Zalc, Claire: Dénaturalisés

Zalc, Claire
Dénaturalisés

recenze historie

Za vichistického režimu došlo ve Francii k revizi všech rozhodnutí o udělení státní příslušnosti cizincům. Administrativní postup však nebyl striktně vymezen, postupy úředníků se proto velmi lišily. Na základě analýzy administrativních dokumentů představuje Claire Zalc osudy obětí úřednické mašinerie i samotné aktéry různě vedených procesů, zejména však vykresluje detailní obraz doby.

Kdo zůstane Francouzem?
Claire Zalc
: Dénaturalisés:Les retraits de nationalité sous Vichy (Denaturalizovaní: Odebírání francouzského občanství ve Vichistické Francii). Seuil, Paříž, 2016, 388 s.

Obecně se připouští, že za vlády vichistického režimu bylo „denaturalizováno“ 15 154 osob. Je však důležité zmínit, že zákon z 22. července 1940, který plánoval „revizi všech případů získání francouzského občanství, k nimž došlo v návaznosti na zákon z 10. srpna 1927“ (s. 49), cílil až na jeden milion osob. Úřady se ale zaměřily na ty občany, kteří získali francouzské občanství naturalizací. Na rozdíl od jiných způsobů nabytí francouzského občanství (prohlášení za občany u dětí narozených ve Francii cizincům po roce 1927, získaní občanství uzavřením manželství, znovupřijetí za francouzské občany u žen, které o něj přišly sňatkem s cizinci, atd.) bylo udělení občanství naturalizací pečlivě zdokumentováno, a tudíž bylo v úřední dokumentaci snadno dohledatelné.

Claire Zalc se ve své knize Dénaturalisés snaží osvětlit a pochopit proces odebírání francouzského občanství ve vichistické Francii. Nepřináší pouze příběhy vybraných obětí, snaží se zároveň popsat historii konkrétní instituce: Komise pro revizi naturalizací. Vzhledem k tomu, že tato komise „nezanechala vlastní archiv“ (s. 23), čerpá Zalc ze záznamů o naturalizaci jednotlivých osob a z dokumentů, které byly v rámci revize naturalizací k těmto záznamům dodatečně přikládány. Tyto materiály jí slouží jako základní prameny pro výzkum, který lze považovat za první svého druhu, a to jak z hlediska jeho předmětu, tak metodického přístupu.

Na základě podrobného zkoumání korpusu složeného z 931 záznamů o naturalizaci přináší Zalc nový pohled na vichistickou Francii. Problematika denaturalizace totiž vyvolává další otázky spojené se základními historiografickými tématy dané doby, především problémy, které se objevily v období přechodu mezi Třetí republikou a vichistickou Francií, a také téma kolaborace. Detailní studium administrativní praxe, vycházející z analýzy „individuálních záznamů o naturalizaci“ (s. 163), poskytuje na tyto otázky různorodé odpovědi v závislosti na tom, zda nás zajímá vichistický režim jako celek, nebo jeho jednotliví aktéři.

V návaznosti na zákon z 10. srpna 1927, který zjednodušil proces naturalizace snížením požadované minimální doby pobytu ve Francii, představuje zákon z 22. července 1940 jasný zlom v úřednické praxi mezi vichistickou Francií a Třetí republikou. Nové opatření bylo neobyčejně symbolické, jak dokládají počáteční fáze jeho zavedení: první z naturalizací, které podléhaly revizi, byly z roku 1936, tedy z období Lidové fronty ve Francii. Jejich revize byla jedním z projevů symbolické likvidace tohoto režimu.

„Otázka vyloučení z francouzského národa nicméně existovala i před vichistickou Francií. Republikánské pojetí národní příslušnosti a definice státního občanství šly od dob Francouzské revoluce ruku v ruce s procesy omezování a vyloučení,“ připomíná Claire Zalc (s. 29). Omezení občanských práv, odebírání občanství a denacionalizace odrážejí proměnlivý přístup k tomu, jak je pojímána francouzská státní příslušnost a občanství. Přesto se opatření z 22. července 1940 oproti těm předchozím lišilo. Jednak šlo o systematickou revizi, jednak podmínky pro ponechání či naopak odebrání francouzského občanství nebyly předem nijak přesně dány.

Jak definovat správného občana
Stejně jako během procesu naturalizace byl hlavním měřítkem podmínek při jejich revizi „národní zájem“. Jednotlivci byli posuzováni na základě stejných dokumentů a většinou i těmi samými úředníky jako při naturalizaci. Díky dokumentům, které byly postupně vkládány do individuálních záznamů v procesu jejich přezkoumávání, je možné sledovat, jak se tento „národní zájem“ proměňoval. Komise pro revizi naturalizací cílila především na Národní frontu, údajný klientelismus Třetí republiky a obyvatelstvo židovského původu. Určení osob, které nebyly hodny francouzského občanství, však bylo ponecháno na lokálních úřadech. Ty ovšem měly rozdílné představy o tom, kdo je „správný Francouz“, a tudíž mnohdy také vlastní postupy morálního a politického útlaku, jež nemusely být nutně v souladu s „ideologickými záměry (vichistického) režimu“ (s. 315). Jednou z předností pozoruhodné studie Claire Zalc je zachycení všech těchto proměn, souvisejících s různorodostí přístupů jednotlivých úředníků a s až postupným zaváděním jednotné koncepce revize naturalizací. K centralizaci těchto postupů došlo až v roce 1943, kdy zároveň taylorizace administrativní práce umožnila vyřizovat co nejvyšší množství případů.

Systematická revize naturalizací spočívala v tom, že se každý z případů znovu otvíral a individuálně přezkoumával. Okupační síly, po dobu dvou let k Vichistické Francii relativně lhostejné, začaly v srpnu 1943 od maršála Pétaina požadovat kolektivní denaturalizaci židovských obyvatel. Pétainovo odmítnutí tohoto požadavku však nevyplývalo z jakkoli rozdílných ideologických názorů, ale spíše z potřeby hájit kompetence a suverenitu Francouzského státu v situaci, kdy došlo i na okupaci zbylé části Francie. I když se Pétain okupantům odmítl podrobit, počet a tempo denaturalizací ve vichistické Francii se stále zvyšovaly. V době, kdy ve Francii docházelo k prvním deportacím, režim Vichy vydal okupantům 10 000 denaturalizovaných Židů.

Zákon z 22. července 1940 se tak podílel na antisemitské politice, třebaže teprve předcházel přijetí pozdějšího, explicitně antisemitského zákona, ve kterém tato politika byla již formulována přímo. Jako indicie k identifikaci všech, kteří nebyli „hodni“ francouzského občanství, v první řadě Židů, sloužilo jméno, země původu, profese nebo manželský statut. Přístup k záznamům o naturalizaci se opíral o asimilační teze přejaté z meziválečného období, ty byly však natolik přeformulovány, že se na zavádění administrativního antisemitismu přímo podílely. V tomto ohledu kniha Claire Zalc doplňuje práci francouzského historika Tala Bruttmana a ukazuje složitost vztahů mezi jednotlivými institucemi pověřenými implementací protižidovské politiky vichistického režimu.

Kvantitativní analýza sebraných dat (dostupná v přehledné elektronické příloze) ostatně jasně ukazuje, jak důležitá byla role úředníků v procesu rozhodování, zda ponechat či odebrat francouzské občanství. V návaznosti na práci Alexise Spira, který ukázal, kolik prostoru bylo ponecháno při rozhodování úředníkům pověřeným implementací politiky tzv. žádoucí migrace na počátku 21. století, Claire Zalc zkoumá, jakou roli sehráli v daném vyhodnocování úředníci vichistické Francie. Většina z úředníků v meziválečném období zpracovávala složky o naturalizaci. V období vichistické Francie pak ti samí lidé měli za úkol dané případy znovu otevřít, protože už byli obeznámeni s administrativními postupy naturalizace i s příslušnými záznamy. Na základě neexistence rozhodovacích kritérií a jejich kontroly, jakož i bezvýslednosti odvolání proti rozhodnutím o denaturalizaci, Zalc vyvozuje, že docházelo k „výraznému posunu od rozhodování na základě úředního posouzení, které se dalo vysvětlit a znovu obdobně aplikovat, ke svévolným rozhodnutím přijímaným jednotlivci s velmi kontrastními postoji“ (s. 185). To pak autorku vede ke zkoumání odlišných postojů úředníků, buď směřujících ke kolaboraci, nebo vycházejících ze snahy vzepřít se nařízením: Zalc ukazuje, jak se někteří úředníci snažili odporovat režimu Vichy, „aniž by otevřeně kritizovali jeho postupy a opatření“ (s. 185), vydáváním posudků o ponechání občanství či požadavky na další a další přezkoumání záznamů.

Z hlediska zákonných, administrativních a ekonomických důsledků přestavuje denaturalizace skoro vždy společenskou „smrt“ (s. 251). Důkazem jsou zejména zpravidla neúspěšné snahy o odvolání. Ti, kteří přišli o francouzské občanství a stali se znovu cizinci, se museli podrobit celé řadě dalších kroků směřujících k vyloučení, odsunutí na okraj společnosti. Pokud se občané proti rozhodnutí o denaturalizaci chtěli odvolat, vstupovali tak do procesu, do něhož předtím vůbec nemohli zasahovat. Přesto se o to snažili, což svědčí o tom, jak akutně si tito lidé uvědomovali nebezpečí, kterému jsou vystaveni. Na druhou stranu jazyk a rétorika těchto námitek ukazuje, že si denaturalizovaní jedinci rychle osvojili nové normy „francouzství“.

U obyvatel židovské populace se k hrozbě denaturalizace přidávala ještě hrozba deportace. I když Claire Zalc přímo neprokazuje kauzalitu mezi denaturalizací a deportací, uvádí, do jaké míry proces přezkoumávání dokumentů o naturalizaci zvyšoval hrozbu deportace, protože administrativní šetření policii usnadňovalo sledování daných osob. Úředníci občas záměrně protahovali a rozšiřovali vyšetřování, aby zpomalili proces odebírání občanství, což ovšem naturalizované občany spíše vystavovalo pozornosti, než chránilo – odtud děsivé konstatování, že došlo k naprosté „disjunkci mezi záměry úředníků a následky jejich činů“ (s. 317).

Claire Zalc v knize Dénaturalisés ukazuje „nejistý status příslušníka národa a cizince“ (s. 19). Díky tomu zásadně přispívá ke stále aktuálním úvahám o ideologických základech a o mechanismech národního vyloučení, jehož právní a diplomatické aspekty však stále zůstávají neprobádány. Její kniha není jenom příběhem o přistěhovalectví a cizincích ve Francii, ale ukazuje i „sociální historii administrativních interakcí“ (s. 319). Hlavním přínosem studie je především to, že Zalc dokáže analyzovaná data nahlížet z různých perspektiv a zachytit tak danou problematiku v celé její šíři a hloubce.

 

© Florence Vychytil-Baudoux
překlad © Marie Anna Hamanová
článek vznikl ve spolupráci s CEFRES

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 11 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

58%čtenáři

zhlédnuto 916x

katalogy

štítky k článku

Inzerce