Kálnay, Juliana: Eine kurze Chronik des allmählichen Verachwindens

Kálnay, Juliana
Eine kurze Chronik des allmählichen Verachwindens

ukázka beletrie zahraniční

Románová prvotina Eine Chronik des allmählichen Verachwindens bilingvní německo-španělsky píšící autorky Juliany Kálnay personifikuje blíže neurčený dům číslo 29, který v krátkých epizodách vypráví bizarní příběhy ze života svých obyvatel. Celek vydá na fantastický román o pozvolném mizení blízkosti z našich životů. Tak vnímá knihu porota, která ji označila za nejlepší německy psaný prozaický debut roku 2017.

Stručná kronika pozvolného mizení
Juliana Kálnay
: Eine kurze Chronik des allmählichen Verachwindens. Roman. Verlag Klaus Wagenbach, Berlin, 2017, 190 s.

Přízemí, vpravo: Maiiny díry
Když Maia zmizela, nemysleli jsme si o tom zprvu vůbec nic. Maia mizela častěji. Občas i na delší dobu.

Odjakživa si ráda hrála na schovávanou. Po dlouhém hledání jsme ji nacházeli ve vaně za závěsem, v troubě nebo v bubnu pračky. Později si začala hrabat díry. Vyhrabávala díry v pískovišti, dokud nezačala drápat nehty o beton. Vyhrabávala si díry na zahradě a sedala si do nich. Hrabala v parku naproti a venku za domem. Vrtala se rukama v písku, v blátě, v zemi. Večer mívala ve vlasech nalepenou zaschlou hlínu.

S lety začaly být Maiiny díry hlubší. Kolikrát se ve své díře uvelebila, zakryla ji listím nebo větvemi a zůstala tam, dokud jsme ji nezačali hledat anebo dokud o ni někdo neklopýtl. Nevolali jsme ji, když zmizela – to jsme vzdali už dávno. Neodpověděla by nám a dobrovolně by ze svého úkrytu stejně nevylezla. Maia skoro nikdy nemluvila, nepotřebovala to. Když chtěla něco sdělit – a to se stávalo jen zřídka –, rozuměli jsme jí i beze slov.

Když zmizel soused, nikdo ho nehledal. Pozdvižení v domě vyvolal až strom, který jednoho dne stál na jeho balkoně. Maiu jsme ale hledali dlouho. Nenašli jsme ji do večera, a když se neobjevila ani za tři dny (víc než dvě noci zatím v žádné díře ještě nestrávila), začali jsme si dělat starosti. Nevěděli jsme co dál a nakonec jsme udělali, co jsme znali z televize: zavolali jsme policii, nechali otisknout v novinách její fotku a vylepili jsme ji v ulicích. Policie přivedla stopovací psy, kteří očichali Maiino prádlo, a my jsme s nimi proběhli každý kousek zeleně v ulicích. S každým dnem, který uplynul, narůstala naše starost i náš akční rádius: dávno jsme proslídili už i parky a zahrady v sousedních čtvrtích. Listí a větvičky umazané od hlíny se nám nalepily do vlasů. K Maie však nevedla žádná stopa.

Děti v domě
Děti v domě říkaly, že Maia pochází z míst, kde je pořád noc. Říkali také, že má ruce jako zvíře, a že když mluví, musí si člověk zacpávat uši, jak pronikavé tóny prý vydává. Na to jsme ovšem mohli my starší jen zakroutit hlavou. Jestli nějaké zvuky opravdu vydávala, odvětili jsme, musely mít tak vysokou frekvenci, že je náš sluch už nedokázal vnímat.

Občas se děti vracely večer domů s prsty a chodidly zmazanými od hlíny. Říkaly, že si hrály s Maiou. Na schovávanou, říkali tomu. Ale Maiu přitom nikdy nenašli a my si nedovedli představit, že by ona někdy hledala je.

3. patro, vlevo: Rozkvět
Setba se musí pravidelně zalévat, aby sílila a zdravě rostla, četl jsem jednou. Polykal jsem každý den tabletku rozpuštěnou ve sklenici vody. Lékař mi řekl, že jen takto bych ze sebe mohl zase vyrůst, poté co jsem se celou zimu schovával mezi brambory ve sklepě.

Léky jsem užíval denně a ráno jsem si dával teplou koupel nohou – potřeboval jsem nějak cítit vodu mezi prsty. Když mi v březnu postupně zezelenaly nehty na nohou, skoncoval jsem s tím. Protože mi všemožné drhnutí a pilování nepomohlo, ostříhal jsem si nehty zahradními nůžkami. Občas si říkám, že by bylo lepší, kdybych to neudělal. Dorůstaly pak silnější a nápadně připomínaly trýbky rostlin.

Za měsíc už mě nejdelší výhonky lechtaly u kolenou, jako bych běžel vysokou travou. Když jsem smrkal, tekla mi z nosu zelená šťáva a z uší rašily mlázky jen tak.

Má žena Lina, s lety už docela zdatný Mičurin (vždycky si přála zahradu s listnatými stromy), mě postavila na balkon. Řekla, že jenom tam budu mít dost sluníčka. A byla to opět má žena, kdo mi denně lil vodu do bot, když na podzim mé prsty zakořenily a mohutná koruna stromu mi zakryla výhled. Lina mi rozpouštěla léky ve vodě na zalévání a sčesávala mi větve do tváře a přitom mi broukala neznámé melodie. Jakmile začalo hrozit, že odrostu svým vysokým botám, rozřízla Lina kůži a podrážku, načež mě zasadila do květináče velikosti vany. Mé kořeny mohly opět dýchat. Zaryly se do vlhké půdy, do které žena rozdrolila pár tabletek. Její melodie se nezměnily.

Na jaře příštího roku mi hnízdily v podpaží červenky obecné a v pozdním létě mě každý den navštěvovaly děti z naší čtvrti, aby ochutnaly plody, které na mě uzrály. Odpoledne z nich Lina vařívala marmeládu a její vůně se linula k oknu a lákala všechny sousedy. Lina mi vyprávěla, že dala Maie skleničku pár dní před tím, než zmizela.

Nevzpomínám si, že by byl v naší čtvrti nějaký strom stejně oblíbený. Netrvalo dlouho a neúnavní aktivisti začali obcházet s podpisovými listinami. Měl jsem jako pamětihodnost dostat patřičné označení. Počty těch, kteří mě navštívili, byly hojné. Jako mé listy. Již následujícího roku na jaře jsem mohl návštěvníkům stojícím ve frontě dopřát stín až na protější chodník. I když jsem zpočátku pochyboval, musel jsem si přiznat: doktor měl pravdu. Nicméně na fakt, že jsem se i já sám kdysi pohyboval po ulicích, si záhy nemohl nikdo vzpomenout.

1. patro, vpravo: Co říkala Rita
Rita toho moc nenamluvila, když Maia zmizela. Jinak jsem ji pokaždé slýchával něco říkat, komentovala všechno, co se v domě událo, i když se na to nikdo neptal. Bylo lepší nechat ji prostě vymluvit. To se pak i mohlo stát, že Rita zmiňovala věci, které jinak nikdo nevěděl a o kterých vlastně nemohla nic vědět ani Rita. Občas mluvila v hádankách, kterým nikdo nerozuměl. Done, co to máš dneska za ovocný obličej? hulákala, když ho viděla, jak schází po schodech, a všichni, kdo to slyšeli, jen krabatili čelo. Ve svých slovech neznala slitování, to tvrdil především E. Kdeže to Don nyní zakořenil, zeptala se jednou Rita Liny na chodbě, a E. špicoval uši (jako je špicoval pokaždé, když šlo o Linu), a skoro by si člověk myslel, že Rita ví, oč vlastně běží a chce si jenom rýpnout, ovšem Lina se usmála a odvětila: ve svým květináči, kde jinde, a všichni, kdy to slyšeli, měli dojem, že ty dvě mluví nějakou tajnou řečí.

Rita toho moc nenamluvila od doby, co byla Maia pryč a členům její rodiny se z tolika nocí, kdy prohledávali díry v trávnících celé čtvrti, objevily tmavé kruhy pod očima. Díry jsou solí v polévce, odtušila Rita. Řekla: Nad dírami bydlíme my. A řekla: Jednou jsem ji vzala za ruku a odvedla jsem ji dozadu za dům. Jméno Maia nevyslovila a o zmizení ani nemukla. Jako by to na Maiinu počest schválně chtěla zamlčet.

Místo toho říkala jiné věci a mnoha z nich jsme nerozuměli. Řekla: Linina marmeláda. Řekla: Ochladilo se, rozdělejte někde oheň. A řekla také: Ochladilo se, měla bych zase začít plést, než bude ještě větší zima.

A pak za sebou přirazila domovní dveře a pár dnů ji nikdo neviděl, nevykoukla ani ze svého balkonu v prvním patře, což jinak dělávala dost často.

 

Chronicky nespaví
Chronicky nespaví lidé mají pakt. Jsou to stovky očí, jsou tišší a cítí se v nepohodě, když to musí být. Usínají málokdy a sotva se setmí, aspoň jeden z nich dělá špiona u dveří, druhý na balkoně.

Chroničtí nespavci se sdružují. Když vypnou proud, vyvalí se z bytů, spřahnou se, rozdávají svíčky a sirky, strach nemají.

Chroničtí nespavci mají televizi. Nosí měkké vlněné domácí ponožky a ubírají zvuk, když v sousedním bytě burácejí hlasy. Za úplňku dýchají na okenní tabulky, mlží svým dechem balkonové dveře.

Občas je chronicky nespavým lidem cítit z úst.

Chroničtí nespavci jsou organizovaní. Mají hlas, který na poslech ševelí, pichlavé oči a ostře vykrojené rty. Chronicky nespaví lidé vyjasňují příbuzenské poměry a nejednají na vlastní pěst.

Když mají problém, jdou si pro radu za Ritou. A přitom mají chroničtí nespavci principielně nedůvěřivou povahu. Ověřují si, co kdo říká, opovrhují ironií a věří jen tomu, co sami vidí nebo slyší.

Chronicky nespaví lidé jsou mistry spekulace. Vědí, jak šířit dobrou pověst a nemají strach z následků.

Zároveň však chroničtí nespavci věnují důsledně několik hodin denně přípravě jídel. Konzumují propečené maso a zeleninu ve velkém množství, mají rádi šlehačku ve spreji, čerstvé bylinky z trhu a vůni zavařenin.

Chroničtí nespavci bývají málokdy schopni odmítnout pozvání na večeři. Donesou květiny k prostřenému stolu a v konverzaci jsou střídmí.

Navzdory velikému hladu jsou chroničtí nespavci vysloveně spořiví, pokud jde o životní úroveň. S nečekanými výdaji za rozbité nádobí a rozpadající se nábytek se ale přesto má počítat.

Doporučuje se umývat a rozčesávat vlasy chronickým nespavcům dvakrát týdně. Když jim někdo pravidelně promazává záda, mají pak pěkně vláčnou pokožku.

Chronicky nespaví lidé mají smysl pro iluzi. Hýčkají si jiskřičky naděje jako záchranná lana, hrají loterii, o snech mluví jako o zážitcích a plytké události propojují v dobrý příběh.

Mnozí chroničtí nespavci mají děti. To jsou pak děti tady v domě, přinejmenším některé z nich. Děti v domě si rádi hrají s ohněm, to ale pro chronicky nespavé nehraje žádnou roli. Děti v domě jsou děti v domě a chronicky nespaví jsou chronicky nespaví.

Nikdo z chronicky nespavých lidí nemá domácího mazlíčka.

 

překlad © Jitka Nešporová
ukázka z románu Eine kurze Chronik des allmählichen Verachwindens, s. 8–14 a 53–54
na iLiteratura se souhlasem nakladatelství

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 683x

katalogy

štítky k článku

Inzerce
Inzerce