Borkovec, Petr: Úvod do veřejného čtení

Borkovec, Petr
Úvod do veřejného čtení

článek beletrie česká

„Je to trapný a fakt nekonečný. Co je to?“ Správná odpověď: autorské čtení. Hodinka utrpení s autorem, o níž Karl Kraus kdysi prohlásil (jako obvykle tak, aby holky koukaly), že „když spisovatel čte, je to, jako když kuchař jí“.

Úvod do veřejného čtení

Navzdory hádankám a aforismům však zůstává veřejné autorské čtení i v roce 2019 skutečností, kterou se nepodařilo vymýtit. Vypadá to dokonce, že je na vzestupu a že má velice mladé publikum. Čím to? Politická situace v tom (alespoň prozatím) nebude. Tvář romanopisce a způsob, jakým si nasazuje brýle na čtení, asi taky ne: fotky a záznamy se povalují všude kolem. Takže co? Trvalo to, ale můžeme s hrdostí konstatovat, že v Čechách roku 2019 z veřejných čtení téměř zmizeli herci. Autorské čtení jako poloviční divadlo se konečně už nenosí. Herec báseň přehrává, místo aby ji podával, a rytmus nahrazuje inscenací – o těchhle potížích psali už ve dvacátých letech ruští formalisté a s udivenou radostí zírali na Annu Achmatovovou na pódiu. Vzpomínám si, jak se před deseti lety na jistém pražském čtení herečka Taťjana Medvecká dojala natolik, že uprostřed textu zvedla vlhké oči k publiku, trhla hlavou a pravila: „To je tak krásný!! To je tak krásný!!“ Mlaskla a pokračovala ve čtení literatury. Tyhle teatrální zážitky jsou už vzácné! Možná také proto, že kavárny a kluby, kde se pravidelně čte, vzali do rukou sami autoři. A ti jsou na hraní básní a hraní povídek hákliví a vědí, co dokáže melodie. Možná také proto, že se dnes píše víc textů, které od počátku počítají nejen s tištěnou stránkou, ale také s hlasitým přečtením, s akcí. Současný autor si zkrátka zabírá nová území. Ale pravým důvodem, proč se na veřejná čtení chodí, je snad ta křehká a intimní situace, v níž autor sedí před publikem a předvádí jiným způsobem to, co užívají a celkem znají všichni – totiž jazyk. Rozpačité i naléhavé ručení za osobní verzi toho, co je společné. A vůbec: něco křehkého, osobního, něco nerozhodnutého mezi báječným kouzlem a trapností – to je asi to! Právě tohle v roce 2019 přitahuje!

Někdy v devadesátých letech jsem v Rakousku zažil veřejné čtení prozaika Christopha Ransmayra. Publikum hodinu a půl (nepřeháním) napjatě naslouchalo čtení prózy, dlouhých a náročných vět o rozkladu světa. Autor četl klidně, vlastně až chladně, a zdálo se – to bylo zvláštní –, že všechny jeho věty mají úplně stejnou délku a stejný melodický průběh. Zkáza města a světa, kterou popisoval, postupovala rychle a vyprávění bylo pořád temnější. Ale délka vět a melodie zůstaly až do konce bez patrné změny. Publikum bylo doslova omámené (a při čtení se z něho ozývalo podivné skučení, z různých míst a různého druhu). Jiným zásadním zážitkem – pokud jde o autora, který čte – byl záznam čtení Vladimíra Holana, který jsem si pouštěl celé gymnázium. Nápěvy, slovní přízvuky úplně jinde, než by člověk předpokládal, nečekané vyrážení některých slov nebo jejich částí, sem tam výslovnost, co připomínala cizince – známé verše, do té doby čtené očima, se rozsypaly a složily jinak! Ransmayr i Holan – aniž bych to věděl, samozřejmě – mi předvedli, že literární text mimo rytmus a melodii neexistuje!

Od té doby si na čtoucí autory a vůbec na událost čtení dávám pozor. Zbyněk Hejda, který tak přirozeně (přitom pečlivě) vedl při čtení naráz v patrnosti větu i rýmovaný verš a občas dělal něco, co jsem doopravdy miloval: uprostřed básně se přestal dívat do knihy a dokončil ji zpaměti. Básník a mimořádný překladatel Ivan Slavík a jeho měkké, naříkavé konce veršů, které ho vždycky spolehlivě dovedly k vteřinovému pláči. A za další dvě sloky znovu. A když jsme u slz: že básník rozpláče posluchače na čtení, jsem v jednadvacátém století zažil několikrát. Pěkné! A jednou rozrušená posluchačka zvedla ruku uprostřed čtení, a když ji moderátor vyzval, řekla básníkovi: „Mohl byste se, prosím, se mnou pomodlit?“ Narvaná literární kavárna strnula. A moderátor se toho památného večera už neuvolnil…

Když autor čte, dějí se věci mezi nebem a zemí. Ta podezřelá situace vypovídá něco hlubokého o jazyce a umění slova. A také o přítomnosti, o hrubých, odtažitých a sebejistých dnech i vztazích, které žijeme.

 

 

Bianca Bellová: O inspiraci
Anna Bolavá: Ten, co mě operoval
Anna Bolavá: Ten, co srážel kaštany v parku
Anna Bolavá: Sloup nultý
Anna Bolavá: Ten, co odmítl trhat
Petr Borkovec: Nikdo nemiluje muže, který se upaluje v zrcadle
Petr Borkovec: Spokojené nářky
Petr Borkovec: Úvod do veřejného čtení
Petr Borkovec: Kurzy kreslení ptáků za soumraku
Petr Borkovec: Writer in Residence
Petr Borkovec: Prázdniny teprve začínají
Petr Borkovec: Smutek a knihovnice
Milan Děžinský: Opožděné poděkování
Emil Hakl: Běží další kolo…
Emil Hakl: Setkání s drakem
Emil Hakl: Můj díl másla na hlavě
Emil Hakl: Bábel a dvě umrtvovačky
Petra Hůlová: Fackovací panák David Zábranský
Petra Hůlová: Him not?
Petra Hůlová: Vaculík, Mácha a Hakl na panelu
Petra Hůlová: Nezdařený pokus porodit do veřejného bazénu
Petra Hůlová: Jak Martin Krafl nalil čistého vína
Marie Iljašenko: Kolik váží básnická sbírka?
Marie Iljašenko: Fantazie o pilotovi
Marie Iljašenko: O poezii a zimě
Marie Iljašenko: S ruskou písní na rtech
Marie Iljašenko: Básně z Ikey
Kees Mercks: Brno
Radek Malý: Potýkání s Faustem
Petr Motýl: Česká literatura prezidentská
Petr Motýl: Proč jet do Třebíče v zimě
Petr Motýl: Knížky a Vánoce
Petr Motýl: Psáno o letošních Dušičkách
Petr Motýl: Čtení na dovolenou
Markéta Pilátová: Haiťani nejsou Marťani
Markéta Pilátová: Kůže
Markéta Pilátová: Legionářský dopis brazilské mámě
Markéta Pilátová: Velebné velryby
Markéta Pilátová: Osmdesátky!
Markéta Pilátová: Je to v hlavě!
Markéta Pilátová: Nepodceňuj poezii!
Magdaléna Platzová: Výzva bývalým spolužákům
Magdaléna Platzová: Kdo nepláče s obětí…
Magdaléna Platzová: Uražená milenka a mýtus revoluce
Jáchym Topol: Kosovrh, hůlava a Moby Dick
David Zábranský: Čeká nás velký lesknoucí se rok
David Zábranský: Moje trable s Českou televizí
David Zábranský: Chvála zdi
David Zábranský: Číňané nás brzy pozabíjejí!
David Zábranský: Za_raný turisti
Juan Zamora: Agatha, služky a skrytá reklama

© Petr Borkovec
ilustrace © Lela Geislerová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2216x

Inzerce
Inzerce