní pacient jménem Vladimir P. s diagnózou stařecké demence tráví zimu života na izolované dače mimo dosah civilizace i veškerého zásadního společensko-politického dění, jehož neodmyslitelným středem kdysi býval. Obklopen luxusem, jenž pro něj už nic neznamená, a početným personálem, který ho bez mrknutí oka okrádá, bývalý ruský vůdce s postupující nemocí čím dál více zabředá do svého vlastního surreálného světa. Na povrch přitom vyplouvají útržky z jeho někdejšího mocnářského života, vzpomínky na dávné události, rozhovory a setkání, jež dávají smysl jen jemu samému.

Vladimir Putin patří k lidem, kteří jsou v rámci svých společenství zosobněním takřka absolutní moci i jejích bezohledných snah o nekompromisní prosazení vlastní vůle. Proto je analýza nenávratné ztráty tohoto výsostného postavení a věcí z ní plynoucí bezpochyby téma zasluhující pozornost. Čtenářsky je přitom velmi vděčné: na jednu stranu je šokující, ale zároveň v sobě nese příslib jakéhosi zadostiučinění – uspokojivého přesvědčení, že každý nenasytný zlosyn nakonec dojde odplaty, protože do hrobu si své bohatství odnést nemůže. Kniha podobnou satisfakci nakonec nepřináší, což ji činí o to zajímavější.

Někdejší obávaný pohlavár sice chřadne a schází na pomalé cestě k nevyhnutelnému konci, avšak protivenství, jichž se dopustil na své zemi a lidu, jeho smrtí nekončí, neboť Rusko, které mu prošlo pod rukama, přetvořil k obrazu svému. Román otevírá bizarní scéna, v níž se senilní Vladimír P., zpacifikovaný silnými prášky na uklidnění, před televizními kamerami setkává se svou Nemesis – současným ruským prezidentem Konstantinem Lebeděvem, o jehož čerstvě nabytém úřadu nemá při svém stavu ani ponětí. Lebeděv je přitom Putinovým výtvorem – nechtěným důsledkem a vedlejším účinkem bezohledné politiky kamarádšoftů a horentních úplatků, které mu pomalu, ale jistě proklestily cestu až na vrchol.

Dva muži se zúčastní vysílání, jehož cílem je zinscenovat zdánlivě harmonické převzetí moci z rukou starého vůdce do rukou posvěceného nástupce. Přestože do televize projde sestříhaná verze, která až po značných úpravách horko těžko vyhoví zamýšlenému účelu, znesvářené strany se během natáčení častují nadávkami toho nejtěžšího kalibru, zatímco na pozadí služky v nestřežené chvíli kradou příbory a správcová si ulévá svých deset procent z veškerého zboží objednaného na provoz dači – stejně jako kuchař, zahradník, ochranka a šoféři, kteří prezidentská auta s bohorovným klidem pronajímají zazobaným klientům, a tudíž jsou k dispozici nanejvýš hodinu nebo dvě v týdnu.

Navzdory svému názvu má román i druhého hlavního hrdinu. Je jím Vladimírův ošetřovatel Nikolaj Šeremetěv, kolegy posměšně nazývaný „svatý Nikolaj“, jenž o Putina pečuje čtyřiadvacet hodin denně už šest let a zároveň tvoří absolutní protipól svého svěřence – je to ryzí poctivec, jenž v korupcí prolezlém Rusku v životě nevzal úplatek a nemá ani ponětí o zločinném (přestože zcela běžném) počínání svých kolegů, hladově uždibujících ze zdánlivě nevyčerpatelného bohatství svého nesvéprávného zaměstnavatele. Nic netuší ani o skutečném stavu ruské společnosti; naivně věří ve spravedlnost a sílu poctivého jednání. Oči mu otevře až nenadálá situace v rodině, kdy jeho politicky aktivního synovce Pašu zatkne policie a žádá směšně vysoký úplatek. Šeremetěv si uvědomí, že spravedlnosti se ve vlastní zemi nedovolá, a protože je člověkem, jenž má k Putinovi i jeho osobnímu majetku ze všech nejblíž, postupně se odhodlá k činu, který je v přímém rozporu s jeho celoživotními zásadami.

I kvůli pohnutému Šeremetěvovu osudu je Senilita Vladimira P., třebaže brilantní satira napsaná se značnou spisovatelskou zručností, především krutá tragédie. Úsměvné scény jsou v daném kontextu spíš k pláči: zachycují žalostné poměry v Rusku a úděl prostého člověka beznadějně lapeného uprostřed obludné mašinérie, která operuje výhradně s pomocí peněz a moci. Honigův román by v mnohém připomínal orwellovskou dystopii, kdyby nezobrazoval tvrdou realitu, byť možná lehce nadsazenou. Ze čtenářského hlediska je kniha velmi přístupná – neobvykle čtivá, stylově poměrně jednoduchá a přímočará, přičemž se jí daří zprostředkovat autentickou ruskou atmosféru. Na druhou stranu je na místě poznamenat, že v žádném z předkládaných témat nejde dostatečně do hloubky. Nenabízí důkladnější zamyšlení nad ruskými dějinami, které vedly k současné politicko-společenské situaci, hlubší analýzu takřka archetypální postavy naivního dobráka Šeremetěva, ani zevrubnější rozbor Vladimírovy zkaženosti a zkorumpovanosti. Přesto však autor v řadě věcí trefuje hřebík na hlavičku a nastavuje pravdivé zrcadlo celé, nejen ruské, společnosti. Jak ostatně prohlašuje šéfkuchař Štěpanin po několika skleničkách vodky, „Rusko je Rusko, Koljo. Žít v Rusku je jako žít v Pekle – neříkal to už Puškin? To je náš úděl. Kdyby s náma nevyjebal Vladimir Vladimirovič, udělal by to někdo jinej.“

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Anna Rosová, Argo, Praha, 2017, 277 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Hodnocení knihy:

70%

Témata článku:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse