Kees Mercks: Brno
Mercks, Kees: Brno

Kees Mercks: Brno

Nejprve bych chtěl předeslat, že tím, co teď budu vypravovat, nechci pohanět Brno, nýbrž spíš přiznat vlastní neuvěřitelnou naivitu a důvěřivost.

Brno je krásné město, má velkoměstskou architekturu a dobrou, studentskou atmosféru. Přesto se mi tu přihodilo cosi nepříjemného. Vrátil jsem se z návštěvy Uherského Brodu, kde jsem si prohlížel Komenského muzeum. Bylo už odpoledne, teplo, příjemně, když jsem se zastavil na (nepěkném, smradlavém) autobusovém nádraží jménem Zvonařka. Vystoupil jsem a hledal správný směr k východu a centru. Asi jsem jednal trochu nejistě, protože po takových sto metrech chůze se ke mně připojil starší muž, který se mne zeptal, kam směřuji. Já na to: „Do centra.“ On: „To nejde, střed je celý rozkopán a zablokován, žádné tramvaje nejezdí. Zavolal jsem už dceři a přijede pro mne. Kde bydlíte?“

Odpověděl jsem kde. „Ale to je blízko nás! Jestli chcete, můžete s námi. Ona je bývalá taxikářka. Není problém.“ Poděkoval jsem mu, řekl, že jsem v důchodu a že bydlím v Amsterodamu. A dodal jsem, že je moc hodný. Vyprávěl mi, že je inženýr a taky v důchodu, ale že teď dělá programy pro počítače. Zavolal znovu své dceři a řekl mi, že přijede za 20 minut a že s sebou veze jeho vnučku. Marušku. Prý je na mě velmi zvědavá, jak vypadá Nizozemec. „Roztomile,“ pravil jsem. Děda působil opravdu sympaticky.

Pak mi přátelsky prozradil, že jeho dcera má zrovna dnes narozeniny a že pro ni musí ještě vyzvednout dáreček ve zlatnictví za rohem. Bude za chvilečku zpátky. Dobře, myslel jsem si, to je tedy správný otec. Opravdu se ihned vrátil a ukázal mi malou modrou krabičku s mašličkou, ve které zřejmě spočíval prstýnek. Dodal však, že by se rád zase vrátil do krámu („Máme ještě čas…“), protože mu k tomu nabídli náramek se slevou. Pokud se brzy vrátí, protože zavírají ve tři. (Byl státní svátek.) „A když přijede moje dcera, ať chvíli počká. Jezdí v červeném Fordu Transit.“ Kývl jsem. On: „Ale chybí mi už peníze. Nemohl byste mi půjčit? Dcera vám to ihned vrátí…“ „Kolik potřebujete?“ „Něco jako tisícovku,“ odpověděl. Zaváhal jsem. Ale dal jsem mu to přece. Takový hodný pán. Zmizel za roh a už se nevrátil. Ani červený transit nikdy nepřijel.

A samozřejmě, Brno nebylo rozkopáno, šaliny jezdily normálně a nikde žádné zlatnictví.

Když jsem byl na gymnáziu, ve druhé třídě (tou dobou mi bylo třináct, stalo se to tedy asi před šedesáti lety), hrál jsem v jedné hře G. A. Bredera z roku 1612 nazvané Fraška s krávou. Hrál jsem roli svého jmenovce Keesje, měl jsem tam asi 12 řádků, nebyl jsem zřejmě velkým hercem. Pointa té hry spočívala v tom, že jeden sedlák, který vedl krávu na dobytčí trh (tuším), o ni nebyl okraden, ale zloději tu krávu prostě sám dal. Měl bych se nechat poučit.

 

Další sloupky:

Bianca Bellová: O inspiraci
Anna Bolavá: Ten, co mě operoval
Anna Bolavá: Sloup nultý
Petr Borkovec: Nikdo nemiluje muže, který se upaluje v zrcadle
Petr Borkovec: Writer in Residence
Petr Borkovec: Prázdniny teprve začínají
Petr Borkovec: Smutek a knihovnice
Milan Děžinský: Opožděné poděkování
Emil Hakl: Setkání s drakem
Emil Hakl: Můj díl másla na hlavě
Emil Hakl: Bábel a dvě umrtvovačky
Petra Hůlová: Fackovací panák David Zábranský
Petra Hůlová: Him not?
Petra Hůlová: Vaculík, Mácha a Hakl na panelu
Petra Hůlová: Jak Martin Krafl nalil čistého vína
Marie Iljašenko: Kolik váží básnická sbírka?
Marie Iljašenko: O poezii a zimě
Marie Iljašenko: S ruskou písní na rtech
Kees Mercks: Brno
Radek Malý: Potýkání s Faustem
Petr Motýl: Česká literatura prezidentská
Petr Motýl: Čtení na dovolenou
Markéta Pilátová: Haiťani nejsou Marťani
Markéta Pilátová: Kůže
Markéta Pilátová: Legionářský dopis brazilské mámě
Markéta Pilátová: Velebné velryby
Markéta Pilátová: Osmdesátky!
Magdaléna Platzová: Výzva bývalým spolužákům
Magdaléna Platzová: Kdo nepláče s obětí…
Jáchym Topol: Kosovrh, hůlava a Moby Dick
David Zábranský: Čeká nás velký lesknoucí se rok
David Zábranský: Číňané nás brzy pozabíjejí!
David Zábranský: Za_raný turisti

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse

Veronika ter Harmsel Havlíková,

Milý Keesi, přijít o tisíc korun se dá na tisíc způsobů, ale takhle roztomile to snad jde jen v tom Brně.

tomeš,

Pěkná příhoda - kdysi před 30 lety jsme jeli po Evropě(Francie, Itálie, Monako)bylo nás 8 chlapů, v noci jsme drželi hlídky(spali jsme pod širákem) a nic se nestalo, kamarádovi se to velmi zamlouvalo a další rok to zkusil se svou nastávající ve Španělsku - na pláži je okradli a hned byli zpátky doma - žádná romantika se nekonala...
Po 25 letech měl jiný kamarád nepříjemnou příhodu v Madridu na letišti - ihned po přistání mu byla zcizena ledvinka s doklady i hotovostí - nepříjemnost ovšem skončila pokračováním jak z červené knihovny...