Telgemeier, Raina: Duchové

Telgemeier, Raina
Duchové

recenze komiks

Ve svém posledním komiksu už Raina Telgemeierová nepíše o vlastním dospívání a rodině, ale fabuluje fantaskní příběh ze severní Kalifornie. Ale opět v něm jde hlavně o vztahy uvnitř rodiny a mezi sourozenci a vrstevníky.

Cystická fibróza a přívětivé bytosti ze záhrobí
Raina Telgemeierová
: Duchové. Přel. Michala Marková, Paseka, Praha a Litomyšl, 2017, 256 s.

Nakladatelství Paseka asi nemůžeme označit za objevitele americké komiksové kreslířky a scenáristky Rainy Telgemeierové (nar. 1977), protože současně s přelomovým Úsměvem, který v Pasece vyšel v roce 2014, vydalo nakladatelství CooBoo také její komiks Drama. Ale Paseka na rozdíl od konkurence ve vydávání Telgemeierové komiksů pro dívky systematicky pokračuje. Posledním přírůstkem v češtině je krátký komiksový román Duchové, podobně jako předchozí díla určený zejména dívkám na prahu puberty. Autorka za ni, podobně jako za předchozí práce Úsměv a Sestry, získala nejprestižnější komiksovou cenu Willa Eisnera. Pozoruhodné přitom je, že pokaždé to bylo v jiné kategorii: Úsměv v kategorii nejlepší tvůrce, Sestry jako nejlepší komiks pro mládež a Duchové loni jako nejlepší kniha pro děti. Obě posledně zmíněné kategorie názorně ilustrují, že Telgemeierové příběhy pojednávají o dětech na počátku puberty (a určeny jsou možná těm ještě o něco mladším), a tudíž balancují přesně mezi oběma věkovými kategoriemi, tj. děti versus mládež.

Ovšem stejně jako Sestry, i Duchové jsou určeny spíše mladším dívkám. Už proto, že netematizují vztahy k opačnému pohlaví (ještě ne sexuální, ale už „zamilované“), ale spíše vztahy rodinné a vrstevnické, kde se samozřejmě lásky objevují, ale spíše v jakési „dětské“ podobě. Duchové se Sestrám podobají i v tom, že ačkoliv si tu autorka tentokrát nepůjčuje příběhy z vlastního dětství, i nyní rozehrává příběh starší sestry, která má trochu soužení s tou mladší, která je impulzivnější, bezprostřednější, ale také nezodpovědnější a spoléhá na to, že jí leccos projde. A ono i projde, protože ta dívka jménem Maya (starší sestra se jmenuje Catherine neboli Cat) má cystickou fibrózu. Což je ošklivá, život ohrožující nemoc, která má navíc tendenci nenávratně se zhoršovat. I proto se rodina z teplejší části Kalifornie odstěhuje do studenější, větrnější končiny na severu u moře, kde je pro Mayu přívětivější podnebí. Obě dívky si tu nacházejí nové kamarády a kamarádky a také objevují, že mezi místními se tu celkem nenuceně pohybují opravdoví duchové zemřelých.

Duchové jsou vlastně kniha dosti smutná, byť má optimistický nádech. O cystické fibróze se autorka moc nerozepisuje (a až poté, co komiks skončí), ale kdo si zjistí podrobnosti, dozví se, že třicítky se dožije zhruba polovina nemocných. Mayiny vyhlídky tedy nejsou nijak valné. Dívka odhadem devítiletá si to samozřejmě převážně nepřipouští, ale to neznamená, že o tom neví – v jednom docela drásavém rozhovoru se prořekne, když se zděsí při pomyšlení, že se jí Cat bude bát a stranit, až bude duchem. A ve fantaskním závěru Maye jeden malý rozpustilý duch vysvětluje výhody svého života („Můžeme rychlejc běhat, výš skákat a tancovat dýl než kterejkoliv smrtelník“). Nejvíce ze všeho jim chybí společnost lidí, což ale zrovna v tomhle městečku úplně neplatí, protože ve velkolepé závěrečné kapitole Telgemeierová rozehrává rej masek, mezi něž se vmísí desítky duchů a s lidmi si přátelsky povídají. Společenskost je pro ně ale charakteristická stejně jako pro lidi a právě tím Maya nejvíc trpí – když ji sestra nevezme s sebou na výlet nebo do společnosti.

Kresba je tradičně přívětivá k dětským čtenářům, místy nepatřičně veselá, což je samozřejmě záměr. Duchové zprvu mají formu jakýchsi mlžných mátoh, ale postupně nabývají podob tradičních mexických kostlivců, jak se ostatně na svátku zemřelých patří. I barvy jsou jasné a syté, byť ve shodě s převládajícím podmračeným počasím dominují šedomodrá, šedozelená nebo šedohnědá. Avšak depresivní barvy se objevují převážně tehdy, když se Cat bojí, což je ve chvílích, kdy se zhorší Mayin stav, nebo na výpravách do neznámého opuštěného prostředí. Zato jakmile se na scéně objeví duchové, vše se rozjasní.

Předchozí Telgemeierové knihy byly asi o něco pronikavější a vyostřenější v zachycení sourozeneckých a vrstevnických kontroverzí. Zde se vyhrocuje těžko, když hned od začátku autorka odkryje dojemný smutný osud malé dívky. Ale právě onomu dojímání a lítostivosti, které manipulativnější autoři snadno využívají ke ždímání citů svých čtenářek, se cíleně a úspěšně vyhýbá.

 

© Pavel Mandys

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 6 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

70%autor článku   73%čtenáři

zhlédnuto 1683x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce