Knausgård, Karl Ove: Můj boj 4: Tanec v temnotách

Knausgård, Karl Ove
Můj boj 4: Tanec v temnotách

recenze beletrie zahraniční

Čtvrtý díl autobiografické série Karla Oveho Knausgårda se nese ve znamení alkoholu a marných pokusů o ztrátu panictví. Otevřená zpověď o mladických chybách a trapasech se dobře čte, ale po jejím skončení v nás příliš mnoho čtenářských zážitků nezbyde, trochu jako v nás stále trochu zůstává pocit hladu po návštěvě fastfoodu.

Knausgårdovo sladké nadýchané nic
Karl Ove Knausgård
: Můj boj 4: Tanec v temnotách. Přel. Klára Dvořáková Winklerová, Euromedia Group – Odeon, Praha, 2018, 472 s.

Osmnáctiletý Karl Ove, čerstvý absolvent gymnázia, čeká se zapálenou cigaretou v příletové hale na kufry. Míří na sever Norska, do vesničky Håfjord, kde má nastoupit jako učitel, ačkoli mu chybí jakékoli pedagogické i odborné vzdělání. Po učitelském povolání navíc vůbec netouží – právě naopak. Chce se stát spisovatelem, ale pro své plány potřebuje peníze, které si musí nějak vydělat, a roční zástup na místní škole představuje vhodnou příležitost. A beztak co na jihu: rodina se mu rozpadla, máma prodala dům a odstěhovala se do Førde, bratr Yngve bydlí v Bergenu a otec žije s novou ženou ještě dál na severu. Hned v úvodu se ve zkratce dozvídáme, k jakým změnám v životě Karla Oveho od předchozího dílu došlo. Dál už následuje líčení ročního pobytu v zapadlé severonorské vísce a působení na mladší i starší frekventanty tamní základní školy, které českému čtenáři znalému požadavků, jaké se kladou na pedagogy a výuku u nás, musí připadat zcela neuvěřitelné.

Prvotní nadšení Karla Oveho, že konečně bude poprvé sám rozhodovat o všech aspektech svého života, záhy střídá náraz na tvrdou realitu. V Håfjordu se toho zase tak moc neděje, učit není vůbec jednoduché, zvlášť když přitom přemýšlíte o úplně jiných věcech a na výuku se nesoustředíte, a ani s literárními pokusy to není slavné, byť o psaní se Karl Ove pokouší hned od příjezdu a stanovená předsevzetí na tomto poli alespoň zpočátku celkem plní.

Ani tento díl nemá děj v pravém slova smyslu. Vzpomínky na roční pobyt sestávají opět ze stovek drobných událostí, střípků a odboček, mezi něž se občas vmísí retrospektivní problesky do nedávných gymnaziálních let, ve kterých autor líčí problematický vztah s otcem po rozvodu rodičů, začátky v deníku Nye Sørlandet, v němž uveřejňoval první nesmělé hudební recenze, působení v lokálním rádiu, otcův alkoholismus a vztahy mezi jeho bývalou a novou rodinou, první zkušenosti s brigádami a řadu dalších epizod. Místy se objevují i kratičké skoky do budoucnosti, například v podobě citací z otcových deníků nalezených po jeho smrti, nebo v závěru knihy v podobě zmínky o tom, jak se Karl Ove po letech, kdy už byla tato kniha vydána, na místo svého někdejšího působení znovu vrátil.

Kdo by čekal líčení usedlého života, práce učitele a popisy severonorské přírody, bude zklamán. V celé knize převažují popisy mejdanů, flámů, spářek, večírků, chlastaček i popíjení o samotě, ať už v Håfjordu, nebo ještě na gymnáziu. Vzhledem k množství alkoholových a jiných excesů, které se tu líčí, není divu, že nakladatel zvolil pro české vydání podtitul Tanec v temnotách. Karl Ove tančí nejen v temnotách, ale přímo na ostří nože, protože co do spotřeby alkoholu se začíná poněkud nebezpečně přibližovat svému otci, a to natolik, že ho matka po předmaturitním mejdanu na chvíli vyhodí z domova. I v Håfjordu pro něj časté chlastání znamená problémy, zvlášť když nedokáže ráno vstát a dorazit na vyučování nebo se na něj dostaví s kocovinou. Navíc mu alkohol postupně začne narušovat i předsevzetí týkající se psaní. Nic z toho ovšem Karla Oveho nezastaví a od alkoholu neodradí: „Ale tak tomu je, každodenní život nás se svojí nekonečnou řádkou drobných požadavků a povinností, řečí a kompromisů obklopuje jako nějaký plot. A takovým životem jsem žil, avšak ne když jsem pil, to bylo náhle prostoru a velkých gest, a ačkoliv cena za ty okamžiky byla vysoká a následný strach nemalý, vždycky jsem ji zaplatil a pouhý den či dva nato už ve mně zase začala narůstat chuť znovu se do toho vrhnout a na všechno se vykašlat.“

Popíjení alkoholu přesto není ústředním tématem – jako červená nit se knihou vine zoufalá snaha přijít o panictví. „Byl bych dal cokoliv za možnost s někým se vyspat. V podstatě cokoliv. Nehrálo roli, jestli by k tomu došlo s dívkou, kterou jsem miloval, tedy s Hanne, nebo s děvkou, a i kdyby se jednalo o součást zasvěcovacího satanistického rituálu s kozí krví a kápěmi, kývl bych, ano, jdu do toho.“ Karl Ove má velký problém – ženy vidí všude kolem sebe, vnímá, jak se jim pod oblečením rýsují vnady, má je na dosah ruky, jenže: „Jak se během pár hodin dostat ze situace, kdy stojíte před holkou v plném světle a oblečený, do situace, kdy s ní ve tmě souložíte? Mezi těmito dvěma stavy zela propast.“ A propast nejenže zeje, nýbrž se jeví jako zcela nepřekonatelná.

Zatímco v předchozím díle bylo seznamování malého kluka se sexualitou roztomilé a úsměvné, líčení neustálých pokusů vyspat se s jakoukoli osobou ženského pohlaví po čase mírně nudí. Čtenář chápe, že mladého muže spaluje touha, soucítí s ním při jeho marném úsilí, je mu jasné, že potíže s předčasnou ejakulací znamenají potupu (u těchto pasáží nelze nevzpomenout na Miloše Hrmu z Hrabalových Ostře sledovaných vlaků), a možná i oceňuje odzbrojující upřímnost a otevřenost, s níž autor svoje povětšinou neúspěšné pokusy líčí – asi málokdo by byl ochoten prozradit na sebe tolik intimností –, ale všechno možná přece jen vědět nepotřebuje a snad ani nechce, navíc na čtyřsetpadesátistránkový román je to trochu málo. Cennějších esejistických pasáží s určitou hloubkou a přesahem, které kritika u Knausgårdových knih vyzdvihuje především, je v tomto dílu pomálu – anebo se mezi všemi těmi ztopořenými penisy a vypitými lahvemi prostě ztrácejí.

Při líčení některých zážitků se čtenáři vnucuje otázka, zda Knausgård některé události taktně nezamlčuje – protože těžko uvěřit, že by některé jeho činy, například excesy během zájezdu do Švýcarska, zůstaly bez odezvy a bez potrestání. Sám autor si v několika případech klade otázku, zda se to, co líčí, tak opravdu stalo či mohlo stát, byť si to tak pamatuje. A jak později přiznal v posledním dílu, v němž reflektoval vydání předchozích knih a veškeré haló, které se kolem nich strhlo, právě ve čtvrté knize autocenzura skutečně zasáhla. I tyto drobné poznámky jsou tak příspěvkem k diskusi, zda lze všechno, co se zde popisuje, považovat za absolutně pravdivé.

Kniha se čte výborně, protože Knausgård umí psát, umí upoutat, člověk dychtivě obrací stránku za stránkou, text plyne s lehkostí… jenže té lehkosti je vlastně až příliš: obsah je tak trochu jako cukrová vata – sladké nadýchané nic, které nezanechá výraznější stopu. Tanec v temnotách je čtivý obláček, který se po dočtení rozplyne, člověk se k němu nepotřebuje vracet; představuje spotřební zboží a je především dokladem doby, v níž má leckdo pocit, že o sobě musí všem sdělit všechno.

 

 

© Kateřina Krištůfková

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 13 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.