Reynek, Bohuslav: nahé srdce / abych tichostí sršel

Reynek, Bohuslav
nahé srdce / abych tichostí sršel

recenze beletrie česká

Výbor básní Bohuslava Reynka doprovázený jeho grafikami představuje pozvání hlavně pro ty čtenáře, kteří o petrkovském básníkovi zatím jen slyšeli. Ze sedmi autorových básnických sbírek tu najdeme verše, které ani po více než třičtvrtěstoletí neztratily nic ze své velikosti a prostoty.

A v té zahradě se zračí celý svět
Bohuslav Reynek
: nahé srdce / abych tichostí sršel. Ed. Zdeněk Hron, Petrkov, Petrkov, 2017, 112 s.

Již první setkání s poezií, grafikou a překlady Bohuslava Reynka (1892–1971) působí podle mých zkušeností na lidi ohromujícím a zároveň útěšným dojmem. Nemuseli jste nutně putovat do Petrkova u Havlíčkova Brodu a povídat si tu s Reynkovými syny, překladatelem Jiřím a fotografem Danielem, o jejich otci, mamince, o životě. Nemuseli jste prochodit místa básníkova dětství ani zimní grenobelské podhůří. Podíváte-li se např. na internetu na některou ze známých černobílých fotografií výtvarníka sedícího u kamen a škrábajícího brambory nebo měděné grafické desky, poznáte, že v tvůrčí samotě petrkovského statku, nikoliv však v osamění, žil jeden z nejcitlivějších básníků 20. století. Člověk, křesťan, poutník málomluvný a plachý. Bohuslav Reynek.

Malé, ale aktivní nakladatelství Petrkov vydalo na sklonku roku 2017 jako svou 72. publikaci výbor básní z autorových sbírek Žízně (1921), Smutek země (1922), Rybí šupiny (1922), Had na sněhu (1924), Rty a zuby (1925), Setba samot (1936) a Pietà (1940). Zvolený název knihy nahé srdce – abych tichostí sršel je téměř úplně přejatý ze dvou básní. První část pochází ze sbírky Žízně, konkrétně z básně, která není součástí tohoto výboru, nazvané Panychida za Jaroslavem Librou: „... leč nahé srdce schne mi ve vichřici / jak čerstvý chléb, když Jihu větry vanou.“ Druhou část názvu pak najdeme v jedné z přítomných básní, Hledám odpočinutí. Její verš zní: „... by mne jako paže / ohněm ovinuly, / abych pln lásky / tichostí sršel!“

Proč si redaktor svazku Zdeněk Hron, jenž básně vybral a uspořádal, zvolil tento název, se od něj ani z doslovu Rudolfa Matyse nedozvíme. Stejně tak nám ani jeden ze zmíněných neodhalí klíč, podle něhož byly básně do výboru zařazeny. Místo toho Matysova studie potenciálnímu prvočtenáři otevírá petrkovský svět a s ním duchovní společenství básníkovy manželky Suzanne Renaud a jejich dvou synů, okruh staroříšského nakladatele a překladatele Josefa Floriana, seznamuje ho s řadou francouzských a německých básníků a vůbec s těmi, kdo se za první republiky, za druhé války i po ní počítali ke křesťansky orientovaným autorům. Kniha se tak rozrostla o něco málo nad sto stran. Básní tu čtenář najde rovných třiašedesát a k nim jako obrazový doprovod kvalitní reprodukce čtrnácti známých Reynkových grafik, suchých jehel, například: Veronika, Milosrdný Samaritán či Kristus s rákosem. Titul si tedy díky své velikosti zachovává pro poezii důležitý rozměr: zdánlivě malá věc má v duchovním ohledu velký význam. Nejedná se o hmotu poetického textu, ale o publikaci, jejíž vydavatel ví, co je to knižní kultura, a jenž ctí odkaz Bohuslava Reynka, potažmo celého Petrkova. Kdo měl někdy v ruce původní vydání autorových básnických sbírek nebo jeho překladů, ví, že v malém, téměř domácím nákladu si jeho knihy vždycky udržely otisk skutečného lidského díla. Nešlo o průmyslovou výrobu knižního zboží, ale o zrození bytostí.

Cenný vhled do Reynkova duchovního milieu, jež k sobě zvláště v šedesátých letech přitahovalo mladou básnickou a také beatnickou a undergroundovou generaci, přináší již zmíněný doslov Rudolfa Matyse. Srovnává Reynkovo pojetí domova, ohrazeného, bezpečného duchovního světa, který se rozkládá na malé ploše, se současným „duchovním nomádstvím“, „recyklovatelnými zážitky“ a potřebou být všude a vlastně nikde. Zatímco petrkovský autor vycházel ze svého světa nejraději do blízkého okolí, v zimních předválečných měsících cestoval do manželčina domovského Grenoblu, tu a tam se vydal do Staré Říše či Brodu a prostředí pražského či brněnského uměleckého centra nevyhledával, je situace dnešní populace – samozřejmě až na výjimky – naprosto jiná. Přesto anebo právě proto se i dnes najdou lidé, jimž se příčí žít, picardovsky řečeno, na útěku v duchovním bezdomoví, a proto hledají cosi svou krásou a duchovním ukotvením podobného tomu, v čem Bohuslav Reynek s rodinou a přáteli žil. Jak moc budou tito hledači úspěšní?

Oprostíme-li se od značně zidealizovaného pohledu na básníkův každodenní život, uvidíme, že Reynek od mládí až téměř do smrti vstával chvíli po půlnoci, aby v polorozpadlém statku připravil krmení pro prasata a po smrti své ženy sám zajistil domácnost pro sebe a své dva syny. Ze starosti o hospodářství, které, ač nerad, převzal po otci, ho paradoxně vysvobodila válka a po ní rok 1948. Odejít do exilu, patrně do Provence nebo do některé aridní, donkichotovské krajiny, kde by bylo možno pást ovce, nestihl; podle svědectví jeho synů se k tomu spíš neodhodlal. Tíživé sociální a materiální životní podmínky, které se jen občas podařilo zlepšit, by dovedl, tehdy jako dnes, snést málokdo. Reynek si ale nepřipadal chudý. Jeho bohatství totiž nebylo z tohoto světa. Básně nahého srdce vás o tom přesvědčí. Byli by dnešní lidé, ti s velkou mírou senzitivity a idealismu, ochotní a schopní žít ve skromnosti, jaká byla vlastní jemu, muži, jehož mnozí už po prvním setkání považovali za svého mistra, a někteří dokonce za světce? Je Reynkova poezie s to proměnit naše zděděné nebo vnucené pojetí života, v němž je, řečeno Matysovými slovy, „prožitek domovství chápán jako cosi antikvárně paséistického (a nudného!)“? Na to si musí každý ze čtenářů odpovědět sám.

Matys připomíná Reynkovy přátele, s nimiž vedl korespondenci a příležitostně se i navzdory velké vzdálenosti vídal, Josefa Čapka, Františka Halase, Vladimíra Holana. Neopomněl ani autory, které Reynek uvedl svými kongeniálními překlady do českého literárního prostoru v malých, vlastně téměř domácky zařízených nakladatelstvích Josefa Floriana, Vlastimila Vokolka či J. V. Pojera. Ten, pro něhož je poezie součástí jeho duchovního dýchání, bude každé z těch jmen bezpečně znát. Georg Trakl, Marcel Schwob, Francis Jammes, Charles Péguy, Paul Claudel, Jehan Rictus, Paul Valéry, Paul Verlain, Léon Bloy, Max Jacob, Georges Bernanos, Jean Giono. Sami si vzpomenete i na další, Tristana Corbièra, Jeana de la Fontaine, Jeana Lebraua, Guye Lavauda, Rainera Mariu Rilkeho, Charlese d’Orléans nebo Reynkovu ženu Suzanne.

Vydávat v České republice poezii, domácí nebo překladovou, starší, natož současnou, je obtížné. Nevycházejí autoři ověnčení literárními cenami včetně těch nejrespektovanějších. Sbírky se tisknou v malých nákladech, jejichž výše je odvislá od úspěšnosti v grantové loterii, od vlastních prostředků nebo od přízně bohatých mecenášů. Na Bohuslava Reynka, zdá se, čtenáři nezapomněli. Reynek, v pravém smyslu slova poiétés – básník a tvůrce toho, co tu dosud nebylo nebo je přítomné pouze v náznacích –, je i jako pozorovatel každodenního života ve svém nejbližším okolí básníkem duchovních hloubek, do nichž s ním můžete sestupovat, aniž byste měli nutně blízko k některé z forem institucionálního křesťanství. Reynkovo slovo je milosrdně dostředivé i teologické zároveň. Jeho prosté, civilní verše se tak jako jemu graficky blízký cliché-verre neboli průsvit dívají daleko za horizont. Na pomyslné skleněné tabulce, do níž vyrývá svá slova, se zjevuje svět přírody, jsoucí doslova na dosah – zahrada, stromy, trávy, voda, dvůr, kočky, psi, ovce, lišky, koně, mravenci, hrdličky, zajíci, ryby, žáby, pavouci, ptáci, krysy a tu a tam se objeví i lamy. Tomu všemu by mohl čtenář dobře rozumět. Skrze známé obrazy vezdejšího světa však Reynek ohmatává témata navýsost teologická, v nichž hlavní roli hrají život a smrt, láska, utrpení, transcendence, biblické příběhy včetně apokalyptických vizí a to, čemu teologové po tisíciletí říkají eschatologie čili nauka o posledních věcech člověka. I proto nebylo a není možné označit poezii petrkovského poutníka za regionální, nebo dokonce provinční. Reynkovo literární i grafické dílo naplňuje myšlenku německého katolického teologa Karla Rahnera, že básník je svým způsobem kněz. U Reynka to platí jako u mála jiných. Dosah jeho výpovědí, a to zvlášť u jeho grafik, je univerzální.

V přítomných, ale i ve všech ostatních básních se nic nekácí a nevibruje k uzoufání nesnesitelnou dramatikou. Nepanuje tu děs z prázdnoty zítřka, ale plnost věčného teď. Lidé tu nevypadají jako oživlé mrtvoly, utíkající přede vším a nejvíc před sebou. Nenajdete tu sebemenší kus sprostoty a jazyk, který se v ostentativní obhroublosti, soutěžící s druhými, už dávno rozpadl vedví. Nemluví k vám básník homo politicus, homo urbanicus, homo bellicus, homo orbitalis, ale v nejhlubším významu homo poeticus, homo viator, homo faber, homo creator, homo religiosus, homo credens, homo quaerens, homo georgicus, homo amans a homo patiens. Reynkova poezie není kritikou stavu světa a lidí. Nemá, jak uvidíte v každé z básní, ambice vás převálcovat hlukem velkých slov. Nečiní si nároky na oslavování a literární ceny. Nejsou to verše pro úzký okruh vyvolených ani mělké básnění, v němž je snadno dohlédnout dna. Nedovolávají se recenzní pozornosti ani uznalého přikyvování kritiků.

Tahle poezie je jiná. Dotýká se Božího roucha a sahá si do kapes Boží milosti. Co z nich vyzískala, dává. Co má, o to se dělí. I proto je, jak se domnívám, atraktivní také pro čtenáře 21. století. Nic z ní neubylo, čas ji neobrousil, její srdce nevychladlo. Nenabízí zážitky, které by se daly recyklovat do nekonečna. Nejde o básnické svítící bannery, problikávající banalitami. Nic tu není hotové. Vše se děje, plyne, stává. Jeho poiésis není výplní pro chvíle, kdy není zrovna co dělat. Reynkova poezie, řekl by svatý Augustin, se sklání ke čtenáři jako větve ovocných stromů, aby se člověk jdoucí sadem mohl potěšit jejich barvou, jejich vůní, jejich sladkostí.

Těch několik málo errat (vyznačených na přiložené kartičce), která se vloudila převážně jen do textu doslovu, vám mají pomoci číst text pomalu, beze spěchu a snad i nahlas. Říkání z knížky křísí to, co už ve světě není. Přivádí k životu hlavně to, co se vysypalo z lidských srdcí. Kniha – cesta. Básník – na cestě do Emauz.

 

Na podobné téma:
Sylvie Germainová
: Bohuslav Reynek v Petrkově
Jan Zatloukal (ed.): Francouzští přátelé Jana Čepa
Malíř-básník. Vzpomínání na Josefa Čapka
Vladimír Křivánek: Vladimír Holan básník
Bedřich Fučík: Čtrnáctero zastavení
Miloš Dvořák: Svítání kritikovo
Lucie Tučková a Suzanne Renaud: Suzanne Renaud

 

© Zdeněk A. Eminger

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 11 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Kateřina Středová, 07.02.2018 20:29
Reynek, Bohuslav: nahé srdce / abych tichostí sršel
Děkujeme za upozornění na nepřesnosti, v textu je to již opraveno.
Vložil: m p, 06.02.2018 20:25
Reynek, Bohuslav: nahé srdce / abych tichostí sršel
Jestli to (po zběžném hledání) dobře chápu, zdrojem je Frankl, Homo patiens, shodné překlepy nacházím zde http://transkulturnikomunikace.cz/novinka/42/frankluv-homo-patiens-clovek-trpici?filter=All&page=10, netuším, jaký je jejich poslední pramen. Každopádně quirens musí být quaerens a orbital asi tedy... orbitalis. Pokud ale recenzovaný "nemá ambice vás převálcovat hlukem velkých slov", snad by se mohl v této stopě vydat i recenzent.
Vložil: mp, 06.02.2018 15:25
Reynek, Bohuslav: nahé srdce / abych tichostí sršel
homo orbital?
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.