Třeštíková, Radka: Osm

Třeštíková, Radka
Osm

recenze krimi

Loňský bestseller Radky Třeštíkové se od jejích dosavadních romancí mírně vzdaluje ke kriminálnímu žánru. I zde jsou ale vztahy důležitější než detektivní zápletka.

Dívka v nemocnici
Radka Třeštíková
: Osm. Motto, Praha, 2017, 384 s.

Radka Třeštíková (nar. 1981) publikovala všechny své čtyři knihy v nakladatelství Motto, do jehož produkce svou tvorbou, poskytující oddechové ženské čtení, dobře zapadá. Oproti jiným autorkám má, co se publicity týče, výhodu díky svému hojně sledovanému facebookovému profilu. Zde prostřednictvím příspěvků a fotografií ukazuje svůj obrázkový život s fotogenickým manželem a dětmi, suplujíc tím bulvární plátky a ženské časopisy. Když do toho napíše i o svých knihách, čtenářský zájem je zaručen. Proto musíme příčiny literárního úspěchu Radky Třeštíkové hledat do značné míry právě v internetové popularitě její osobnosti.

Její čtvrtá kniha, pojmenovaná Osm a publikovaná v roce 2017 vhodně před začátkem léta, pracuje s kriminálním tématem, jako ostatně i kniha Dobré duše Ireny Obermannové, vydaná v téže době ve stejném nakladatelství. V obou případech se tak žánru příběhů o zločinu zhostily autorky, které se mu nevěnují (až na Obermannové debut z poloviny 90. let). Třeštíkovou můžeme díky vztahovým propletencům, jež v knize Osm líčí, částečně řadit k současnému proudu všemožných variací na Dívku ve vlaku a Zmizelou, kdy na příběh nahlížíme z pohledu zúčastněných a často nejednoznačných postav a policejní vyšetřování není nebo nemusí být tolik podstatné.

Od zločinu do minulosti
Ústřední kriminální prvek představuje neúspěšný vražedný útok na mladou dívku Michaelu. Kniha začíná kapitolou, kdy pacientka leží v nemocnici a navštěvují ji lidé, se kterými byla v posledních měsících v kontaktu: žena s manželem a dvěma dětmi, jež hlídala, nejlepší kamarádka a kamarádčin manžel, který je zároveň Míšin bývalý přítel. Po další kapitole, popisující tentokrát policejní vyšetřování případu (včetně zbytečného stereotypu policejních porad s přípravou kávy), se děj v nejrozsáhlejší části vrací o něco dále do minulosti, kdy bylo všechno jinak.

Toto uspořádání způsobuje, že na začátku čtení (tj. v době po spáchání pokusu o vraždu) jsou některé informace pouze naznačeny a ozřejmí se až v průběhu vyprávění. Nechronologická perspektiva, kdy čtenáři poznávají postavy ve dvou zcela odlišných situacích, je podstatná též v tom, že nastoluje záhadnou událost již na začátku, ačkoliv zásadní je zachycení událostí před pokusem o vraždu.

V kapitolách z minulosti má Míša zpočátku problémy s prací a vydělává si jen venčením psů. Její partner Honza je učitel na základní škole, a tak pár živoří. Až později Míšina kamarádka Alice, kterou Honza nejprve nemůže vystát, Míše díky souhře náhod dohodí hlídání Juliiných dětí. Právě získání nového zaměstnání zapříčiní sled událostí.

Celý příběh je vyprávěn živým současným jazykem ve třetí osobě z pohledu různých postav v přítomném čase, jako bychom události zpovzdálí pozorovali. Jen předzvěstí upozorňujících na to, jak se vše změní – což je přitom jasné z úvodu –, by mohlo být méně.

Perspektiva postav se střídá i v rámci odstavců, díky čemuž získáváme na události různý náhled okamžitě. Třeštíková tuto práci s fokalizací dokáže využít také k vytvoření humorných situací, zejména v kratičkých pasážích, kdy nějaký moment vidíme očima dítěte, koně a především opakovaně z pohledu Alicina kocoura.

Upřímný smích
Obecně ostatně můžeme říci, že román Osm obsahuje podařené vtipné momenty. Obzvláště v pasážích, v nichž vystupují Juliiny děti, a v popisování zoufalých dobrodružství Alice hledající životního partnera. Čtenářský smích v těchto chvílích je upřímný, a jakkoliv to pro hodnocení knihy není podstatné, svádí k úvaze, že autorka si psaní příslušných scén musela užívat.

Síla knihy tkví rovněž v zachycení drobných momentů banality všedního dne: ať opět trampot s dětmi (chléb musí být bez kůrek), anebo s Juliiným manželem Maxem, který uvažuje (když je bez ženy), zda sýr v lednici smrdí, protože má, nebo protože je zkažený. S tím souvisí možnost ztotožnění se s některou z postav. Takové konstatování pochopitelně můžeme v obecné míře aplikovat asi na většinu literárních děl, ale u Třeštíkové to je přece jen markantnější. Čtenářky – neboť ženám je kniha určena především – zkrátka samy mohou mít podobné problémy nebo o nich slýchat ve svém okolí. Dobrým příkladem jsou Honza s Míšou, kteří zažívají finanční problémy a Míšu kvůli romskému původu navíc odmítá akceptovat Honzova matka. Snadno je možné se ztotožnit také s Alicí, u níž kromě shánění partnerů uveďme například, jak dobrovolně trpí v malé velikosti luxusních bot koupených ve slevě či jak zveřejňuje co nejhezčí fotografie na sociálních sítích. Pozornost rovněž zaujme policistka, která usiluje o svého kolegu, byť jde o motiv veskrze obehraný a Třeštíková jej nevariuje nijak originálně. Z popkultury je pak příznačně zapojováno to, co ocení hlavní adresátky knihy: písnička Barbory Polákové Kráva nebo film Hříšný tanec.

Podezřelí důležitější než policie
Zápletku dobře charakterizuje prohlášení policisty vyšetřujícího pokus o Míšinu vraždu, jenž své kolegyni říká: „Nedělej z toho telenovelu.“ Vztahy mezi postavami se zamotávají, o Míšu jeví milostný zájem nejen Juliin manžel, ale i Julie a v neposlední řadě se sama Míša začíná chovat značně divně. Pochází totiž z dětského domova a Juliina rodina pro ni začne představovat až fanatický ideál rodiny, jakou sama nikdy neměla. Na její romský původ se sice průběžně upozorňuje, ale vyznívá to hlavně jako ozvláštnění, které není nijak zásadní.

Příběh neodpovídá duchu klasických detektivek, umožňujících dojít k logickému rozuzlení. Přesto tu nechybí jedna podstatná a dostatečně nápaditá stopa, kterou odhaluje policistka Šeredová díky svému ženskému postřehu. Důležitější pro vysvětlení celé záhady jsou však zúčastněné postavy. Právě z jejich pohledu jsou pokus o vraždu a události jemu těsně přecházející ozřejmovány, byť příběh zůstává zčásti otevřen.

V kontextu české crime fiction – ať už je to náhoda, nebo ne – Osm ukazuje schopnost neopomíjet světový, marketingem podporovaný proud psychothrillerů zmíněných v úvodu recenze. Třeštíková to dělá po svém. Silně akcentuje linii líčení mezilidských vztahů, která je možná podstatnější než odhalování, jak k postřelení došlo.

Její próza by jistě mohla být kratší: je místy redundantní, zahlcuje detaily, nedokáže udržet tempo a kromě toho může působit zbytečně překombinovaně. Jako solidní a navíc vtipné oddechové čtení však obstojí. Že Třeštíková umí vyprávět a vymyslet chytlavý a původní příběh, jí zkrátka upřít nejde.

 

© Juan Zamora

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovali 4 čtenáři.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

50%autor článku   40%čtenáři

zhlédnuto 1174x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce