Čeští nakladatelé si v posledních letech čím dál častěji vybírají k vydání francouzské (či přesněji frankofonní) komiksy, jakkoliv zpočátku se u nás tvorba z této komiksové velmoci prosazovala dosti ztuha a tento proces přinášel mnoho omylů, zklamání a nakladatelských neúspěchů. Ukazuje se, že čeští čtenáři neocení (nebo přinejmenším ne dostatečně) francouzský komiksový mainstream, zatímco díla okrajovější, která mají spíše umělecké než komerční ambice, tu vycházejí s větším úspěchem. Ten je samozřejmě úměrný očekávání, takže za úspěch lze považovat vyprodání startovního nákladu, který se pohybuje kolem jednoho či dvou tisíc výtisků.

Čeští čtenáři tak mohou objevovat autory, kteří mají doma i za hranicemi třeba jen úzkou skupinu fanoušků, zato však zanícených. Patří k nim i původem (východo)německý kreslíř Andreas Martens (nar. 1951), používající jako své umělecké jméno jen to křestní, který ovšem kresbu vystudoval v Bruselu a trvale žije ve francouzské Bretani. Ve svých letech už toho má za sebou docela dost a nakladatelství Argo z jeho autorské tvorby vybralo třídílnou sérii Cromwell Stone, jejíž první díl vyšel v roce 1984 a další dva vždy po deseti letech. Odstupy jsou to neobvykle dlouhé, je pravděpodobné, že práci na Cromwellu Stoneovi autor prokládal pracemi, které byly (lépe) honorovány. Souborné vydání přitom ukazuje, jak konzistentní výtvarný projev si Andreas za těch třicet let udržel.

Dlouhé odstupy dost možná nevadily ani tehdejším francouzským čtenářům, protože děj jednotlivých dílů, jakkoliv na sebe navazuje, nijak nepracuje s nějakým čtenářským napínáním a očekáváním dramatického vývoje děje. Ten se navíc od variace na klasickou lovecraftovskou historku o zakletém starém sídle postupně přesouvá k téměř mystické vizi s uceleným kosmogonickým pozadím. Titulního hrdinu potkáváme na první stránce při zběsilém úprku k sídlu svého přítele, přičemž tato scéna rámuje Cromwellovo následné vyprávění. Podobně postupuje Andreas také u druhého dílu, kde tou prchající je mladá žena Marlene a čtenář se opět postupně dozvídá o událostech, které k panickému útěku vedly. Až třetí díl má chronologické uspořádání, byť i zde se děj občas vrací do minulosti.

Smysl všech podivuhodných vizí a strašidelných scén se hlavní hrdinové příběhu i čtenáři dozvídají postupně a je pravděpodobné, že děj původně nebyl rozvržen do tří pokračování, že to byla zprvu solitérní komiksová povídka a až při práci na díle druhém pojal autor úmysl vytvořit trilogii. Právě ve druhém díle totiž rozehrává ambiciózní příběh o „tvůrcích“, božských bytostech, které „křižují vesmírem sem a tam a po sobě zanechávají hmotu, která se jim hned po svém stvoření stává lhostejnou“. A jeden takový tvůrce ztroskotal na naší planetě a Andreasův hororový příběh je především o tom, jak se tento nadpřirozený poutník snaží dostat zpátky do kosmu. Není přitom jasné, zda je tato bytost a ti, kteří jí slouží, spíše zlá, nebo dobrá, respektive zda chce lidem škodit. Více než logickou posloupností a pevnou zápletkou si přitom Andreas pomáhá atmosférou strachu a nejistoty, včetně nejistoty čtenářů, kteří ve spleti lekavých, akčních, snových a lyrických scén občas s obtížemi pátrají, co se vlastně na obrázcích děje.

Avšak to pátrání je okouzlující, protože pátráme v díle mimořádného kreslíře, který okázalými gesty pohrdá srozumitelností a popisností. Mnohé obrázky musíme studovat opakovaně, abychom zjistili, z jaké perspektivy se na scénu díváme, u jiných jen z náznaků tušíme, co vlastně zachycují, a často je nutné vrátit se o stránku či dvě zpět, abychom pochopili detaily té či oné scény, z níž Andreas ukázal jen výsek, častokrát ještě zdeformovaný. Vychází přitom z rytin velkých ilustrátorů a výtvarníků devatenáctého století, přičemž ještě v prvním díle je černobílá kresba o něco robustnější a kontrastnější než v následujících dvou, které se vyznačují jemnějšími linkami, větším počtem detailů a hustšími šrafurami. Výtečně autor pracuje s kompozicí a tvary oken, řadí je klasicky vodorovně, ale i svisle či diagonálně, dává jim kromě obvyklých obdélníkových také trojúhelníkové tvary či svislé pruhy táhnoucí se odshora dolů přes celé strany (dodejme, že publikace má velkorysý formát C4). A zatímco na některých stranách detaily úmyslně zakrývají celek, jinde se Andreas rozmáchne k omračujícímu dvoustránkovému obrazu zaplněnému detaily a šrafurami. Na jiném místě zase rozkreslí tvář, natočenou v kruhové kompozici pokaždé z jiného úhlu, do desítek střepů rozbíjejícího se zrcadla. Místy je to až kreslířská exhibice, nicméně vždy slouží navození patřičně dramatické atmosféry úzkosti z tajemných sil, jejichž rozsah a moc přesahují lidskou představivost.

Cromwell Stone je mistrovské dílo kreslíře, který nelitoval času ani práce. Po scenáristické stránce je slabší, mnohokrát v efektních obrazech jen planě naznačuje četné motivy a symboly, občas sklouzává do zmatečnosti, zápletka prvního dílu se z perspektivy těch pozdějších jeví jako násilně vykonstruovaná, ty v následujících dílech naopak vyznívají triviálně. Dost možná, že Andreas scenárista měl především posloužit tomu, aby Andreas kreslíř předvedl, co umí. A umí toho opravdu hodně.