Miketa, Kamil: Smart revoluce

Miketa, Kamil
Smart revoluce

recenze sociologie

Technologie, které již byly vyvinuty, zatím se však plně nevyužívají, autor zasazuje do každodenního života v jednom utopickém městě.

Technologická budoucnost až příliš růžová
Kamil Miketa
: Smart revoluce: Budoucnost přichází právě teď! Mladá fronta, Praha, 2017, 216 s.

Jak budou vypadat města budoucnosti? Nedávno vyšly hned dvě knihy na toto téma: odborněji zaměřená Města budoucnosti (NADATUR, 2018) od Michala Postráneckého, Miroslava Svítka a kolektivu a spíše populární Smart revoluce: Budoucnost přichází právě teď!. Její autor Kamil Miketa (nar. 1969) je reportér, scenárista a původce řady knih s velmi různorodými a zvláště zpočátku poněkud konjukturalistickými tématy, například Děti unesené navždy o osudech českých dětí „unesených a protiprávně zadržovaných v zahraničí“ nebo Laser pro krásu a zdraví. Poslední tři publikace mu vydalo nakladatelství Mladá fronta, nejprve Mapu úspěchu: 111 tajemství firem, které změnily tvář české ekonomiky a naposledy Češi znovu dobývají vesmír. Mezi nimi vyšla Smart revoluce, jež přibližuje nové a dosud málo či vůbec využívané technologie. Autor se snaží vykreslit, co se stane, až tyto vynálezy proniknou do každodenního života. Líčí vizi utopického města, v němž jsou „smart technologie“ soustředěny do jediné lokality. (O mnohých popsaných jevech se jednotlivě psalo v novinových článcích i knihách, ale zde jsou úhledně pohromadě.)

Byty z 3D tiskárny
Modelová Miketova obec má název Synopcity, což je jinak informační síť, která propojuje tuzemské a evropské regiony, umožňuje komunikaci a sdílení informací mezi komunální, výzkumnou a privátní sférou. V této ideální obci, jež se může nacházet uprostřed pouště, ale i pod hladinou nebo v oblacích, „vedou inteligentní dálnice s vozidly bez řidičů, autonomními vlaky a letadly, vedle kterých si to ve vakuu sviští kapsle Hyperloop Elona Muska a jednou ze zastávek je jeho nedaleký kosmodrom, kde právě odlétá další turistický kosmický koráb“. Prohánějí se tam vznášedla na elektromagnetických silnicích, případně širokorozchodný autobus, jenž má kola tak daleko od sebe, že dokáže nadjet auta stojící v koloně – i když tento problém tamní obyvatelé neznají, z center měst totiž automobily mizí a silnice se mění v pěší zóny a parky.

Lampy veřejného osvětlení tam nejsou potřeba, „svítící beton“ přes den akumuluje světlo, jež v noci vyzáří. Výška jednotlivých budov se pružně přizpůsobuje aktuálním potřebám: obří 3D tiskárny umístěné nad budovou jsou schopny rychle vytvořit modulární obytné nebo kancelářské jednotky podle přání zákazníka.

Bezpečnost obyvatel města na jeho hranicích střeží „robopsi“ a speciální software Palantir dokáže předvídat možné zločiny – jako ve filmu Minority Report, dodejme. A aby se obyvatelům v noci zdály příjemné sny, o to se stará speciální „generátor snů“, který aktivně ovlivňuje jejich podobu a obsah.

Elektronická osoba, zvířecí osoba
V ulicích Synopcity, města plného fascinujících ‚chytrých‘ budov, nabitých supermoderními technologiemi, potkáte „nákupního robota uhánějícího za spěchající ženou stejně běžně jako holografické informační systémy lákající k utrácení virtuální měny tisíci způsoby či k chvilce klidného posezení v restauraci, kde vaří i obsluhují androidi, kteří jsou rychlí, pozorní, nepotřebují pauzu na cigárko ani nevyžadují spropitné…“

Robotům a chytrým strojům je v Miketově utopii svěřena řada profesí (jako lékaři a policisté) a úloh: drony na louku shazují zašpičatělé kontejnery se sazenicemi stromků; „robokrbák“ si sedne vedle majitele a zahřívá jej svým teplem nebo na zeď promítá holografický krb; robotický šéfkuchař si online stahuje nejnovější recepty dle chuti majitelů, případně sám okouká pohyby lidského kuchaře… Kromě podobných nápadů, které mohou někdy vypadat samoúčelně, autor promýšlíí budoucí status robotů i obecněji a předvídá třeba existenci speciálních škol, v nichž se roboti mají učit, jak interagovat s lidmi.

Robota v průběhu času ovlivňuje více osob, jež by podle některých návrhů měly přispívat do povinně zřízeného pojištění, z něhož by se hradily případné škody. V dlouhodobém horizontu se pak uvažuje o zřízení zvláštního statusu „elektronické osoby“ pro nejvyspělejší roboty, podobně jako se u zvířat zvažují kategorie „citlivé živé bytosti“ či „zvířecí osoby“. Miketa však současně vyjmenovává možné problémy: „Měla by mít umělá inteligence právo na svobodný projev? Může si říkat, co chce? Nepřijdeme o cenné informace, když jí to zakážeme? A může smýšlet, jak chce? Co když začne věřit v Boha? Když jí umožníme uzavírat smlouvy, máme jí také umožnit uzavřít sňatek?“

V návaznosti na zprávu z dubna 2017 o čínském inženýrovi, který si vytvořil vlastní robotickou partnerku a neformálně se s ní oženil v parku před rodinou, se autor dále ptá, jakou povahu by pak mělo takové manželství: „Mohl by lidský partner robota zneužívat a třeba znásilňovat? Nakolik by ale takový posun (...) ovlivnil vztahy mezi lidmi, když bychom s rostoucí dokonalostí robotů nedokázali vždy rozlišit, kdo je člověk a kdo robot?“ Mimochodem autor registruje i nedávný incident, kdy stopující robot velikosti dítěte dokázal jen díky ochotě lidí procestovat desítky tisíc kilometrů, až byl nakonec rozbit (či zabit?) na cestě po Spojených státech.

Cui bono?
Výše zmíněné temnější odstíny narušující idylu možné budoucnosti jsou v knize vzácné. Celkově Kamil Miketa předestírá zářnou vizi, v níž autonomní inteligentní věci a objekty obstarají energii, vodu i vše další, odvedou prostě většinu práce za nás. Lidé se pak zapojí do veřejného života, začnou se více zajímat o prostředí, ve kterém žijí. Budou na to mít více času, protože veškerou komunikaci s úřady budou vyřizovat z domova. Budeme mít konečně prostor na to, abychom (v rámci planety) zvládli propojení velkých komunit a mohli „zachovat demokracii“. Jak to ale konkrétně udělat, autor neprozrazuje. Jak už je to v utopickém žánru obvyklé, kniha je odtržena nejen od náboženské a sociální reality současnosti, ale i od reálií ekonomických, konkrétně postavení velkých počítačových firem. Když se v ní píše, že už zítra může vzniknout další Apple, Facebook či Google a že opět může vyrůst v garáži, je přehlížena bezkonkurenční síla těchto firem, proti nimž se dnes pravděpodobně žádný nově začínající projekt prosadit nemůže. Jak nedávno řekl Petr Koubský, start-upy v této branži vznikají už s vytouženou perspektivou, aby je jednou některá ze zmíněných velkých firem koupila – čili pohltila.

Autor knihy nijak nepromýšlí úlohu národních států v budoucnosti, ač existují rozličné teoretické koncepce, podle některých budou velká města skutečně důležitější než jednotlivé státy a na příštích mapách budou zvýrazněny hlavně globální dálnice, superrychlé železnice a internetové kabely, jež je propojují, nikoli národní hranice.

Tak jako v dalších dvou knihách z Mladé fronty i zde autor zdůrazňuje úspěchy českých firem, případně cituje názory zdejších odborníků. A nejen to: v budoucím vzorovém městě se má nacházet i Park Karla a Josefa Čapkových jako hold dvěma průkopníkům tuzemské robotiky.

Jednotlivé kapitoly mají délku kolem několika málo odstavců a skoro ke každé je připojena barevná fotografie či poutavá grafická vizualizace. Fiktivním průvodcem po fiktivním městě je robot Grid, s nímž vypravěč vede rozhovory duchaplností a vtipem odpovídající zřejmě žákům druhého stupně základních škol, zbytek textu je čtenářsky o něco náročnější (v tomto smyslu není zřejmé, komu je publikace přesně určena). Jako katalog nedávných objevů může být kniha užitečná, hlavně jako protějšek záplavě dystopií. Jak před časem napsal novinář Jan Klesla v článku Temné sny o jednorožcích (v Orientaci Lidových novin), nový filmový opus Blade Runner 2049 i četné další současné snímky připomínají, že západní popkultura se topí v černých můrách o naší budoucnosti. Ač žijeme asi v nejšťastnějším a určitě nejbohatším období lidských dějin, stále více se obracíme k čím dál pesimističtějším „představám světa vzdáleného jen pár dekád“. Planety plné bezpráví a násilí, zaplavené nebezpečnými roboty, genetickými manipulacemi, ekologickými katastrofami, ovládané nadnárodními megakorporacemi…

Technická řešení, která Miketa popisuje, jsou asi ve většině případů rozvinutelná a aplikovatelná i ve větším měřítku, hlavním problémem je spíše to, komu dané technologie budou skutečně sloužit a jak velká část lidstva z nich bude mít prospěch. Případně jaké společenské hodnoty a ideologie se jimi posílí, vždyť navzdory původním očekáváním je možné, že digitální počítačové sítě, zaplavené fake news, demokracii nyní spíše oslabují. Autorem předestřený ideál je tak jen těžko uskutečnitelný, takže otázka zní, bude-li se mu realita blížit alespoň v něčem a trochu…

 

Na podobné téma:
Frankfurtský knižní veletrh 2017 a roboti
Patrik Ouředník: Utopus to byl, kdo učinil mě ostrovem
Tomáš Sedláček a hosté: 2036

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 9 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

60%autor článku   63%čtenáři

zhlédnuto 1235x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce