Gavron, Asaf

Gavron, Asaf

rozhovor beletrie zahraniční

Asaf Gavron, autor prvního románu z prostředí osad na Západním břehu Jordánu, hovoří o funkci humoru ve své tvorbě, o současné hebrejské literatuře, ale také o svém mládí a o okamžiku, kdy se rozhodl začít psát.

Humor je nástroj, kterým si udržuji odstup

Čestným hostem Světa knihy 2018 byl Stát Izrael. Není proto divu, že největší tuzemský knižní festival navštívili hned čtyři špičkoví izraelští spisovatelé. Jedním z nich byl Asaf Gavron, jehož knihy jsou překládány do mnoha světových jazyků. Za svůj předposlední román Osada na pahorku, který nedávno vyšel zásluhou překladatelky Magdalény Křížové a nakladatelství Pistorius & Olšanská také v kvalitním českém překladu, obdržel Asaf Gavron prestižní Bernsteinovu cenu. Jedná se o první izraelský román, jehož děj je zasazen do prostředí osad na Západním břehu Jordánu. V dohledné době by měl v češtině vyjít také další Gavronův román Tanin pigua (Smrt na jazyku). Kromě psaní se Asaf Gavron věnuje také hudbě – založil kultovní izraelskou popovou kapelu Ha-Pe ve-ha-talpajim (Slintavka a kulhavka). Je také velkým milovníkem fotbalu, v roli kapitána vede fotbalový tým izraelských spisovatelů.

iLiteratura: Vaši rodiče se přistěhovali do Izraele v šedesátých letech, ale četl jsem, že váš tatínek nějaký čas pobyl v Izraeli už v letech padesátých.
Asaf Gavron: Moji rodiče se narodili v Anglii, táta vyrostl v Londýně a máma v Leedsu. Když jim bylo asi dvacet let, byli členy židovského sekulárního mládežnického hnutí „Bonim“. A právě díky tomuto hnutí se poprvé dostali do Izraele už v padesátých letech. Rodiče se chtěli podívat, jak to v mladém státě vypadá, trochu jej procestovat. Ale konečné rozhodnutí o tom, že se tam přestěhují, padlo až v roce 1961.

iLiteratura: Vaše maminka se starala o slepé děti. Vídal jste se s nimi, ovlivnila vás nějak její práce?
Asaf Gavron: Několik z nich jsem dobře znal, protože je máma občas brala k nám domů, i když to úplně nebyla součást její práce. Starala se také o jednu dívku, která bydlela přímo v našem jišuvu nedaleko Jeruzaléma. Co jsem ale znal dobře, byly hračky, které pro ně maminka připravovala. Když jsem byl malý, byla například velice populární hračka, která se jmenuje Simon, děti si díky ní zlepšují paměť. Je to takové kolečko se čtyřmi barvami. Ty se postupně rozsvěcejí v různém pořadí a vy je musíte posléze ve stejném pořadí zmáčknout.

iLiteratura: S takovou hračkou si hrály slepé děti?
Asaf Gavron: Ty hrávaly něco velice podobného, ale se zvuky. Maminka k tomu používala klávesy. Taky jim ale hodně hraček a pomůcek sama vyráběla. Jednou například vytvořila plastickou mapu místa, kde některé z dětí bydlely, a ukazovala jim, kde je přechod pro chodce a tak podobně. Hodně věcí týkajících se její práce si pamatuji, ale nemůžu říct, že by mě to nějakým způsobem ovlivnilo. Nikdy jsem o tom například nic nenapsal. Shodou okolností jsem ale zrovna před chvílí věnoval podpis jednomu muži, který mi říkal, že moji knihu předčítal své slepé ženě. To bylo opravdu dojemné.

iLiteratura: Vy jste podobné úkoly od maminky nedostával?
Asaf Gavron: Ne. Vzpomínám si taky, že máma ty děti učila i Braillovo písmo. Ale jak říkám, nemyslím si, že by to mne nebo moji tvorbu nějak ovlivnilo.

iLiteratura: Ale práce vašeho tatínka na vás určitě vliv mít musela, vzhledem k tomu, že pracoval jako novinář a také napsal několik knih.
Asaf Gavron: Je to tak. Ale neřekl bych, že by mne ovlivnila v tom smyslu, že by se mi práce spisovatele zdála skvělá a že bych byl rozhodnutý se jím jednou také stát. Spíš si myslím, že jsem literaturu prostě vnímal jako součást každodenního života, tvořila část našeho domova.

iLiteratura: A neměl jste někdy potřebu se proti tomu bouřit? Děti často nechtějí pokračovat v tom, co dělali jejich rodiče.
Asaf Gavon: Jednou mi někdo řekl, že rozhodnout se pro to, co dělali rodiče, chce odvahu. A děti skutečně často raději volí něco naprosto odlišného. Ale myslím si, že si nakonec stejně každý vybere to, co ho nejvíce zajímá. U nás doma bylo sice mnoho knih, ale člověk přeci nemusí být zrovna spisovatel, aby mohl svému dítěti doporučit dobrou literaturu a naučit ho mít rád knihy. Pro mého tátu byla literatura ohromně důležitá, a nejen pro něj. Můj strýc v Anglii byl nakladatel. Můj bratranec taky píše. To byla atmosféra, ve které jsem vyrůstal, ale tehdy jsem si neříkal, že bych se chtěl stát spisovatelem.

iLiteratura: A kdy jste si řekl, že se chcete stát spisovatelem?
Asaf Gavron: Teprve asi před deseti lety, když vyšel první překlad mé knihy do němčiny. Šlo o román Tanin pigua (Smrt na jazyku), který pravděpodobně vyjde i v českém překladu. Tehdy mi poprvé zaplatili hodně peněz za autorská práva, a když kniha vyšla, pozvali mě do Německa. Vůbec se ke mně chovali jako k panu spisovateli. To se v Izraeli neděje, ani když vydáte druhou třetí knihu.

iLiteratura: Proč myslíte, že tomu tak je?
Asaf Gavron: V Izraeli si spisovatelů na jednu stranu váží, ale na druhou stranu to, že vydáte jednu knihu, z vás ještě nedělá spisovatele. Pořád se vás ptají, co máte za „skutečnou“ práci a čím se vlastně živíte.
Když jsem tehdy přijel do Německa, hodně lidí si můj román koupilo a téměř všichni s ním pak čekali v dlouhé frontě na můj podpis. Najednou mi připadalo, že být spisovatelem je něco skutečného. V Izraeli mám pocit, že je to spíš taková hra. Jasně, vydali vám knihu, kterou si snad i pár lidí koupilo, vyšlo o ní i několik recenzí, ale to je tak všechno. Myslím si, že je z toho hodně patrná provinciálnost, Izrael je přeci jenom malá země.

iLiteratura: To hodně připomíná situaci v České republice. I zde je jen pár spisovatelů, kteří se psaním skutečně živí.
Asaf Gavron: Peníze ale nejsou všechno. Můžete být spisovatelem a nevydělávat si tím na živobytí. Já jsem se prostě necítil dobře, když jsem o sobě měl mluvit jako o spisovateli. Předtím, než mě pozvali do Německa, mi to, že píšu, připadalo jako shoda náhod. I když samo sebou netvrdím, že k tomu, aby se člověk stal spisovatelem, je potřeba, aby ho někdo pozval do Německa.

iLiteratura: Vaše první kniha, román Ice, vyšla v roce 1997. Kdy jste se rozhodl začít psát? Vzpomenete si na ten okamžik, kdy jste si sedl a řekl si: „Teď napíšu knihu“?
Asaf Gavron: Když jsem byl malý, rozhodli jsme se s kamarádem, že napíšeme knihu. Bylo nám přibližně dvanáct. A opravdu jsme každý napsali knížku. Dnes už si bohužel pamatuji vlastně jen jejich názvy. Ta jeho se jmenovala Zalafot ha-jam (Běsnění moře) a ta má Chavurat efes – achat (Parta 0 : 1). Byla o skupině malých dětí. Ale to byla jen taková jednorázovka, nesnili jsme o tom, že bychom se stali spisovateli nebo tak něco. Ten kamarád potom založil síť kaváren Aroma, která je v Izraeli hodně populární.
Co se týče mého psaní, myslím, že bylo důležité, že jsem od mala psával dopisy. Když jsem jel před vojnou na nějaký čas do zahraničí, psal jsem svým kamarádům. Oni mi pak říkali, že se jim dopisy ode mě moc líbily. Jedna kamarádka mi dokonce přinesla sešit v tvrdých deskách a řekla mi, ať do něj napíšu svoji první knihu. Tehdy jsem ale nic nenapsal. Pak jsem nastoupil na vysokou školu v Londýně a začal jsem psát do novin. Psal jsem o všem možném, o fotbale, o muzice, ale i o knihách a kultuře obecně.

iLiteratura: Tehdy už jste měl svoji kapelu v Izraeli a taky jste hrál fotbal.
Asaf Gavron: Ano, ale vždycky jen pro radost. Nikdy jsem to nedotáhl na nějakou profesionální úroveň, i když v Anglii jsem hrával za univerzitní klub. V Anglii jsem se také vídal se svým bratrancem. Byl o sedm let starší a dělal novináře. Brzy poté, co jsme se začali vídat, mu také vyšly dvě knihy. Jednou jsme spolu hráli tenis a on se mě zeptal, jestli jsem někdy uvažoval nad tím, že bych napsal knihu. Řekl jsem mu, že vlastně ani ne. Pak jsem mu ale začal vyprávět o našem psaní s kamarádem, když nám bylo dvanáct, a o svých dopisech. Řekl mi na to: „Take your time.“ Jakmile jsem se ten den vrátil domů, sednul jsem si ke stolu a začal psát. Během několika dní jsem napsal svoji první povídku. Po nějaké době jsem napsal druhou a třetí. Když jsem si posléze ty tři povídky pročítal, uvědomil jsem si, že by mohly docela dobře popisovat osudy jedné postavy. Tak jsem je spojil a postupně z nich vznikla má první kniha. K psaní mě přivedla bratrancova věta: „Take your time.“

iLiteratura: A co na vaše spisovatelské začátky říkal tatínek?
Asaf Gavron: On o tom nevěděl. Své rodiče mám opravdu rád, ale neříkal jsem jim vždycky o všem, co v životě dělám. Moje první kniha, román Ice, který nikdy nebyl a nejspíš ani nebude přeložen do dalších jazyků, je dost extrémní. Je o násilí a o sexu. Hodně mě tehdy inspirovalo Americké psycho od Breta Eastona Ellise. Svým rodičům jsem proto o své knize radši neřekl. Jenže potom najednou vyšla. Rodiče si samozřejmě můj román chtěli přečíst a fakt je, že byli dost v šoku.

iLiteratura: To si dovedu představit.
Asaf Gavron: Ale i přesto musím říct, že na mne byli doopravdy hrdí. Od té doby čtou každou moji knihu a podporují mne. Včera večer se například přišli podívat na knižní festival v Jeruzalémě, kde jsem vystupoval.

iLiteratura: Několik let před vaší prvotinou vyšly i první knihy Etgara Kereta, Uziho Weila, Gadiho Tauba nebo Orly Castel-Bloomové. Zdá se vám, že patříte do stejné literární generace?
Asaf Gavron: Věkově jsme si skutečně velmi blízcí. Moje literární kariéra v Izraeli se však rozvíjela mnohem pomaleji, potřeboval jsem víc času. Teprve až moje třetí kniha, Movie, se stala opravdovým bestsellerem. Když kniha vyšla, autoři této generace už nebyli považovaní za mladé, začínající spisovatele, a proto už mne většinou nepočítají k sobě, ale spíš k následující generaci, tedy generaci současné. Myslím si ale, že mám k těmto spisovatelům blízko. Používáme podobný jazyk, méně spisovnou hebrejštinu. S Etgarem jsme také už třicet let velmi dobrými přáteli.

 Obrazek

iLiteratura: Který z izraelských autorů je vám literárně nejbližší?
Asaf Gavron: Nemyslím si, že by byl někdo, kdo by mi byl literárně opravdu blízký. To je právě hezké na současné literární generaci, že každý píše trochu jinak. Už vlastně ani není možné říct, že by se naše generace vyznačovala nějakým specifickým stylem. Ve svých knihách se zabývám jak čistě izraelskými, tak obecně lidskými problémy, ale snažím se čtenáře i pobavit. Většinou píšu rozsáhlejší romány. Například Etgar Keret je mi sice blízký, ale na rozdíl ode mne píše mnohem kratší prózy, které jsou zároveň mnohem fantasknější. Sajjid Kašua, jehož knihy také vyšly u Pistoria a Olšanské a kterého mám velmi rád, zase vychází při své tvorbě z úplně odlišné životní zkušenosti, která je silně ovlivněna jeho původem. V rámci izraelské literatury jsou proto jeho knihy dost specifické a skutečně zajímavé. Dror Mišani, další host Světa knihy, zase píše detektivky. Nir Baram je sice o něco mladší než já, ale z hlediska psaní k sobě máme, myslím, velice blízko. Oba píšeme romány s podobnou tematikou. Ale zdá se mi, že přeci jen je mezi námi dost rozdílů. Nirovy romány jsou mnohem těžší.

iLiteratura: Ale ani vy si nevybíráte zrovna lehká témata. Píšete o sebevražedných teroristech, ilegálních osadách…
Asaf Gavron: Ano, to je pravda. Ale mám úplně jiný styl. Nesnažím se být dalším Dostojevským nebo Márquezem, zatímco Nir asi trochu ano. Myslím, že mám taky docela blízko k Dorit Rabinjan, obzvlášť k jejímu poslednímu románu Gader chaja (Živý plot), ve kterém se stejně jako já věnuje současném stavu v Izraeli, Izraelcům a Palestincům, a to jak těm žijícím v Izraeli, tak v zahraničí.

iLiteratura: Román Dorit Rabinjan, který popisuje milostný vztah mezi Izraelkou a Palestincem, se setkal v Izraeli s poměrně kontroverzním přijetím. Jak čtenáři reagovali na váš román Osada na pahorku?
Asaf Gavron: Kontroverzi okolo románu Dorit Rabinjan vyvolali zejména úředníci izraelského ministerstva školství, kteří nařídili, aby její knihu vyjmuli z kánonu povinné školní četby. Pak ji tam sice zase vrátili, ale to už se z toho stalo politikum. Moji knihu přijali čtenáři velmi dobře a žádný z politiků se o ni nezajímal. Myslím si, že můj román ani není nijak kontroverzní.

iLiteratura: Ani když jste na něm pracoval, jste nečekal, že by mohl vzbudit minimálně určitou diskusi?
Asaf Gavron: Ne. Vždycky říkám, že literatura doopravdy nikoho nezajímá. Lidé nemají čas číst. Vždyť většina lidí nečte vůbec! Jistě, občas se stane něco podobného jako s románem Dorit Rabinjan, ale to je skutečně výjimka. A jak už jsem říkal, já si ani nemyslím, že by na mém románu bylo něco kontroverzního.

iLiteratura: Ani téma osad na Západním břehu?
Asaf Gavron: To sice kontroverzní samo o sobě je, ale já jsem se jej pokusil zpracovat tak, aby se to nikoho nedotklo. Aby nikdo nemohl přijít a říct, že si vymýšlím. Snažil jsem se pochopit, co se tam doopravdy děje.

iLiteratura: Když jste na Světě knihy hovořil o svém románu, řekl jste mimo jiné, že zrovna osadníci přijali váš román velmi dobře.
Asaf Gavron: Ne všichni. Ale to není jen případ osadníků. Myslím, že můj román si oblíbili čtenáři ze všech skupin izraelské společnosti. Ale zároveň ve všech skupinách, ať už hlásících se k izraelské levici, nebo pravici, byli tací, kterým se můj román nezamlouval. Obzvlášť pravičáci se v něm snažili najít různé nepřesnosti a samozřejmě jich taky pár našli. Dokonce je pak zveřejňovali na Twitteru. Ale jsem přesvědčený, že toho, kdo Osadu na pahorku doopravdy četl a zároveň k ní přistupoval bez předsudků, se kniha nijak ve zlém dotknout nemohla. A to je právě případ osadníků, u kterých by jeden řekl, že bez předsudků nepřistupují vůbec k ničemu.

iLiteratura: O vás je známo, že jste otevřeně proti ilegální výstavbě osad na Západním břehu. O svém postoji píšete například v článku Confessions of an Israeli traitor (Přiznání izraelského zrádce), který uveřejnil Washington Post. V minulosti jste se již několikrát zmínil, že nechcete, aby se politika promítala do vašich děl. To ale musí být dost těžké.
Asaf Gavron: Zpočátku jsem si myslel, že to bude mnohem těžší, než se nakonec ukázalo. Prostě jsem psal o lidech. Jak řekl jeden slavný spisovatel, myslím, že to byl Čechov, literatura není od toho, aby odpovídala na otázky. Jejím úkolem je položit otázku v její nejčistší formě. Přesně o to jsem se při psaní Osady na pahorku pokoušel. Nesnažím se nabídnout jedinou možnou odpověď na to, co se děje.
I přesto si myslím, že se mi nepovedlo se od svého přesvědčení úplně oprostit. Přeci jen je v mém románu hodně narážek a cynických poznámek. Ale je možné, že to tak částečně vnímají i samotní osadníci. Vždyť mají sami spousty problémů — s politiky, s byrokracií, s životem v osadách… Právě na tyto věci často narážím svými vtipy.

iLiteratura: Části Osady na pahorku, které se odehrávají v osadě, jsou mnohem humornější než ty, které popisují mládí bratrů Roniho a Gabyho, ústředních postav románu.
Asaf Gavron: Je možné, že mi humor a satira slouží jako nástroje, kterými si udržuji od svých témat odstup. Proto se asi také části, které popisují mládí hlavních hrdinů, mohou zdát méně vtipné.

iLiteratura: Zdá se mi ale, že když popisujete v Osadě na pahorku děti, je to vždy vážné – buď jsou s nimi spojené potíže, nebo mají samy nějaké potíže. Ať už se jedná o Jakira a způsob, jakým se chová v počítačové hře Second life, nebo o Gabyho syna, který dělá svému otci v jednom kuse jenom problémy.
Asaf Gavron: Myslím, že v případě Jakira a jeho sestry Gitit je ústředním tématem to, jakým způsobem se vyrovnávají s hledáním smyslu života. Nemyslím si, že by to z nich dělalo nějaké malé exoty. S těmito otázkami se přece musí vyrovnat každé dítě. Zároveň jsem přesvědčený, že každé dítě má i své vlastní, specifické problémy. A Gabyho dítě jich má prostě o něco víc. Na Gabym pak je, aby se s tím vyrovnal. Pro některé rodiče je takový úkol snazší, pro jiné obtížnější. Je potřeba si uvědomit, že moje kniha není jen komedie, ve své podstatě je to velice vážný román. Některé jeho pasáže jsou samozřejmě humornější, jiné vážnější. A stejně tak když píšu o dětech, je to občas vtipnější a občas vážnější. A hlavně, psát jen o hodných dětech je nuda, ne?

iLiteratura: To bezesporu. A na koho se můžeme těšit ve vašem příštím románu? Už víte, kdy vyjde?
Asaf Gavron: Když všechno půjde dobře, za dva roky. Bude mnohem rozsáhlejší než Osada na pahorku, takže se možná i tomu Dostojevskému trochu přiblížím. Román, na kterém pracuji, je už nyní rozdělený do šesti částí a ještě nejméně dvě přibydou. Děj se točí kolem party přátel, kterým je na začátku příběhu přibližně deset let. Popisuji jejich životní osudy až do chvíle, kdy jim táhne na padesát. Každá z částí se věnuje jinému období jejich životů a také se odehrává na jiném místě.

iLiteratura: To mi trochu připomíná román Eškola Nevo Mišala achat jamina (To pravé přání).
Asaf Gavron: Je pravda, že jsem na románu začal pracovat už v roce 2004, ale pak vyšel jednak Eškolův román a jednak jeden podobný román od Amira Guttfreunda. To mě odradilo od další práce, i když samotného nápadu jsem se nikdy nevzdal. Teď, s padesátkou na krku, mám pocit, že jsem toho zažil dost a že přeci jen by stálo za to takový román dokončit. A teď je na to vhodná chvíle. V nedávné době vyšly další dvě knížky s podobnou tematikou, jedna z nich dokonce od Nira Barama. Ale tentokrát mě to vůbec neodrazuje. To, co píší, je pořád něco trochu jiného. Jiné typy postav, jiné zážitky, jiné krize.

iLiteratura: Snad se vašeho románu dočkáme i v překladu do češtiny.
Asaf Gavron: Také doufám.

iLiteratura: A ještě poslední otázka. Kdy vás čeká další fotbalové utkání?
Asaf Gavron: Teď máme naplánovaný zápas s výběrem umělců, ale nevím, jestli se nakonec uskuteční. My je nemáme zrovna v lásce. Jezdili bychom rádi na víc zápasů do zahraničí, ale bohužel je to dost obtížné zorganizovat a také to stojí spoustu peněz.

iLiteratura: Přijeďte si někdy zahrát také do České republiky!
Asaf Gavron: S radostí!

 

© Matěj Czvalinga
foto © Pierre Pe’er Friedmann, makropulos.net

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 954x

Inzerce
Inzerce
Inzerce