Zeami, Motokijo: Poučení hercům

Zeami, Motokijo
Poučení hercům

recenze kultura

Průvodce světem divadla nó prostřednictvím jednoho z jeho zakladatelů potěší nejen odborníky, ale i herce, které může v mnohém inspirovat.

Japonské divadlo nó
Zeami Motokijo
: Poučení hercům. Ed. Denisa Vostrá, přel. Tomáš Klíma, Jana Ryndová a Petr Holý, KANT pro AMU, Praha, 2016, 160 s.

Čtyři japanologové se v knize Poučení hercům podílejí na jednom z málo četných vysvětlení japonského tradičního divadla. Tentokrát se tak děje prostřednictvím překladů textů nejvýznačnějšího japonského dramatika Zeamiho Motokija (asi 1363–1443). Podobné teoretické práce nebyly do češtiny přeloženy, i když Zeamiho principy jsou zmiňovány v pracích Dany Kalvodové Vítr v piniích: Japonské divadlo (Odeon, 1975), Divadelné kultúry východu (Tatran, 1987) a Asijské divadlo na konci milénia (Academia, 2003), v první jmenované knize jsou také uvedeny ukázky Zeamiho her v překladu Miroslava Nováka. Publikací Poučení hercům nastupuje nová generace českých vědců zabývajících se japonským divadlem, která se jej snaží nikoliv interpretovat, ale přeložit a předložit v původní podobě.

Vše, co divadlo poztrácelo
Klasické japonské hudební drama nó, jež vzniklo ve čtrnáctém století ze starších divadelních forem, přetrvalo dodnes včetně replik původních masek a kostýmů. Zachovává všechno, co civilní podoba dnešních divadelních forem ztratila: buddhistický náhled na život, interakci mezi světem božstev a člověkem, spektakulární kostýmy, poetický klasický jazyk, symboliku masek, hudební doprovod, vážnou zápletku i komické intermezzo. Zápletky jsou notoricky známé, diváci si přicházejí vychutnat nádhernou podívanou, umění herců, symboliku gest i tance, starou japonštinu mluvenou zvláštním zpěvavým přednesem.

V Poučení hercům se jedná nikoliv o evropskou interpretaci principů japonského divadla, ale přímo o stanovení těchto principů jedním z nejslavnějších japonských dramatiků, mužem, který sám divadlo provozoval a na jehož propracovaných základech dodnes klasické divadlo nó stojí. Je zvláštní, že se principy nó od působení Zeamiho nezměnily, ale v tom tkví právě kouzlo japonské tradice, trvalé a neměnné. I masky a kostýmy se používají pořád stejné, třebaže vyrobené nebo ušité ve dvacátém nebo jednadvacátém století, jsou to dokonalé repliky původních masek a kostýmů. Tím spíše je třeba dodržovat „režisérské“ pokyny stanovené na přelomu čtrnáctého a patnáctého století, kdy se Zeamiho hry hrály pro šóguna Jošimicua.

Kniha je rozdělena do šesti přehledných celků: začíná se uvedením do života a díla Zeamiho a světa umění nó od autorky Denisy Vostré. Jde o velmi přehledný text, nezbytný pro následující překlady, protože ty by se jinak utopily ve vysvětlivkách nebo by byly pro čtenáře nesrozumitelné. Následují čtyři překlady stěžejních děl dramatika Zeamiho: O předávání stylu a květu, Obrazy květu, Cesta k dosažení květu a Devět stupňů. Poslední část knihy pak tvoří doprovodný aparát (obrazová příloha, přehled Zeamiho traktátů, ediční poznámka, soupis literatury, jmenný rejstřík, slovníček japonských termínů – přínosný nejen pro současné čtenáře, ale i pro další překladatele, kteří se mnohdy potýkají s odbornými divadelními termíny –, anglické a německé resumé). Celý text je doprovázen poznámkami – je jich celkem 417, což se může zdát mnoho, ale k tak náročnému textu jsou další konkrétní informace a vysvětlení potřeba. Nakladatelství si také dobře poradilo s grafickou úpravou tisku, kniha je přehledná, kaligrafie na začátku každé kapitoly vhodně doplňují text, ilustrace poskytují základní obrazovou informaci k tématu.

Zároveň zuřivou i klidnou mysl
V kostce shrnout Zeamiho teorie nelze. Spíše je možné vysvětlit, čím je kniha zajímavá a čím může být prospěšná všem, kdo se divadlem, ať už jakýmkoliv způsobem zabývají. Nelze předpokládat, že se ve střední Evropě ujme klasické divadlo nó, ale z některých návodů k herectví mohou čerpat i herci evropských divadelních forem, jež se na rozdíl od tradičního divadla nó pořád vyvíjejí, dnes se hraje jinak než před padesáti lety. A i když klasické divadelní formy v Japonsku stojí na úplně jiném základě, lze je respektovat a vzít si z nich, co se hodí pro naše, třeba činoherní herectví.

Některé zásady jistě přispějí k diskusím mezi herci nebo adepty herectví, jako například následující rada: „V umění si musíme dát pozor na spoustu věcí. Například chystáme-li se předvést zuřivý styl, nesmíme zapomínat, že je třeba si zachovat klidné srdce. Díky tomu představení nevyzní hrubě, i kdyby šlo o sebezuřivější výstup. Mít zároveň zuřivou i klidnou mysl je také základem nevšedního projevu“ (O předávání stylu a květu, s. 82). Znamená to snad, že herci nemají do svého hraní vkládat celé své já? Nesmějí roli doopravdy prožívat? Další radu je také možné aplikovat na evropské herectví: „V umění musíme chápat, co je podstatou (tai) a co je jejím výrazem (). Tak jako je třeba výrazem květu vůně. Nebo jako je výrazem měsíce jeho svit. Osvojíme-li si řádně podstatu, výrazy přijdou samy od sebe“ (Cesta k dosažení květu, s. 118). Není to jen jiné vyjádření toho, o čem dnešní herci mluví, když říkají, že se napřed nad postavou, kterou mají představovat, musejí zamyslet a pochopit její povahu a jednání, pak už snadno přijdou na to, jak ji zahrají? A tak by se dalo pokračovat všemi mistrovými tezemi a zamýšlet se nad jejich aplikací na dnešní herectví. Čeští adepti tohoto druhu umění se tedy v knize nejen poučí o klasickém japonském divadle, ale mohou se také inspirovat k úvahám o své profesi.

Z publikace se ovšem poučí také studenti japanologie, jelikož dostávají do ruky výborně zpracovaní téma divadla nó (v první kapitole) společně s ukázkami odborného textu psaného původně klasickou japonštinou a výborně přeloženého do češtiny. Vyjádřit v češtině složitý text Zeamiho pouček zapsaný ve staré, i dnešním Japoncům už nesrozumitelné japonštině byl velice těžký a pracný úkol, japanologům, kteří se ho zhostili, patří velký obdiv a dík. Zúčastnění překladatelé a badatelé se ostatně dlouhodobě věnují klasické japonštině (Tomáš Klíma) nebo japonskému divadlu (Denisa Vostrá, Jana Ryndová, Petr Holý).

Publikace zabývající se japonskými historickými reáliemi nemívají širokou čtenářskou obec. Je to pochopitelné, neboť jsou náročné na pozornost, a kdo o popisovaném tématu nemá alespoň základní přehled, těžko se v něm orientuje. Na druhou stranu bývají, podobně jako je tomu u této knihy, výsostně odborným zdrojem informací pro úzký okruh čtenářů, v tomto případě pro studenty japanologie a herectví i pro všechny odborníky zabývající se divadlem.

 

© Alice Kraemerová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 12 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

90%autor článku   76%čtenáři

zhlédnuto 856x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce