Crespi; Moallic: Záhady detektiva Ludvíka

Crespi; Moallic
Záhady detektiva Ludvíka

recenze komiks

Komiksové detektivní hádanky mají čeští čtenáři spojeny s domácím detektivem Štikou. Jeho předlohou byl francouzský detektiv Ludvík s případy dosti podobnými, ale přece jen občas složitějšími.

Hádanky nejen pro malé detektivy
(Henri) Crespi, (Marc) Moallic: Záhady detentiva Ludvíka. Přel. Miluše Krejčová, Albatros, Praha, 2018, 96 s.

„Detektivní“ hádanky bývají oblíbenou kratochvílí čtenářů dětských časopisů. Jejich nejznámějším českým protagonistou byl detektiv Štika kreslíře Jiřího Kalouska a scenáristy Jiřího Lapáčka, jehož případy už nakladatelství Albatros vydalo knižně v roce 2012, v aktuálním století si přízeň čtenářů získal psí komisař Vrťapka. Nyní ovšem Albatros přichází se sebranými spisy Štikova předchůdce a inspirátora, francouzského detektiva Ludvíka, od kreslíře Moallica (a scenáristy Crespiho).

Ty začaly počátkem sedmdesátých let vycházet ve francouzském časopise Pif z vydavatelství Éditions Valliant, které bylo propojené s francouzskou komunistickou stranou. I proto se komiksy z časopisu Pif, včetně toho titulního, dostávaly v šedesátých i sedmdesátých letech také do časopisů vydávaných v socialistickém Československu. A v časopise Ohníček se objevil také detektiv Ludvík. Nepodepsaná předmluva ke knižnímu vydání uvádí, že to bylo ve dvacátém ročníku, tedy v roce 1970, brzy poté, co poprvé vyšel ve Francii. Ale socialistickému Československu v sedmdesátých letech docházely devizy či je komunisté nechtěli utrácet za zábavu pro děti, a tak francouzské komiksové seriály ze stránek časopisů mizely, některé pomaleji, některé rychleji, jako právě detektiv Ludvík. Toho totiž už v září 1971 nahradil zmíněný detektiv Štika a redakce Ohníčku postupovala podobně, jako když v minulosti vystřídala Goscinnyho seriál Mikulášovy patálie českou verzí od Vojtěcha Steklače, nazvanou Boříkovy lapálie.

Ani na francouzské Wikipedii nelze dohledat, zda byl detektiv Ludvík v pojetí detektivních hádanek pro děti unikátní. Jisté je, že v amerických a západoevropských časopisech (nejen) pro děti už se podobné obrázkové hádanky dříve objevovaly (některé z nich u nás přetiskoval v 60. letech časopis Zápisník), nikoliv však v podobě komiksového stripu. Nakolik jsou tedy Záhady detektiva Ludvíka originální, nezjistíme – zato po jejich přečtení víme, že záhady Štikovy jsou odvozené značně.

Systém Ludvíkových příběhů je jednoduchý: dojde k nějakému zločinu nebo záhadě a čtenář má na základě indicií v obrázcích nebo textu vyřešit, kdo je pachatelem, nebo najít usvědčující důkaz. Obvykle přitom čtenáři stačí pozorně prohlížet obrázky a časem objeví zapomenutý nebo špatně otočený předmět, který pachatele spolehlivě prozradí. Ale není to jediná finta, přičemž ty další bývají složitější: někdy je třeba aspoň tušit, že do malého auta se nevejde 60 litrů benzínu či kde má kufr a motor, jindy se současný český čtenář musí dovtípit, že v poledne všechny francouzské obchody zavírají. Přinejmenším jedna záhada (potíž s francouzskou registrační značkou u auta) je pro nefrancouzského čtenáře zcela nerozluštitelná. Několikrát na nás scenárista s kreslířem přichystají chyták a pachatelem není nikdo z podezřelých (a jednou je pachatelem – samozřejmě testovacího – zločinu přímo Ludvík), v jednom případě ke kýženému pachateli musíme dojít postupnou a nečekaně složitou cestou, která začíná u pověstného „červeného herinka“ neboli falešného podezřelého. V přítomném svazku se – opět na rozdíl od zmíněného Štiky – žádná zápletka neopakuje, byť samozřejmě modelové situace jsou různě variovány (jeden podezřelý, který zapírá a cosi ho usvědčí, nebo naopak více podezřelých, z nichž jeden se nějak prozradí). Jen málokdy je použit dosti laciný trik, kdy se podezřelý prozradí tím, že ví cosi, co může vědět jen pachatel; Crespiho zločinci obvykle tak hloupí nejsou. Sympatické je, že docela často se řeší skutečně závažné případy jako vraždy, ozbrojené loupeže a podobně, v několika stripech dokonce figurují dealeři drog či špioni. Oproti komunálním Štikovým případům to vyhlíží atraktivněji a dobrodružněji.

Přispívá k tomu i Moallicova karikaturní kresba, vycházející z tehdy populární kresby Uderza či Morrise, přičemž všichni ti zobrazení Francouzi včetně Ludvíka jsou mile pupkatí a prdelatí. Okna oplývají dostatkem detailů, aby nalezení toho správného nebylo úplně jednoduché, kreslíř dokáže odvést pozornost i pobavit, má smysl pro humor. Generace dnešních čtyřicátníků, která si z nostalgie koupila Otazníky detektiva Štiky, byla možná při čtení a luštění 380 případů najednou trochu rozčarována, jak naivní a triviální ty hádanky bývaly. To u Záhad detektiva Ludvíka se zapotí o něco více – a jejich děti jistě s nimi.

 

© Pavel Mandys

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 7 čtenářů.

Diskuse

Vložil: insp. Okoun, 13.03.2018 02:00
Crespi; Moallic: Záhady detektiva Ludvíka
Otočení písmen je zhruba stejně tak původní, jedinečný a copyrightovatelný námět jako detektivní hádanky vůbec.
Vložil: Petr, 11.03.2018 12:20
Crespi; Moallic: Záhady detektiva Ludvíka
Sluší se ještě poznamenat, že někdy čeští tvůrci Štikových případů své náměty jen "neodvozovali", jak je v recenzi jemně řečeno, ale přímo vykrádali. Například případ číslo 13 (s. 18 svazku), jehož pointa souvisí opět s registrační značkou, ale teď přetočenou, se vyskytl v Ohníčku v takřka identické... podobě, jen zrcadlově podobná písmena a číslice byly jiné. Čeští tvůrci zřejmě spoléhali na to, že tou dobu se případ krádeže námětu nebude přes železnou oponu řešit. Ale to bylo holt dobou – host vyhazoval vrchního už tehdá...
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

60%autor článku   47%čtenáři

zhlédnuto 1525x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce