Fossel, Michael: Revoluční telomeráza

Fossel, Michael
Revoluční telomeráza

recenze přírodní vědy

Proč a jak stárneme? Jak to, že některé buňky stárnou, a jiné nikoli? Je stárnutí skutečně nevyhnutelné, nebo existuje nějaký prostředek, který by tento proces, považovaný za nedílnou součást života, dokázal zvrátit? Nedávné výzkumy ukazují, že určitá naděje existuje, a souvislost s praxí nemusí být tak daleko, jak se na první pohled zdá.

Vyhlídky na nesmrtelnost
Michael Fossel
: Revoluční telomeráza: Enzym, který třímá klíč k lidskému stárnutí a brzy nás dovede k delšímu a zdravějšímu životu. Přel. Miroslav Hubáček, Anag, 2018, 232 s.

Jestliže lidé odnepaměti toužili po něčem ještě víc než po moci a majetku, pak je to nepochybně věčný život, ať už kdesi v nebi po boku stvořitele, v ráji s dvaasedmdesáti pannami, nebo – v případě těch méně duchovně zaměřených – ve své staré dobré hmotné schránce přímo na Zemi. Poslední jmenované je však vzhledem ke stárnutí našeho organismu poněkud problematické. Leckteří koumáci se tuto nepříjemnost snažili nejrůznějšími způsoby obejít, a mnozí za to dokonce zaplatili životem, jak v souvislosti s kapku jedovatými elixíry života a čínskými císaři s oblibou uvádí chemik a historik vědy Vladimír Karpenko (viz třeba knihu Alchymie: Svět pohádek a legend, Academia, 2008). Člověk už tak nějak automaticky každý slib věčného mládí či několikanásobného prodloužení života odmávne s úsměvem na rtech jako bohapustou báchorku. A obvykle dělá dobře. I proto možná na první pohled vzbudí nemalé pochybnosti i nedávno vydaná kniha Revoluční telomeráza (The Telomerase Revolution, 2015) amerického lékaře, výzkumníka a odborníka na stárnutí Michaela Fossela (nar. 1950), lákající na podtitul: Enzym, který třímá klíč k lidskému stárnutí a brzy nás dovede k delšímu a zdravějšímu životu. Že by jen další z rádců, jak díky nějaké zázračné piluli přijdou vrásky a bolavé klouby o pár let později, nebo se tentokrát jedná o něco jiného?

Zkracování telomer
Už od začátku netřeba pochybovat, že přinejmenším podle autora je správně možnost B. Bude pouze na čtenáři, jestli se jeho víru po přečtení svazku rozhodne sdílet, či nikoli. A o co vlastně kráčí? Fossel nás opravdu příliš dlouho nenapíná, byť nějaké to uvedení do problematiky potřeba je. V první kapitole proto rozebírá některé základní teorie stárnutí (entropickou, vitalistickou, hormonální, nutriční či genetickou) a dochází k závěru, že každá má sice něco do sebe, jenže žádná nejde až k meritu věci a zabývá se spíše jen jednotlivými aspekty mnohem obecnějšího problému. Tím jsou podle autora takzvané telomery, což jsou „struktury DNA nacházející se na konci chromozomů, které se při každém buněčném dělní zkracují“. Co mají však nějaké kousky DNA společného se stárnutím? Podle všeho hodně. Už koncem minulého století se totiž ukázalo, že starší organismy mívají kratší telomery než mladší jedinci. Pouhá korelace, nebo kauzalita?

Autor na nic nečeká, vybaven touto informací hned ve druhé kapitole vykládá karty na stůl a představuje svou vlastní „telomerickou teorii stárnutí“. Ta se opírá o několik základních faktů, přičemž tím stěžejním je, že za stárnutí celého organismu je primárně zodpovědné stárnutí buněk. Značné procento tělních buněk se během našeho života neustále obnovuje, potažmo dělí. Jak se však zjistilo již v minulém století, dělící se buňky nemohou tuto proceduru podstupovat věčně, a pro každou z nich tak existuje určitý konečný počet dělení (tzv. Hayflickův limit). Buňka se zároveň během tohoto procesu nepatrně mění. V důsledku způsobu, jímž probíhá replikace DNA, se totiž telomera po každém dělení maličko zkrátí, což má za následek postupné zhoršování celé řady jejích činností. Stručně řečeno: „Buňky se dělí, telomery se zkracují, genová exprese se mění, opravy a recyklace se v buňkách zpomalují, chyby se pomalu hromadí a buňky selhávají.“ Problém je, že na postupnou únavu materiálu doplácejí i buňky, které se nedělí, tedy ani nestárnou (například neurony), ale jsou závislé na podpoře buněk, jež tak činí. Je tu však jedna pozoruhodná skutečnost. Například embryonální kmenové buňky se dělí podle libosti, jenže telomery se jim nezkracují. Jak je to možné? Snadno. Dokážou totiž vyrábět speciální enzym – telomerázu –, který telomery opět prodlužuje! A právě v tom je jádro pudla. Pokud bychom uměli dostat tento enzym i do ostatních buněk, mohli bychom telomery libovolně prodlužovat a zamezit stárnutí buněk, potažmo stárnutí celého organismu. (Dodejme, že v roce 2009 dostali v souvislosti s výzkumem telomerázy Nobelovu cena za fyziologii a medicínu Elizabeth Blackburnová, Carol W. Greiderová a Jack W. Szostak.)

Proč stárneme
Teorie zní krásně, ale může na ní být něco pravdy, respektive, je vůbec realizovatelná? O tom a dalších věcech pojednává zbytek knihy. V následujících kapitolách Fossel mimo jiné podrobně představuje vývoj zkoumání telomerázy (soukromými i veřejnými institucemi), jenž poměrně hezky demonstruje fungování vědy či vztah mezi základním a aplikovaným výzkumem. Autor si také pokládá nesmírně důležitou otázku, totiž proč vůbec stárneme. Z evolučněbiologického hlediska na ni existuje hned několik odpovědí, například že pokud by staří jedinci neumírali a zabírali místo nové generaci, ztěžovali by tak populacím, potažmo celému druhu průběžné přizpůsobování stále se měnícím podmínkám prostředí. (Obšírnější rozebrání tématu viz třeba Evoluční biologie /Academia, 2018, 3. vyd./ Jaroslava Flegra). V dalších dvou kapitolách se potom důkladně věnuje onemocněním, která přímo či nepřímo souvisejí se stárnutím různých částí či funkcí našeho těla – imunitního systému, kostí, kloubů, svalstva, kůže, plic či smyslů. Jak nikdy neopomene dodat, žádné z onemocnění spjaté se stárnutím (zatím) nedokážeme léčit, můžeme pouze mírnit jeho příznaky. Mimořádnou pozornost potom věnuje Alzheimerově a Parkinsonově chorobě, v jejichž případě by léčba telomerázou mohla být nesmírně přínosná, a dodává, že telomerázová terapie by byla též obrovskou úlevou zdravotnímu systému.

Čekání na telomerázu
Nicméně telomeráza bohužel zatím dostupná není. Co tedy dělat do doby, než bude? I na to se autor snaží odpovědět. Z pohledu lékaře líčí, jaký vliv může mít na proces stárnutí pravidelné cvičení, různé typy diet, meditace nebo již existující, řekněme spíše potencionální aktivátory telomerázy. Nic z toho však stárnutí doopravdy nezastaví. Dokáže to právě a jen telomeráza, která snad bude brzy k mání. Stručnému představení možných světlejších zítřků se Fossel věnuje v závěrečné části knihy. Je přitom bytostně přesvědčen, že v dohledné budoucnosti k lékařskému využívání telomerázy skutečně dojde. Předpokládá, že samotná aplikace enzymu bude probíhat jedním ze čtyř způsobů 1) užíváním aktivátorů telomerázy, 2) přímým užíváním telomerázy (bude ji však nutné dopravit přímo do buněk), 3) využitím RNA posla pro telomerázu (málo reálné a v textu nerozebráno dopodrobna), 4) vpravením genu pro telomerázu přímo do buněk. Autor každopádně věří, že díky telomeráze dokážeme zvrátit proces stárnutí, nebo přinejmenším prodloužit život na několikanásobek dnešního průměrného věku dožití.

Při takových slovech pravděpodobně každému přijdou na mysl i případné nevyhnutelné důsledky, jako je zvyšování průměrného věku obyvatelstva nebo strmý růst počtu lidí na planetě, byť budou stále umírat v důsledku nehod, rozličných onemocnění či rukou druhých. V ničem z toho však autor příliš velký problém nevidí. Naopak zastává názor, že si díky delšímu životu začneme více vážit naší planety a budeme mít větší motivaci expandovat do vesmíru. Ani stárnutí obyvatel nebude zásadní problém, poněvadž díky telomeráze bude člověk plně aktivní, tudíž práceschopný patrně i stovky let. Rovněž se neobává, že by takový mocný nástroj k prodloužení života vyvolal jakoukoli sociální nerovnost, neboť vzhledem k předpokládaným nízkým nákladům na telomerázovou léčbu si ji bude moct dovolit v podstatě každý, což ovšem zní spíše jako naivní přání než dobře podložený názor. Zároveň by nepochybně vnikaly ještě výraznější mezigenerační spory, než jaké sledujeme dnes, neboť by nezahrnovaly už jen dvě či tři generace, ale často třeba i víc než deset, pakliže bychom se rozmnožovali současným tempem (Nehledě na to, jak obtížné by bylo vzpomenout si na rodinném setkání, kdo je s kým jak příbuzný.) A v případě, že by se tato utopie skutečně realizovala, nepochybně by se vynořily i další negativní aspekty, jež nám dnes na mysl ani nepřijdou.

Ať je to, jak chce, Revoluční telomráza je svým způsobem určitě zábavné a inspirativní čtení, a pokud má Fossel ve svých vizionářských předpovědích alespoň špetku pravdy, nepochybně o telomeráze v následujících letech ještě hodně uslyšíme.

 

© Pavel Pecháček

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 11 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

70%autor článku   63%čtenáři

zhlédnuto 1032x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce