Winman, Sarah: Slunečnice

Winman, Sarah
Slunečnice

recenze beletrie zahraniční

Třetí román Sarah Winmanové nabízí poutavý příběh o lásce, nemoci a smrti. Autorka v něm s poetickou lehkostí zpracovává sociální témata a především rozehrává vnitřní drama postav, které se potýkají s nekonvenční láskou a svou jinakostí, s níž se později ony i jejich okolí smíří.

Poetický příběh o lásce, ztrátě a smíření
Sarah Winmanová
: Slunečnice. Přel. Petra Diestlerová, Cosmopolis, Praha, 2018, 200 s.

Spisovatelka a herečka Sarah Winmanová (nar. 1964) se ve svých románech zaměřuje na příběhy o lásce ve všech jejích formách, ať už se jedná o lásku rodičovskou, přátelskou, nebo mileneckou. Její románový debut Když byl bůh králík (When God Was a Rabbit, 2011) se stal bestsellerem a Winmannová v něm rozehrává rodinné drama o smrti, sexuálním zneužívání a lásce, tentokrát sourozenecké. Román fragmentárně mapuje delší období života hlavních postav, podobně jako autorčin druhý román Rok zázraků (A Year of Marvellous Ways, 2015) a poslední román Slunečnice (Tin Man, 2017), oceněný literární cenou Costa Book Awards.

Román Slunečnice je v češtině pojmenován po slavném van Goghově obrazu, jehož kopii v roce 1950 vyhrála matka hlavní postavy románu v plesové tombole, a to navzdory svému manželovi, který vyžadoval, aby si místo obrazu vzala nabízenou láhev whisky. Tato na první pohled nezajímavá úvodní scéna výstižně poukazuje na hrdinovo rodinné zázemí a jeho složitý vztah s otcem, který představuje jedno z ústředních témat románu. Hned v další kapitole se čtenář přesouvá z padesátých let do roku 1996, kdy se konečně setkává s hlavní postavou románu, pětačtyřicetiletým Ellisem, který pracuje v oxfordské automobilce jako autoklempíř (odtud anglický název románu). Líčení Ellisova šedého života mezi směnami, při nichž se Ellis většinou s nikým nebaví a tváří se zarputile, střídají narativní střípky o jeho dětství a dospívání. Čtenář se tak dovídá více o jeho autoritářském otci, který mu upřel jeho jedinou vášeň – malování – a který hned po smrti své umělecky založené manželky synovi zajistil rutinní zaměstnání v automobilce. V dalším retrospektivním vyprávění autorka objasní i Ellisův negativní postoj k životu, když se zmíní o nedávné smrti jeho manželky Annie a nejlepšího přítele Michaela. Následně Winmanová čtenáři nesystematicky a velmi útržkovitě dodává další informace, a celou mozaiku příběhu je tak možné složit až po přečtení závěru románu.

Přestože na základě stručného popisu děje může román Slunečnice působit jako oddechová melodramatická četba, fragmentární vyprávění a střídání perspektiv nutí čtenáře bedlivě sledovat děj. Kniha je navíc psaná poetickým jazykem a autorka se v ní detailně zabývá významnými lidskými a společenskými otázkami, jako je přátelství, láska nebo homosexualita. Právě otázka homosexuality se dostává do popředí románu až v druhé polovině, a to velmi nenuceným způsobem – prostřednictvím deníku Ellisova zesnulého přítele (milence) Michaela, z kterého se postupně stává klíčová postava, spojující nejen všechny postavy, jež se v románu objevují, ale také jeho roztříštěnou dějovou linii. Právě autorčinu práci s narativní formou je třeba vyzdvihnout. V různě dlouhých kapitolách Winmanová čtenáři nabízí rozličné perspektivy. První kratičká kapitola, odehrávající se v roce 1950, je zaměřena na Ellisovu matku Doru, ve druhé přichází vyprávění o Ellisově současném životě v roce 1996 s retrospektivními pasážemi o jeho mládí a další kapitola popisuje Michaelův život na konci osmdesátých let. Toto poněkud chaotické a nesourodé vyprávění autorka propojuje emblematickými motivy – již zmíněným van Goghovým obrazem, řekou Temží, u které si postavy románu užívají radostné chvilky odpočinku a vracejí se k ní ve vzpomínkách, nebo francouzským regionem Provence, jenž v románu představuje prostor svobody.

Winmanová rovněž barvitě a autenticky líčí kontrastní prostředí Oxfordu – na jedné straně automobilku zaměstnávající dělníky ze sociálně slabších rodin a na druhé straně upravený anglický trávník a věže univerzitního kampusu, kam se dostávají jen ti privilegovaní, mezi které Ellis ani jeho nejbližší nikdy nepatřili. Precizní snahu o soudržnost roztříštěného vyprávění v závěru románu podtrhne návrat k fotografii zkratkovitě popsané v úvodní kapitole. Tato fotografie zachycuje trojici hlavních postav v okamžiku, kdy z nich vyzařuje upřímná radost z toho, že se nacházejí v bezprostřední blízkosti těch, které nejvíce milují. V románu Slunečnice se Sarah Winmanové podařilo velmi lehce a poeticky zachytit právě tyto okamžiky štěstí, ale zároveň poukázat na to, jak lehce a pouhou náhodou může člověk o tyto chvíle přijít.

 

© Veronika Geyerová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 9 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

60%autor článku   59%čtenáři

zhlédnuto 1033x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce