Ivančev, Rumen: Větrný kohoutek

Ivančev, Rumen
Větrný kohoutek

ukázka beletrie zahraniční

Pohádka o malém městečku, které stvořil neopatrný kocour a malířova fantazie, popisuje příběh odvěkého souboje teplého Jižního větru a Severáku. Tomu, který do krajiny přináší mráz, se odváží vzdorovat jenom věžní hodiny a jejich přítel Kohoutek.

Větrný kohoutek
Rumen Ivančev
: Větrný kohoutek. Il. Ljubomir Michajlov, Žanet 45, Plovdiv, 2015, 23 s

Proč babičky a dědové tak často vzpomínají na dny svého dětství? Kdopak ví!

Možná proto, že mají víc času na vzpomínky než ostatní. Když zavřou oči, vidí dny a ptáky, co dávno proletěli, slyší zapomenuté hlasy a někdy dokonce celé pohádky, které jim vyprávěli jejich rodiče před mnoha a mnoha léty.

Kdysi se něco podobného stalo jednomu starému malíři, který seděl ve své dílničce. Zčistajasna kýchnul tak silně, že kocour, který mu spal u nohou, vyskočil. Aniž by chtěl, převrátil ten malý ospalec několik otevřených plechovek s barvami a ty se začaly pomalu roztékat po podlaze. Barvy se smíchaly a začaly kreslit jednu překrásnou pohádku.

Malíř, místo aby kocourovi vynadal, pousmál se. V obraze viděl městečko s náměstím a hodinovou věží. Na jejím vrcholu se otáčela korouhvička – barevný větrný kohoutek.

Kocour pokračoval ve hře. Nad městem se klenulo celé nebe s blikajícími hvězdami. Bylo takové ticho, že bylo slyšet jenom cvrččí písničky a tikání městských hodin.

„Všichni už dávno spí, jen já jsem vzhůru. Copak se mnou dneska bude?“ pomyslel si Kohoutek.

„Tohle je dneska tvoje první noc na střeše,“ odpověděly mu městské hodiny.

„Teď spi, zítra je taky den!“

Obě hodinové ručičky ukázaly na číslo dvanáct. Přesně tolik úderů se neslo nad městem. Měřilo je malé kladívko, které jako by kovalo čas.

Druhého dne ráno se někdo zlehka dotknul Kohoutka, a ten se probudil.

„Podívej, kdo je u tebe! To je Jižní vítr,“ řekly vážně staré hodiny.

Korouhvička otevřela oči a okamžitě poznala, že tento usměvavý host, který držel v ruce kytici pampelišek, bude jeho přítelem na celý život.

„Nechceš si se mnou hrát?“ zeptal se hned vítr a fouknul Kohoutkovi chmýří do obličeje. Nečekal na odpověď, roztočil Kohoutka – nejprve pomalu a pak rychleji a rychleji. Dech malé korouhvičky se překvapeně zastavil. Kohoutkovi se zdálo, že se svět obrátil vzhůru nohama.

„Nepřestávej, ještě jednooou!“ vykřikl Kohoutek.

Jejich hra pokračovala znovu a znovu, jako by neměla konce. Když Jižní vítr utichl, Kohoutek znehybněl, otočen tváří k jihu.

Tam, odkud přiletěl jeho nový přítel.

Ve hrách a zábavách uplynulo celé léto. Vždycky, když mohl, přilétal Jižní vítr do města. Malá korouhvička na něj čekala a děti se radovaly, když viděly, jak Kohoutek tancuje jako pestrobarevné peříčko na čepici městské věže.

Hodiny se také radovaly z krásného léta. S potěšením naslouchaly větrným pohádkám o dalekých teplých krajích a neznámo proč, čas od času si povzdechly.

Jednoho dne se všechny vlaštovičky ukryly pod střechu věže. I dříve už silně pršelo, ale tentokrát jako by byly kapky větší a studenější.

„Zdá se, že zavoněl podzim,“ zamumlal deštník, zapomenutý na balkóně. Sloužil několika ptáčkům za úkryt.

Lilo jako z konve, déšť ozdobil kohoutí hrdélko studenými perlami.

„Přijde brzy zima?“ ptal se Kohoutek, ale nikdo mu neodpovídal. Hodiny byly ponořeny do svých myšlenek a Jižní vítr se toulal daleko.

„Je pravda, že slunce přes zimu nehřeje?“ ptal se znovu plechový ptáček.

„No, ne tak docela. Ale abychom řekly pravdu, je zima,“ odpověděly hodiny a pohnuly velkou rafičkou.

Jižní vítr se vrátil za dvě hodiny. Pečlivě svému příteli vysušil peříčka. Potom beze slova vzlétl vysoko k nebi, aby prohnal stádo černých mraků. Sluníčko znovu ohřálo malé náměstí.

„Děti, brzy odletíme,“ zašvitořila maminka vlaštovka, „je čas, abychom se připravily.“

Vítr se vrátil a sednul si na střechu, aby si odpočinul. Zaclonil si oči a pohlédl k horizontu:

„Jak krásně jsme si spolu užili léto, malý příteli. Ale teď bude třeba, abychom se rozdělili.“

„Vím, přichází zima, ale ty… Ale ty se vrátíš?“ zašeptala korouhvička. Potom dodala rozhodněji:

„Budu na tebe čekat, nemám strach ze Severního větru. Říkají…“

„Neboj se. Je to vítr jako všechny ostatní. Když budeš ukazovat jeho směr, všechno dobře dopadne.“

Jižní vítr se hořce pousmál, neměl rád loučení.

„A co když odmítnu?“ chrabře se stavěl Kohoutek.

„Řekni mi, už jsi slyšel o korouhvičce, která by neposlouchala vítr? Rozbil by tě jedním dechem.“

„Aaano, ale s tebou je to jiné…“

Hodiny mu nenápadně radily: „Zkus poslouchat, abys ho moc nerozčílil.“

„Až se na jaře vrátím, Severní vítr bude muset zmizet,“ ubezpečil ho přítel.

Rozloučili se spolu a druhý den za svítání vítr odletěl na jih. Stromy ho zdravily, mávaly svými větvemi na rozloučenou. Opadaly z nich první žluté a červené listy. Na jih odlétaly také vlaštovičky, vedené zkušenou matkou.

Jednoho rána se městečko probudilo celé bílé. Jako by kocour starého mistra převrhnul další plechovku. Tentokrát s bílou barvou. Sníh pokryl střechy, stromy, keře a ulice. Lidé nepřestávali chodit sem a tam, ale každý hleděl, aby se co nejdříve vrátil domů. Rozradostněné děti lovily ústy bílé motýlky, hrály si na kouření, vydechujíce teplou páru. Kouřily i komíny. Jejich dým se nesl vysoko, převysoko, jako by někomu psaly dlouhé dopisy.

„Ach, kdybych tak mohl taky,“ díval se shora Kohoutek a vzdychal, „napsal bych několik slov svému příteli.“

„Tak to je on – první sníh,“ řekly hodiny.

„To je krása!“

Větrná korouhvička se už nakláněla, že odpoví, když vtom zadul Severní vítr. Rychle obletěl město, aby se ujistil, že se mu všichni podřídí. Potom přehazoval sníh sem a tam a nakonec se zastavil udiveným pohledem na Kohoutkovi, který byl ještě otočen na jižní stranu. Severní vítr ho nevychovaně praštil do hlavy:

„Tomu se říká dárek! Fííí! Ale proč je tak barevný? Mně se líbí bílá barva.“

Kohoutek nic neodpověděl, jen cítil, že už ukazuje na sever. Hodiny zachovaly klid. Jenom jejich kladívko začalo jaksi dutě odměřovat první hodiny jedné kruté a dlouhé zimy.

Vypadalo to, že všechno se bude opakovat tak jako každou zimu. Ale stalo se něco zcela nečekaného. Když se Severní vítr vrátil, aby se podruhé podíval na svoji hračku, zastavil se, jako když do něj hrom udeří.

„Tak ty takhle, malý neposlecho, ukazuješ na jih!“ rozkřičel se. „Nechal jsem tě směrem na sever, tak jako všechny větrné korouhvičky, které jsem potkal.“

„Máte pravdu, pane,“ řekl kurážně Kohoutek, „ale nemyslete si, že se mi líbí váš směr.“

„Fííí! Fííí!“ zahrál ledový vládce v komínech. Sněhové vlny zasypaly věž. Okolo se setmělo. Větrná bouře vyhnala děti z ledových klouzaček, rozběhly se se sáňkami k domovu.

„Přestaň se vztekat, darebáku. Chceš, aby byl celý svět tvůj, že je to tak?“ vykřikly městské hodiny a ručičky se jim vyzývavě pohybovaly.

„Ó, vy dědkovité hodiny! Proč nezavřete tu svou pusu!“ uhodil vítr hodiny po ciferníku, „že vy jste se domluvily?“

Dýchal na Kohoutka tak dlouho, až se proměnil v ledovou hroudu. Byl mu vidět jen červený zobáček, který, to se rozumí, ukazoval na sever. Tak zůstal stát zamrzlý a němý několik týdnů. Ale když se slunce ukázalo zpod mraků, nějaká neviditelná síla ho otočila na jih. Tentokrát Severní vítr opravdu zuřil. Jak si může takový malý a hloupý Kohoutek dovolit ho neuposlechnout? Bude mu vzdorovat, jemu, velkému a všemocnému větru? Ledový tyran začal foukat a lomcovat Kohoutkem, divže nezbořil střechu na věži. Kohoutek opět zamrznul ve směru, který si vítr přál. Poprvé za mnoho let se hodiny zastavily. Vyrostly jim rampouchové vousy a nemohly pohybovat ručičkami.

Z posledních sil povzbuzovaly větrnou korouhvičku:

„Neboj se, Kohoutkůůů!“ jejich slova se dostala až nahoru, i přes řev Severního větru.

„Po zimě se vždycky oteplí.“

Pomaloučku se prodlužovaly sluneční dny. Síla Severního větru začala slábnout, už se nezajímal o svou hračku. Určitě si myslel, že Kohoutek je nějakým způsobem spojen s mechanismem hodin. Jen jednou uhodil Kohoutka do prsou, společně s ledem z něj opadaly všechny barvy.

Hodiny se daly do pohybu. Strašně moc chtěly urychlit čas, ale věděly, že je to nemožné. Odnepaměti čas sleduje rovnoměrně svůj běh a hodiny jsou jeho věrným služebníkem, poslušným na vteřinu.

Brzy se roznesla zpráva, že se Jižní vítr vrátil, ale jeho ledový bratr se nechtěl vzdát vlády jen tak. Vysoko v nebi spolu sváděly předlouhý boj. Nakonec Severní vítr odletěl tam, odkud přišel. Odešel rozhněvaný, s nikým se ani nerozloučil.

Sníh začal tát. Na stromech se rozvíraly pupeny, něžná pára začala vystupovat z rozehřáté země. Kohoutek dnem i nocí očekával svého přítele, ale ten nepřicházel.

„Určitě už na mě nemá čas,“ pomyslel si rozčarovaně.

„A co když uvidí, co se s tebou stalo?“ pokračovaly v jeho myšlenkách hodiny.

Dvě černé rafičky se povzbudivě pohybovaly:

„Staré přátelství nerezaví. Přijde brzo, uvidíš,“ dodaly s úsměvem.

I tuto noc Kohoutek nespal dobře. Pronásledoval ho stále stejný zlý sen – jak ho ledový Severní vítr vzal s sebou na sever. Probudil se, a když se ubezpečil, že ukazuje na jih, opět usnul. Ve snu ucítil něžné pohlazení. Někdo s ním lehoučce zatočil, skoro tak, jak tomu bylo první noci jeho života. Větrná korouhvička otevřela oči a co nevidí? Stejný dobrý úsměv, stejný pohled.

„Zdravím, zdravím, příteli! Prožil jsi špatné dny, když jsem tu nebyl, vím všechno.“

„Jsi to opravdu ty? Už jsem si myslel, že tě víckrát neuvidím,“ odpověděl radostně Kohoutek.

Jižní vítr do něj v legraci fouknul, ale Kohoutek se jen taktak se skřípáním otočil. Byl, ubožák, celý rezavý a pokřivený. Městské hodiny zazvonily zvonem a utěšovaly ho:

„To nic není, malá oprava a budeš zase jako nový.“

Předtím slyšely nějaký hluk v dílně. Mistr se přehraboval v krabici s nářadím. Po chvilce začal s funěním stoupat po točitých schodech. Vyhlédl zpod poklopu, mlasknul si a bez meškání začal Kohoutka zbavovat rzi. Malým štětečkem mu nabarvil peříčka červenou, černou a zlatou barvou. Nakonec kápnul několik kapek olivového oleje ptáčkovi na nožky. Pozorně ho otáčel. Už nebylo slyšet žádné skřípání. Spokojený dědeček sebral své nářadí a jeho těžké kroky zaduněly schodištěm. Chvilka klidu a hned potom závan Jižního větru. Kohoutek šťastně tancoval tak jako předtím. Nakonec se zastavil otočen k svému příteli a silným hlasem zvolal:

„Dočkal jsem se tě. Vidíš, dočkal jsem se tě!“

Přišlo dlouho očekávané jaro.

 

© Martina Salhiová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 930x

katalogy

štítky k článku

Inzerce
Inzerce