Levitsky, Steven; Ziblatt, Daniel: Jak umírá demokracie

Levitsky, Steven; Ziblatt, Daniel
Jak umírá demokracie

recenze historie

Vzestup populisty Trumpova typu autoři zasazují do celosvětového kontextu. Téma soumraku demokracie střídají příklady zemí, které se dokázaly nástupu totalitních ideologií ubránit. I když kniha přináší mnoho přesvědčivých analýz, praktická upotřebitelnost jejích rad je alespoň v našem geopolitickém prostoru někdy problematická.

O křehkosti demokracie
Steven Levitsky
, Daniel Ziblatt: Jak umírá demokracie. Přel. Jaroslav Veis, Prostor, Praha, 2018, 335 s.

Po vítězství Donalda Trumpa v prezidentských volbách a úspěchu zastánců Brexitu začalo být zřejmé, že ani ve státech s nejdelší demokratickou tradicí není demokracie čímsi provždy daným a neotřesitelným a že o ni četní občané, zvláště Američané, snad ani úplně nestojí (vždyť Trump chválil i ty nejhorší soudobé autoritáře, a jeho voličům to zjevně nevadilo). Tato skutečnost vedla některé badatele k tomu, aby začali hledat hlubší příčiny úpadku demokracií i obecnější mechanismy, jakými k těmto procesům dochází. Jako jeden z prvních se na tyto otázky pokusil odpovědět historik Timothy Snyder ve své stručné knížce Tyranie: 20 lekcí z 20. století. Obsáhlejší a podrobnější výklad podali američtí politologové Steven Levitsky a Daniel Ziblatt ve své publikaci Jak umírá demokracie (How Democracies Die). Ve všech podstatných bodech se se Snyderem shodují – ostatně obálka českého vydání obsahuje i Snyderova pochvalná slova o tom, že jejich kniha vyvolává intelektuální vzrušení a přináší silné varování –, navíc ovšem zasazují vzestup populisty Trumpova typu do širšího, celosvětového kontextu. A nepíší jen o soumraku demokracie, představují také země, jež se dokázaly v minulosti nástupu totalitních ideologií úspěšně ubránit (Finsko a Belgie), případně státy ovládané diktátorskými režimy, které absolvovaly úspěšný návrat na demokratickou cestu (Chile).

Výstražná znamení
Obecně američtí autoři rozlišují čtyři varovné znaky, které pomáhají rozeznat nebezpečné autoritáře: „Měli bychom zpozornět, pokud politik 1) odmítá slovy nebo činy demokratická pravidla hry, 2) popírá legitimitu svých oponentů, 3) toleruje nebo povzbuzuje násilí nebo 4) naznačuje ochotu omezit občanská práva oponentů, a to včetně médií.“ Politik, který splňuje byť jediné z těchto kritérií, vyvolává důvodné znepokojení. Velmi často se jedná o populistické outsidery. Populisté se vymezují proti politickému establishmentu a prohlašují, že reprezentují hlas „lidu“ a vedou válku proti všemu, co označují za zkorumpovanou a konspirující elitu. Populisté mají sklon popírat legitimitu zavedených stran a obviňují je, že jsou nedemokratické, a dokonce nevlastenecké. Tvrdí voličům, že existující systém ve skutečnosti demokratický není, že se ho elita zmocnila, zkorumpovala ho a zmanipulovala. Slibují, že tuto elitu pošlou, kam patří, a moc vrátí „lidu“.

Někdy je protidemokratický převrat rychlý a násilný, jindy jde ale o povlovný, takřka nenápadný proces. Ústava a další demokratické instituce zůstávají formálně v platnosti. Lidé mohou volit.Noviny stále vycházejí. Ale novináři jsou podplaceni vládou, volební výsledky zfalšované, volební okrsky upraveny tak, aby to maximálně vyhovovalo vládnoucí straně, nebo jsou k volbám připuštěni převážně jen ti voliči, kteří režimu vyhovují. Zvolení autokraté tak udržují vnější zdání demokracie, zatímco ničí její podstatu.Mnohé vládní kroky směřující k odstranění demokracie jsou i v takových případech „legální“, a to v tom smyslu, že je schválí parlament nebo potvrdí soudy, kam ovšem byli dosazeni názorově „spolehliví“ lidé. Často jsou tato opatření dokonce prezentovánajako snaha vylepšit demokracii – zefektivnit soudnictví, bojovat proti korupci, zjednodušit volební systém například zrušením údajně „zbytečných“ institucí typu senátu…

Hledání strategie
Levitsky a Ziblatt připouštějí, že je snazší radit, aby se autoritáři nepouštěli k moci, než se touto radou v konkrétní situaci řídit. Od demokracií se přece neočekává, že budou zakazovat politické strany nebo bránit kandidátům, aby mohli být voleni. Odpovědnost za odfiltrování autoritářských lží leží podle autorů spíše na zavedených politických stranách a jejich vůdcích, především „oni jsou strážci demokracie“. Aby mainstreamové politické strany byly v úsilí o izolaci a porážku extremistů úspěšné, musejí zvolit strategii „zachování odstupu, distancování se“. Strany podporující demokracii tak mohou činit několika způsoby. Především mohou potenciálním autoritářům znemožnit, aby se účastnili předvolebního výběru kandidátů. Vyžaduje to ovšem vůli nepodlehnout lákání tyto extremisty nominovat a nechat kandidovat na významnější úřady jen proto, že mohou straně získat víc hlasů.

Za druhé se strany mohou zbavit extremistů už na nejnižší členské úrovni. Zde politologové odkazují na příklad švédské Konzervativní strany (AVF) z doby mezi světovými válkami: „Mládežnická sekce strany s názvem Švédská nacionální organizace mládeže se na počátku třicátých let začala projevovat stále radikálněji, její členové kritizovali parlamentní demokracii a otevřeně podporovali Adolfa Hitlera, organizace si dokonce vytvořila uniformované úderné jednotky. Konzervativní strana zareagovala tím, že v roce 1933 organizaci vyloučila. Ztráta 25 000 členů sice v místních volbách v následujícím roce AVF o nějaké hlasy připravila, avšak díky strategii držet si radikály od těla se vliv antidemokratických sil na největší švédskou středopravou stranu snížil.“

Za třetí se mohou demokratické strany vyhýbat spojenectví s antidemokratickými stranami a kandidáty. Demokratické strany občas podléhají pokušení spojovat se s ideologicky příbuznými extremisty, buď aby získaly víc hlasů voličů, nebo aby v parlamentních systémech dokázaly zformovat vládu. Tato spojenectví však mohou mít dlouhodobé následky.

Za čtvrté demokratické strany mohou systematicky jednat tak, aby extremisty spíše izolovaly, než legitimizovaly. Vyžaduje to, aby se politici zdrželi jednání, které napomáhá „normalizovat“ nebo zvyšovat věrohodnost autoritářů u veřejnosti – to žel neudělali například němečtí konzervativci ve třicátých letech, když pořádali společná politická shromáždění s Hitlerem, a ani se tak nezachoval demokratický venezuelský prezident Rafael Antonio Caldera Rodríguez (1916–2009), který nepřímo a nechtěně napomohl k moci Hugo Chávezovi. Kdykoli se z extremistů stanou vážní soupeři ve volbách, musejí mainstreamové strany vytvořit jednotnou frontu s cílem porazit je, musejí projevit ochotu „spojit se s oponenty sice ideově vzdálenými“, avšak odhodlanými jednat v zájmu přežití nebo obnovy demokratického politického pořádku – jak si přitom nevzpomenout na ideově velmi široce rozkročenou Chartu 77, chtělo by se dodat českému čtenáři. Za normálních okolností je to většinou nemyslitelné. Ve výjimečných dobách však lídři odvážných stran musejí postavit demokracii a osud země nad vlastní stranu a voličům jasně vysvětlit, co je v sázce. Pokud zaznamená některá strana nebo politik ve zmíněném testu autoritářství odpovědi „ano“, je to volební hrozba. Jednotná demokratická fronta však může extremistům uchopení moci překazit a tak demokracii ubránit. I když se prohry pamatují lépe, některé evropské demokracie se dokázaly v meziválečném období takovému rozkladu úspěšně postavit na odpor. Překvapivě působivé poučení si lze brát z malých zemí, například z Belgie či Finska. Ve dvacátých a třicátých letech, během nichž se Evropa zmítala v politické a hospodářské krizi, se v obou zemích objevilo prvotní varovné znamení rozkladu demokracie – vzestup antisystémových extremistů. Na rozdíl od Itálie a Německa však politické elity své země zachránily, když se postavily na obranu demokratických institucí – přinejmenším do doby, než je o několik let později okupovali nacisté. Konkrétně „v Belgii přinesly všeobecné volby v roce 1936, kdy se Evropou šířil z Itálie a Německa fašismus, nepříjemné volební překvapení. Dvě autoritářské strany z pravého okraje politického spektra – strana Rex a Vlámská nacionalistická strana čili Vlaams Nationaal Verbond (VNV) – vtrhly rázně do voleb, získaly téměř 20 procent hlasů a vystavily zkoušce mnohaletou dominanci tří zavedených stran: středopravé Katolické strany, strany socialistů a Liberální strany.“ Aktivní byl zejména předseda strany Rex Léon Degrelle, katolický novinář, který později kolaboroval s nacisty, známý díky románu Laskavé bohyně. Degrelle byl jedovatým kritikem parlamentní demokracie, opustil pravicové křídlo Katolické strany a začal její vedení obviňovat z korupce. Od Hitlera i od Mussoliniho se mu dostávalo politické i finanční podpory. „Volby v roce 1936 byly pro středové strany, které utrpěly celoplošné ztráty, naprostý šok. S vědomím antidemokratického posunu v Itálii a v Německu a v obavách o vlastní přežití stály strany před obtížným rozhodnutím, jak zareagovat. Zejména Katolická strana musela čelit velkému dilematu, zda má spolupracovat s odvěkými socialistickými a liberálními soupeři, nebo setrvat v pravicové alianci, jejíž součástí byla strana Rex, se kterou ji spojovala ideologie, která však odmítala demokratické hodnoty. Na rozdíl od italských a německých politiků, kteří ustoupili, vedení belgických katolíků řeklo, že jakákoli spolupráce s rexisty je neslučitelná s členstvím ve straně.“

Chřadnoucí Amerika
Také Donald Trump (nejen) podle autorů recenzované knihy splňuje některé z kritérií toho, jak rozpoznat typického autoritáře. Do jeho arzenálu totiž patří lhaní, zastrašování a podvádění čili projevy, které dosud byly u amerických vrcholných představitelů považovány za „deviantní a nepřijatelné“. Proto Levitsky a Ziblatt litují toho, že jeho soupeřku Hillary Clintonovou nepodpořilo roku 2016 více vlivných členů Republikánské strany. Mnozí „významně“ mlčeli a veřejně nevyjádřili podporu nikomu, ale za demokratickou kandidátku se z republikánů explicitně a jasně postavil jen málokdo, takže nevznikla ona kýžená „jednotná demokratická fronta“, která zafungovala v jiných státech. Oba politologové jsou přitom vzdáleni tomu, aby všechnu vinu za úpadek americké demokracie svalovali jen na současného prezidenta USA. Naopak ukazují, že jisté neblahé jevy se v americkém politickém životě objevují už dlouho. Především varují před stále nižší mírou dodržování nepsaných pravidel respektu k politickým oponentům a stále větší polarizací, v jejímž rámci nejsou příslušníci opačného politického tábora pokládáni za legitimní soupeře, ale za zrádce. Zvláště vynalézavý a nesmiřitelně bojovný byl v tomto směru bývalý republikánský prezidentský kandidát a předseda Sněmovny reprezentantů Newt Gingrich. A svůj díl viny nese i jinak úctyhodný senátor John McCain (1936–2018), přísný Trumpův kritik, který si nicméně během prezidentské volební kampaně vybral jako kandidátku na úřad viceprezidentky Spojených států Sarah Palinovou, která se co do populismu a demagogie Trumpovi téměř vyrovnala a byla v jistém smyslu jeho méně úspěšnou předchůdkyní. (Navíc autoři kriticky poznamenávají, že dodržování základních pravidel americké demokracie a kooperace dvou hlavních stran bylo dlouhodobě založeno na rasovém vyloučení Afroameričanů.)

Jak už bylo naznačeno, autoři píší hlavně o amerických dějinách, například o Georgi Washingtonovi a jeho příkladné zdrženlivosti při nakládání se svěřenou mocí, ale pro ilustraci svých tezí uvádějí i četné nedávné příklady latinskoamerických autoritářů (jako Alberto Fujimori, Evo Morales, Lucio Gutiérrez, Rafael Correa), a odkazují také na meziválečnou Evropu, stejně jako na současné Maďarsko a Polsko. Naopak soudobou Českou republiku oba politologové přiřazují do tábora těch zemí, jimž se „demokratická recese“ vyhnula. To v předmluvě poněkud koriguje šéfredaktor Respektu Erik Tabery, který autoritářské a populistické rysy údajných „bojovníků proti establishmentu“ a korupci nepřekvapivě nachází také u nás, u Miloše Zemana, Andreje Babiše i Tomia Okamury, jak to popsal i ve své knize Opuštěná společnost.

Univerzální klíč?
I když kniha přináší mnoho výmluvných a přesvědčivých analýz, praktická upotřebitelnost jejích rad je zvláště v našem geopolitickém prostoru někdy problematická. Pravidlo „nikdy se nespolčovat s nedemokraty“ totiž zjevně neplatí absolutně: například Francii po roce 1945 krátká účast komunistů ve vládě žádný politický rozvrat nepřinesla, podobně jako Rakousku vstup strany FPÖ do vlády Wolfganga Schüssela ani do vlády současné. Spoléhat se na zkušené aparáty zavedených stran, jak autoři radí, není možné v situaci, kdy má stranický systém ve všech postkomunistických zemích příliš krátkou tradici, je „neusazený“ a volební výsledky největších stran jsou tak rozkolísané, že například na přímou volbu prezidenta nemají ony strany výraznější vliv. Navíc stranám ještě nedávno vládním hned v dalších volbách hrozí, že ani nepřekročí pětiprocentní hranici… Situace také může být poněkud nepřehledná. Pokud je v současnosti z velezrady a vlastizrady obviňován úřadující český prezident, jsou proto jeho oponenti nebezpeční autoritáři, kteří odmítají uznat legitimitu právoplatně zvoleného ústavního činitele, nebo je v tomto případě obvinění oprávněné, protože například jeho útoky na BIS objektivně nahrávají nepřátelům státu?

Unikavá demokracie
Každopádně s autorem můžeme souhlasit v tom, že stejně jako demokracii nemůže zahubit jediný politický lídr, nemůže ji ani jediný lídr zachránit. Je to „společný podnik a její osud záleží na nás všech.“ Nebo, jak napsal v době druhé světové války americký spisovatel E. B. White (1899–1985), jehož autoři citují v závěru své knihy: „Je to fronta, v níž se nepředbíhá. Je to vědomí, že se do nikoho nestrká… Je to pocit soukromí za volební plentou, pocit souznění v knihovnách, pocit chuti do života všude kolem sebe. Demokracie je dopis čtenáře do redakce novin. Je to skóre baseballového zápasu na začátku poslední směny, který pořád může dopadnout jinak. Je to myšlenka, kterou ještě nikdo nevyvrátil, slova písně, která se ještě nezprotivila.“ Někdy může být křehčí, než se na první pohled zdá, a její obrana ještě svízelnější, než autoři naznačují. Přesto ale její obrana stojí zato a nemusí být vždy odsouzena k neúspěchu.

 

Na podobné téma:
Timothy Snyder
: Tyranie
Michael D’Antonio: Donald Trump
Tomáš Klvaňa: Fenomén Trump
Alexandra Alvarová: Průmysl lži

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 40 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.