Magnesia Litera 2019 – nominace

Magnesia Litera 2019 – nominace

aktualita beletrie česká

V úterý 5. 3. byly vyhlášeny nominace na ocenění Magnesia Litera ve všech kategoriích.

 

Magnesia Litera 2019 – nominace

Slavnostní vyhlášení proběhne 7. 4. a je možné ho od 20:20 sledovat na ČT art. Mezitím se veřejnost může zapojit do hlasování o Cenu čtenářů nebo Blog roku. Další informace nabízí web Magnesia Litera.

Litera za prózu
Radka Denemarková: Hodiny z olova, Host, Brno, 752 s.
Hodiny z olova jsou nezvykle rozsáhlým a mnohovrstevným románem, který je cíleně koncipován jako umělecké dílo politické, které chce mít dopad. Tematizuje soudobou podobu čínské společnosti jako totalitního režimu, ale jádrem tohoto pohledu není ani tak způsob fungování společnosti, jako spíš osud těch, kdo se ocitnou v pozici oběti. Románové provedení rezignuje na tradiční pojetí postav jako jedinečných bytostí, jimž se dějí leckdy i nahodilé události. Postavy Hodin z olova představují symbolické typy, podobně jako v tradici antického mýtu. Reprezentují profese, jednání a postoje, s jejichž pomocí se rozehrává mrazivě osudové dění. Privátní osudy jsou zde zcela v osidlech nezadržitelných mechanismů společenských: mocenský vzestup Číny je zároveň protipólem bortících se hodnot evropské civilizace, která se ocitá v krizi, z níž se nerýsuje žádné východisko. Hodiny z olova jsou pokusem napsat román, který má čtenáře vyvést z bohorovného pocitu, že čte „jen“ dobře vymyšlený příběh.

Pavla Horáková: Teorie podivnosti, Argo, Praha, 360 s.
Teorie podivnosti je prvním románem Pavly Horákové, určeným dospělému čtenáři. Vícevrstevný text přesahuje psychologické vztahové téma a nabízí široký společenský obraz. Románová vypravěčka je povoláním vědecká pracovnice s mimořádně pronikavým postřehem a ironicky kritickým vztahem k světu. Vyprávění, vedené deníkovou formou, suverénně mísí živou hovorovou češtinu a vytříbený, kultivovaný jazyk. Záznamy oscilují mezi podrobně zachycenou všedností, satirickými či groteskními obrazy české vědecké scény a esejemi o skrytých a tušených souvislostech našeho univerza. Autorka využívá žánr soft sci-fi s odkazy na kvantovou teorii či teorie paralelního nebo virtuálního vesmíru. Příběh dovedně spletený z řady dějových linií a pestrých motivů buduje ve výsledku komplexní románový svět, jehož podstatou jsou rozpory a hledání. Odkrývá znepokojivé otázky, které obvykle vytěsňujeme jako fantaskní a přehnané, byť se k nim lidstvo odedávna snaží nalézt klíč. Vyslovuje základní pravdy tak, aby z nich nezůstaly fráze, ale čtenář nahlédl do hlubiny souvislostí; interpretaci hrdinčina přístupu však ponechává na čtenáři.

Jiří Kamen: Elvis ze Záluží, Argo, Praha, 264 s.
Čtyřiadvacet povídek sbírky nabízí příběhy využívající různé žánry, jimž je ale společný smysl pro grotesknost všedních dní a všedního dění, které často začíná nepozorovaně a končí bez pointy. Jde o povídky napsané nápaditě, se zjevnou chutí, o povídky vyprávěné bohatým jazykem, citlivě odstupňovaným od chápavého tónu při líčení mezilidských vztahů, lásek, idolů i fetišů až po bujaře humorný výsměch jako jedinou možnou reakci na grotesknost situace, v níž se postavy ocitají. Jiří Kamen velmi zdařile rozvíjí haškovskou tradici černého humoru, kde cílem autora není vcítit se do postavy a porozumět jejímu jednání, ale naopak vyhrotit situaci tak, aby čtenáři nabídl příběh skýtající rozkoš a údiv nad možným i nemožným. Osudy postav zde míchají i magicky hororové vpády „nelidského“, čímž se o to intenzivněji klade otázka, co vlastně činí člověka člověkem.

Tereza Semotamová: Ve skříni, Argo, Praha, 224 s.
Vypravěčka novely se po návratu z ciziny rozhodne pobývat ve skříni umístěné ve vnitrobloku činžovních domů. Vyjadřuje tak provizornost, s nímž vnímá svůj život. Pobytem ve skříni odmítá stereotypy úspěchů pracovních a rodinných. Neobvyklý pobyt jí umožňuje soustředit se na svůj vnitřní svět a přemýšlet o hodnotovém nastavení soudobé západní společnosti. Sarkasticky odhaluje povrchnost a umělost, čímž novela otevírá otázku, nakolik jde o výstřední a výjimečnou hrdinku a nakolik vyjadřuje obecnější životní pocit generace dnešních pětatřicátníků. Próza vyniká přirozeným, a přitom barvitým a hravým jazykem, ale i dialogy, s jejichž pomocí na malém prostoru postihuje dramatičnost každodenních situací. Novela umně bourá hranici mezi doslovným a symbolickým a z jednoho do druhého přechází stejně plynule, jako hrdinka přechází zevnitř skříně ven a zase zpět.

Petr Stančík: Nulorožec, Druhé město, Brno, 220 s.
Petr Stančík, autor kriticky i čtenářsky oceňovaného románu Mlýn na mumie, novým románem opět dokazuje, že využití prostředků žánrové či „pokleslé“ literatury nemusí nutně omezovat literární kvality díla. Nulorožec je imaginativně opulentní groteskou na pomezí detektivního románu, mystického poselství a science-fantasy. Oslnivý a hravý ohňostroj nápadů se skládá do konzistentních kulis, v nichž nesledujeme jen detektivní pátrání excentrického vyšetřovatele a gastrofila. Fantaskní nadsázka pokrývá přemýšlivý podklad, tematizující otázky víry i spisovatelův velmi osobní pohled na současnost. Akčně laděný děj demaskuje tvář moderní společnosti, kterou deformuje konzum, etická atrofie i zbytnělá mediální sféra. Autor důmyslným stylem vyrábí surrealistické obrazy, jejichž absurdita nepostrádá humor a logické vazby. Román působí jako analytická laboratoř postinformační společnosti a vede čtenáře ke katarzi, s níž se nesetkáváme často.

Michal Šanda: Hemingwayův býk, Paper Jam, Praha, 124 s.
I když je v titulu zmíněn tvor, kterého Hemingway obdivoval při sledování koridy, stěžejním zvířetem souboru Šandových povídek jsou ryby. A kromě nich i prostředí společenských outsiderů, scházejících se v zaplivaných hospodách. Namísto tradičních „perliček na dně“ však zde nacházíme i typy konfliktní, hádavé, nervní. Lov ryb a hospoda jsou pro Šandu prostorem potkávání se a lze se v něm pohybovat jak s důrazem na sebe sama, tak i s pozorností ke svému okolí. Právě tato oboustrannost je ostatně obecným rysem celé povídkové sbírky. Šanda konfrontuje literární tradici, kterou mu v povídkářském umění ztělesňuje právě Hemingway, se současností, v níž se ztratil respekt jak k literatuře, tak i k jiným tradičním hodnotám. Šandovy povídky svou výrazovou úsporností i precizností skládají poctu povídce jako specifickému žánru, který pod strohým povrchem umí skrývat hloubku a pestrost.

Moleskine Litera za poezii
Petr Borkovec: Herbář k čemusi horšímu, fra, Praha, 120 s.
Když Petr Borkovec opustí vznešenost přírody a začne něco či někoho parodovat, nejde mu ani tak o výsměch, jako spíš o zvýraznění toho, na čem doopravdy záleží. Ve sbírce Herbář k čemusi horšímu probouzí autor dávno mrtvou obrozeneckou češtinu, kterou konfrontuje se samoúčelnou hantýrkou a newspeakem všeho druhu, aby po očku poukázal i na neschopnost většiny dnešní populace utvořit celistvou větu. S tímto nadhledem zde spatříme poskládané bizarní milostné naděje sběratele polodrahokamů, tvořitele sbírky sušených osudů, které jsou často výmluvné samy o sobě, mnohdy vtipné a někdy překvapivě chladné. To všechno ale ve čtenáři probouzí spíše chuť zastat se všech těch konzervovaných střepin: češtiny, přírody, pokřivených, osamělých lidí i jejich obskurních koníčků – a ve výsledku vlastně celé naší civilizace.

Kamil Bouška: Inventura, fra, Praha, 76 s.
Bouškova vášnivá inventura světa a lidí zpočátku vypadá jako vzorník vyhrocených ohavností, které mohou vzejít z lásky, z touhy i z hledání lidství. Básně v próze přinášejí většinou monology prapodivných mluvčích, které jsou ve své různorodosti rozestavěny přes celý horizont; vývoj každé z promluv má ovšem i svou vertikálu – padající z nadoblačných snů do pekel či naopak směřující z nevábného přízemí k nebeským výšinám. Ty promluvy jsou však až příliš naléhavé a reálné na to, abychom si mohli předstírat, že s nimi nemáme nic společného. Zaznívají tu chóry neurotického fňukání i syčení manipulace, sadismus, pitomě lhostejné zlo, ale také ta nejčistší a nejpůsobivější láska. Bouška na nikoho neukazuje, všechno bere na sebe, aby nakonec jeho sugestivní prožití všeho odporného i krásného v člověku skončilo v plusu, v naději, kdy „jsme jediného světla ty i já“.

Ivan Wernisch: Pernambuco, Druhé město, Brno, 162 s.
Sbírka Pernambuco není jen potvrzením toho, co Ivan Wernisch už tolikrát napsal a dokázal. Nám povědomý a nostalgický svět uplynulého, svět fanfarónských vyprávění i banálních útržků prostupuje stále zřetelnější tesknotou, těžknoucí ironií a zejména bilančně-existenciální nejistotou. Básník je stále silněji konfrontován s minulostí: jako by ve dvanácti oddílech knihy sledoval čas, koloběh roku (roků), ze kterého není kam utéct – leda do smrti. A právě v těch návratných motivech prosakují ve spojení s groteskou a s důstojně vážnými tvrzeními čím dál zřetelnější pochyby o sobě i o světě. Zůstávají probleskující obrazy už pomalu vynechávající paměti, aby přece jen dopluly do smířlivého padni komu padni, do starozákonně očistného finále sbírky.

Litera za knihu pro děti a mládež
Vendula Borůvková: 1918 aneb Jak jsem dal gól přes celé Československo, ilustrace Vojtěch Šeda, Host, Brno, 208 s.
„Táta pověsil chlapa na skobu… „Mám to rovně?“ zeptal se. Horlivě jsem přikývl. Obraz s budoucím československým prezidentem Masarykem… visel naprosto předpisově.“ Jenda Vosika se musí ovládat, aby svému otci asistoval při věšení obrazů nového státníka do tříd. Právě založené Československo je mu ukradené, chce hrát fotbal s přespolními Střimičáky a pěkně jim to „nasázet“. Jenže jakou má jedenáctiletý kluk šanci prosadit se proti událostem historického formátu?! Na Mostecku, kde Jenda s rodiči a sestrou žije, má nové uspořádání Evropy mnoho zraňujících hran. A situace se nezlepší, ani když se Jendův otec, učitel a vlastenec, rozhodne pomáhat v budování nového státu tisíc kilometrů odtud, na Podkarpatské Rusi. Samo sebou za účasti rodiny. Ztráta včerejších jistot, ztráta kamarádů a marná snaha porozumět tomu, co se děje, Jendu provázejí v Praze, v Brně i v Užhorodu. Jeho dospívání je poznamenáno poznáním, že vlastní přání musí ustoupit požadavkům bouřlivé doby. Historická fakta se v příběhu mění v silné osobní prožitky, nic není černobílé, každá pravda má své ale. Autorce se povedlo spojit fikci s realitou a originálně zachytit neklidnou atmosféru prvních let Československa. Tu mistrně vystihují i ilustrace Vojtěcha Šedy, které text obohacují o další působivou rovinu.

Bára Dočkalová: Tajemství Oblázkové hory, ilustrace Petra Josefína Stibitzová, Labyrint, Praha 248 s.
Název knihy působí jako pohádka, ale nemylme se. V této fantasy pro starší děti se objeví královna se svou družinou a ohrožené království až ve chvíli, kdy se do něj propadnou Krisa a Prcek, kteří si na povrchu zemském dělají samé naschvály a nejraději by patřili k drsné partě v Gangu. Krisa si osvojila tvrdost sama k sobě i k ostatním. Skrytou touhu po nepřítomném otci vyjadřuje cynickými, odmítavými reakcemi vůči nejbližšímu okolí. Prcek se zase potýká s malou sebedůvěrou a osamocením. Za pomoci nově nalezených přátel z fantaskní krajiny přemohou oba dětští hrdinové nejen podivné bytosti ohrožující království, ale i vlastní trápení. Bára Dočkalová ve svém nadějném debutu vypravuje barvitý příběh, v němž nechybí emoce ani napětí a mizí hranice mezi lidským a zvířecím světem. Kdo by nechtěl podniknout cestu plnou dobrodružství na posledním divokém hřebci Ronym? Román doprovázejí celostránkové ilustrace Petry Josefiny Stibitzové, které zdařile dotvářejí napínavou fantasy s přesahy do současné reality.

Vojtěch Matocha: Prašina, ilustrace Karel Osoha, Paseka, Praha, 264 s.
Prašina je tajuplné místo uprostřed dnešní Prahy – bez elektřiny a moderních technologií, bez počítačů, bez mobilů; ve stínu. V příběhu přesto významnou roli sehrává technika. Dva třináctiletí kluci Jirka a Tonda spolu s kamarádkou En opouštějí pod tlakem okolností bezpečí dětského světa. Dostávají se do střetu s realitou dospělých, především bezohledného developera, který má se zapomenutou, komerčně nevytěženou pražskou čtvrtí své plány a je rozhodnutý odstranit každého, kdo mu stojí v cestě. Román je napsán živým jazykem, příběh má spád, hrdinové jsou pořád doslova v běhu, a přesto čtenářovu pozornost nedrží jen vnější dějové napětí, ale i úvahy, emoce a reflexe dospívajících protagonistů. Nakladatel knihu vypravil v sympatickém formátu hezky do ruky či do batohu a coby ilustrátora oslovil mladého komiksového výtvarníka Karla Osohu, který doprovodil Matochův příběh dvoustránkovými výjevy zintenzivňujícími atmosféru vyprávění.

Litera za naučnou literaturu
Ota Konrád, Rudolf Kučera: Cesty z apokalypsy. Fyzické násilí v pádu a obnově střední Evropy 1914–1922, Academia, Masarykův ústav a Archiv AV ČR, Praha, 368 s.
Kulturní dějiny násilí v civilním zázemí během první světové války a těsně po jejím skončení přenesou čtenáře na pražskou univerzitu i na český venkov, do vídeňských dělnických čtvrtí i jihotyrolských horských vesnic. Jak nahlížela kriminalistika a lékařská věda v různých částech Rakouské monarchie například na vraždu? Jak se po válce vzdalovala kdysi podobná mentalita ve vítězných a poražených státech? Kniha na rozsáhlém archivním materiálu dokládá, že rok 1918 neznamenal ukončení každodenního strádání, nýbrž přinesl nové formy kolektivního násilí a protestu, jež zatím nejsou součástí zavedených vyprávění, včetně našich spořádaných představ o první republice. Co nám podoby násilí říkají o zrodu poválečné politiky v nově vytvořených státech, z nichž "vítězné" Československo vytěžilo samostatnost, Rakousko bezprecedentně tratilo a jižní Tyrolsko bylo připojeno k Itálii? Autoři násilí nevnímají pouze jako bezhlavou destrukci, nýbrž jako fenomén nadaný vlastní řečí, jenž se podílel na vytváření válečné i poválečné reality.

Martin C. Putna: Obrazy z kulturních dějin Střední Evropy, Vyšehrad, Praha, 348 s.
Touto publikací završil literární historik Martin C. Putna trilogii, jejíž předchozí díly pojednávaly o náboženských a kulturních dějinách ruských a amerických. Každá z kapitol knihy představuje jednu z bývalých korunních zemí rakouského soustátí, i když se s jeho rozčleněním zcela nekryje. Autor přibližuje i soudobou fyzickou podobu daných lokalit a zkoumá, co vypovídá o obecnějším kulturně politickém směřování států, k nimž dnes ona místa přináležejí. Některé autorovy teze i samotný výběr reprezentativních témat a emblémů jsou odvážné až lehce provokativní. Celkově se ale Putnovi podařilo plasticky vylíčit Střední Evropu jako pestrou mozaiku překrývajících se vlivů, území, na němž není možné žádnou z kultur vnímat autonomně. Jen při ohledu k mnohočetným vzájemným vazbám se dá pochopit, proč má Tyrolsko ve znaku (původně přemyslovskou) orlici nebo proč se na maďarské královské koruně nachází řecký nápis. U vybraných literátů pak autor citlivě ukazuje, jako obtížně je lze zasadit je do jediného „národního“ kontextu, protože patří do několika současně.

Jan Votýpka, Iva Kolářová, Petr Horák a kol.: O parazitech a lidech, Triton, Praha/Kroměříž, 348 s.
Onemocnění vyvolaná cizopasníky mají ročně na svědomí životy jednoho milionu lidí. Přední čeští parazitologové v čele s Janem Votýpkou nabízejí nevšední pohled do zákulisí tohoto masakru. Představují svět parazitů nejen jako krvavou podívanou, ale také jako doklad neuvěřitelné pestrosti forem pozemského života. O parazitech se čtenář dozví skoro všechno. Pochopí, že cizopasníci na naši planetu patří a pro život na Zemi jsou naprosto nepostradatelní. Pozná nejen jejich evoluci, ale také historii jejich objevování. Nahlédne do rafinovaných triků, jimiž cizopasník mění tělo svého hostitele ve svůj vlastní prospěch a nejednou přitom prokazuje přímo machiavelistické schopnosti. Autoři dokládají, že parazité člověku vždycky jen neškodí, ale někdy mu dokonce prospívají. Nevšední kniha se velmi seriózně zabývá důležitým tématem, které obvykle stojí stranou zájmu veřejnosti. A dělá to velmi přístupnou, zábavnou formou.

Litera za publicistiku
Jacques Rupnik: Střední Evropa je jako pták s očima vzadu. O české minulosti a přítomnosti, Novela bohemica, Praha, 430 s.
Z mnoha českých knižních titulů vydaných loni k historickým „osmičkám“ je Rupnikův soubor politologických esejů o středoevropských událostech a kontextech 20. století počinem možná intelektuálně nejvýraznějším. Naznačuje to elegantní rétorická zkratka hned v úvodu publikace, když „osmičku“ autor povalil do polohy symbolu nekonečna. V tom je stěžejní teze – neustálé navracení k minulosti trochu jejím opakováním v úrovni kolektivních mentalit a větším či menším podmíněním současnosti minulostí. To je ten ohlíživý pták s očima vzadu. Texty nevznikly v soustředěném čase a s cílem vydat je jako celek. Nejstarší je z roku 1974, nejmladší z roku 2018 – stejně jako epilog knihy ve formě rozhovoru s jejím autorem. Svazek zprostředkovává v českém jazyce řadu textů, které Rupnik zveřejnil již dříve a často jinojazyčně jako rozhlasové či seminářové příspěvky a referáty, články v odborném i denním tisku. Zejména ty nejstarší, zhruba do první poloviny 90. let 20. století, můžeme účelně číst i izolovaně – v souvislostech dobových debat a polemik, nezřídka probíhajících v zahraničním prostoru. Autor z nich ale vystavěl organismus knihy, založený na nové architektuře časové kontinuity a tematických souvislostí. Ze shluku analytických článkových jednotlivin vytvořil tři celky: Národní identita a nacionalismus, Česká společnost a komunismus, Česká transformace a evropská integrace. Zvýraznil tím interpretační smysl a vyznění dílčích témat pro srozumitelnou sdělnost těchto úhelných přístupů k poznání českých (a slovenských) národních (ale i zemských) dějin v komplikovaném teritoriu střední Evropy dvacátého a postdvacátého věku.

Tomáš Sedláček: Druhá derivace touhy, 65. pole, Praha, 384 s.
Stotřiašedesát úvah Tomáše Sedláčka o všem možném, ale vždy o zodpovědnosti společnosti k vážným civilizačním problémům, rozporům a ambivalencím. Sedláček hlavně napovídá, jak neotřele přemýšlet – otázkami, metaforami, historickými analogiemi a souvislostmi, mezioborovými přesahy. Jednotlivé úvahy začal psát 22. května 2008 v době počátku světové finanční krize, poslední text v knize je z 10. srpna 2018. Časový oblouk úvah stojí na pilířích témat z ekonomie, filozofie, teologie i etiky, z oblastí hodnot individuálních i kolektivních. Jako pozorovatel se dotýká časových událostí, jevů, osobností, způsobů chování, odborných termínů nebo sloganů, tendencí a trendů, tvořících kolorit prostoru našeho žití a živobytí. Popisuje je tu glosou, tu asociací, ale vždy se snahou vyhmátnout jejich vážnou podstatu. Sedláček má dar perfektního ovládání jazyka, z něhož umí „vyždímat“ maximum pro srozumitelné vyjádření složitého, což může být ekonomická teorie nebo příběh křesťanské mytologie sloužící k poměření a proměření dějinné váhy příběhů dnešních. Nebojí se pojmenovat dobro a zlo, přičemž jedno vesměs obsahuje nějakým způsobem druhé. Sedláčkovo myšlení je v nejobecnější rovině vedeno starostí o smysl pokroku, který z širokého osvícenského ideálu dnes přepočítáváme výhradně do posedlosti růstem HDP. Tuto knihu napsal autor rozšafný v celém rozsahu významu tohoto archaického přívlastku: moudrý, zevrubný a intelektuálně bodrý.

Jakub Szántó: Za oponou války – Zpravodajem nejen na Blízkém východě, Argo, Praha, 260 s.
Kniha shrnuje zážitky válečného reportéra, který pracoval pro televizi Nova (1999–2006) a později pro Českou televizi (od 2006 dosud). Zachycuje mimo jiné věčný problém lidí, kteří citlivě vnímají situaci v rozbombardovaných městech a táborech uprchlíků a bolestně nechápou, jak to, že diváci neprojevují větší účast obětem. Je dluh nás všech, že nejsme empatičtí a bereme informace z konfliktů jen jako součást denního přídělu zpravodajství. Texty Jakuba Szántó ale nejsou jen popisem válečných událostí, mají větší přesah: autor jako vlastník doktorátu z moderních dějin a laureát dvou profesních cen (Novinářské ceny z roku 2014 a Peroutkovy ceny z roku 2017) dokáže líčení lokálních událostí dodat i mezinárodněpolitický rozměr. I předmluva Ondřeje Neffa upozorňuje, že Szántó se drží objektivní žurnalistiky a nepreferuje žádnou stranu konfliktů. Kniha je navíc obhajobou veřejnoprávních médií v době, kdy se proti veřejnoprávnosti někteří domácí politici populisticky vymezují.

DILIA Litera pro objev roku
Anna Cima: Probudím se na Šibuji, Paseka, Praha, 320 s.
Vypravěčsky velmi zralý a kompozičně pozoruhodný románový debut, který v sobě umně snoubí žánry vztahového příběhu, univerzitního románu, románu se záhadou a svým způsobem i cestopisu. Jednotlivé žánrové půdorysy, které román využívá, jsou ale zároveň i jemně ironizovány či hyperbolizovány. Autorka střídá domácí univerzitní prostředí s exotickým prostorem Japonska a příběh „ze života“ s příběhem situovaným do jiné knihy. Jednotlivé ingredience jsou zručně sloučeny do románu, v němž vytvářejí dějově jednolitý celek, jehož četba uspokojuje jak vnímatele čtoucího pro poznávání méně známého světa, tak čtenáře, který oceňuje dovednost vyprávět poutavý příběh. Přesně odpozorované reálie se mísí s evokací magických míst, doslovné přechází ve snové, život podle literatury a tradice se střetává s jedinečností situací, v nichž se hlavní hrdinka ocitá. Obraz cizí země, který je v současné české literatuře už sám o sobě poměrně vzácný, nepůsobí jen ozvláštňujícím způsobem, a navíc je pozoruhodný i tím, že popírá stereotypní rysy, které se k Japonsku v našem prostředí váží.

Petr Gajdošík: František Vláčil. Život a dílo, Camera obscura, Příbram 2018, 875 s.
Kniha představuje výsostně zpracovanou odbornou monografii. Je psána kultivovaným, ale čtivým jazykem, takže přitáhne jak laické zájemce o film, tak fundované filmové vědce. I když se práce soustředí na fenomén Vláčil, v přesahu vypovídá také o způsobech a systému filmové výroby v Československu, o povaze filmové kritiky a konečně o dobové společenské situaci. Autor chronologicky nahlédl všechna Vláčilova filmová díla, která také zasadil do kontextu režisérova života. K jednotlivým snímkům, a připomínají se i nerealizované či autorem nově objevené projekty, přistoupil s obdivuhodnou historiografickou pečlivostí a uchopil je nejprve po „vývojových stádiích" – od vzniku záměru, přes tvorbu scénáře a produkční přípravu na film až po jeho realizaci a premiérové uvedení (včetně zahraničních). V dalším sledu pak Gajdošík snímky zevrubně analyzoval a následně připojil obraz jejich kritické a teoretické reflexe, takže neexistuje prakticky nic, co bychom se o Vláčilově tvorbě nedozvěděli nebo nad čím by se autor nebyl zamyslel. Publikace je založena na minuciózní znalosti všeho, co se o Vláčilovi a jeho filmech dalo zjistit. To vše pak autor tvořivě domýšlí, takže se jednotlivé detaily spojují v jednolitý celek.

Štěpán Hobza: Ferrari v džungli, Literární salon, Praha, 104 s.
V debutové sbírce Štěpána Hobzy se v duchu citátu Ladislava Klímy, uvozujícího celou sbírku, mísí nízké s vysokým, veliké s nicotným, vznešené se směšným, aby se prolnulo v nečekaných situacích a souvislostech. Zprvu vážné až patetické básně ke konci sklouzávají ke grotesce, od filozofie či řecké mytologie nás básník vede k popkultuře a současným informačním technologiím, vázaný verš střídá hovorový jazyk, velkolepost je shazována v téže chvíli, kdy je vyslovena. Autorův nadhled, nazírání skutečnosti z všemožných úhlů a schopnost toto střídání pohledů zprostředkovat činí z knihy zajímavý a pozoruhodný debut.

Litera za nakladatelský čin
Pavel Kořínek, Lucie Kořínková (eds.): Punťa: Zapomenutý hrdina českého komiksu (1934–1942), Akropolis, Praha, 512 s.
Příběhy psíka Punti a jeho přátel byly ve třicátých a čtyřicátých letech tak populární, že si vyžádaly vlastní, stejnojmenný časopis, knižní vydání i divadelní představení. Punťa se dostal na mýdlo, střihy oblečení nebo vyšívací vzory. Přesto dnes zmizel jak ze čtenářského, tak z badatelského povědomí. Lucie Kořínková a Pavel Kořínek se to pokoušejí napravit. Objemný klapbox obsahuje dva samostatné svazky, jednu brožuru a drobné faksimilie dobových reklamních tisků. Svazek Příběhy představuje téměř 200 Punťových příběhů, jež jsou vybrány tak, aby dokládaly různorodost obrázkového seriálu, jeho žánrovou i tematickou pestrost. Svazek Studie je nejen cenným badatelským příspěvkem k literárně-historickému kontextu jednoho konkrétního komiksu a dětského časopisu, ale skrze pestré komparativní a analytické sondy sleduje mnohem širší perspektivy. Ať už se jedná o analýzu dílčích motivů (např. utváření rasových či etnických stereotypů), kultury celebrit, redakční a nakladatelské praxe, publikačních a propagačních strategií, výsledkem není pouze resuscitace jednoho pozapomenutého hrdiny či doplnění kapitoly dějin československého komiksu. „Porozumět Punťovi,“ jak poznamenávají autoři, „znamená též nahlédnout počátky tendencí, které se v komerční kultuře dětí a mládeže v českém komiksu prosazují podnes.“ Studie a Příběhy navíc kromě zmíněných faksimilií doplňuje brožura Obálky, jež ve zkratce podává vizuální přehled historie Punti. Publikace přináší řadu podnětů pro myšlení o dětské kultuře a komiksu a jeho roli ve společnosti. I díky grafickému a výtvarnému provedení tak po osmdesáti letech autoři naplňují to, co svým čtenářům sliboval Punťa – „poučení a zábavu a obojího vrchovatě.“

Michal Přibáň a kolektiv: Český literární samizdat 1948–1989: edice, časopisy, sborníky, Academia/Ústav pro českou literaturu AV, Praha, 616 s.
Pracovníci Lexikografického oddělení Ústavu pro českou literaturu AV ČR připravili rozsáhlou encyklopedickou publikaci, která obsahuje 311 podrobně zpracovaných hesel vydavatelských podniků, periodik a výběrově i neperiodických sborníků z oblasti literárního samizdatu realizovaného po únorovém komunistickém převratu 1948 i po srpnové sovětské okupaci v roce 1968. Jde o první takto tematicky koncipované dílo u nás i ve světě. Autoři se nezabývali pouze nejznámějšími vydavatelskými podniky, jako jsou Edice Petlice, Edice Expedice nebo časopisy Kritický sborník, Revolver Revue, Vokno a Host, ale shromáždili také mnoho doposud neznámých údajů o řadě lokálních edic a časopisů, které se věnovaly literární tvorbě a její reflexi. Samizdat zde není chápán jako způsob komunikace vážící se výhradně k politickému či kulturnímu disentu, nýbrž jako podstatná součást alternativní kultury normalizačního období, zejména v osmdesátých letech výrazně pronikající do tzv. šedé zóny české společnosti. Výchozí a zásadní materiálovou základnou přípravu knihy byly fondy pražské knihovny Libri prohibiti Jiřího Gruntoráda, jemuž je kniha věnována. Na přípravě hesel spolupracovala řada někdejších vydavatelů a redaktorů, kteří autorům zpřístupnili své soukromé sbírky a archivy. Publikace je doplněna rozsáhlou úvodní studií, rejstříky a bohatým obrazovým doprovodem.

Spisy Bohumila Hrabala 1–7, Mladá fronta, Praha 2014–2018.
Sedmisvazkové komentované Spisy Bohumila Hrabala edičně připravili Jiří Pelán a Václav Kadlec. Textologicky se sice opírají o starší ediční projekt Sebraných spisů Bohumila Hrabala, které vycházely v Pražské imaginaci, ale tentokrát doprovází spisy jednak bohatý komentář, jednak záměr představit Bohumila Hrabala coby spisovatele pro 21. století. Soubor sedmi svazků poskytuje kanonický text Hrabalova díla (bez variant a textů využívajících cizí texty). Svazky jsou proto vybaveny nadstandardním komentářem, určeným především mladším generacím, pro něž může být obtížné dešifrovat reálie, o nichž Hrabal hovoří, a zahraničním bohemistům. Samo členění svazků nabízí ne zcela tradiční interpretaci a klasifikaci Hrabalova díla. Je totiž koncipováno tak, aby zvýraznilo vývoj Hrabalových poetik od „hovorů lidí“ k drásavé osobní zpovědi. Zvláště zřetelně byl tento princip naplněn v 1. svazku (Lyrika), v němž vychází poprvé uceleně Hrabalovo básnické dílo, ve svazku čtvrtém, který představuje svébytnou, dosud podceňovanou poetiku próz z normalizační éry, i v posledním, sedmém svazku. Ten se věnuje Hrabalově literární žurnalistice. To, co se může jevit jako pouhá „pěna dní“, lze ovšem číst také jako autobiografický monolog a osobní bilance z porevolučního období. Rozsáhlý a pečlivý editorský komentář přináší též bibliografii a výběr z kritických ohlasů ke každému jednotlivému dílu. V prvních svazcích lze tak například detailně sledovat diskusi nad prvními Hrabalovými texty a profilování kritických soudů, v posledním svazku je zdokumentováno rozporné hodnocení závěrečného období Hrabalovy tvorby. V komentářích k prvnímu svazku (Lyrika) je navíc proveden relativně obsáhlý průzkum inspiračních zdrojů Hrabalovy poezie, v poznámkách jsou identifikovány také prameny Hrabalových citátů. Spisy vynikají nejen péčí editorskou a redaktorskou, ale i grafickou. Zdeněk Ziegler pojednal grafickou úpravu střídmě a vtipně současně – zabalil celého Hrabala do síťovky.

Litera za překladovou knihu
Han Kang: Kde kvete tráva, přeložila Petra Ben-Ari, Odeon, Praha, 224 s.
Událost 518. Tak se dnes v Jižní Koreji říká masakru civilistů, jejž spáchala armáda v květnu 1980 ve městě Kwandžu. Pokojné demonstrace proti autoritářskému režimu, který vyhlásil stanné právo, byly rozprášeny paradesantními jednotkami. Město povstalo, armádu vyhnalo, ale vzpoura byla po týdnu brutálně potlačena. Zůstaly jen stovky mrtvých. V románu Kde kvete tráva sledujeme tyto události z perspektivy několika lidí, jejichž osudy se 27. května protnuly. Vypráví tu mimo jiné textilní dělnice, duch patnáctiletého kluka, redaktorka i samotná autorka, která ve Kwandžu žila, a to příběhy ze samotného povstání i jeho dozvuky v podobě věznění, mučení, cenzury i doživotně traumatizovaných životů. Kwandžu tu nakonec funguje jako hromadné substantivum představující schopnost lidstva páchat neskutečné násilí a zároveň neuvěřitelně solidární skutky. Kde kvete tráva je mimořádně působivý román i díky lyrickému překladu Petry Ben-Ari, která ho navíc doprovodila fundovaným doslovem.

Viktor Horváth: Můj tank, přeložila Simona Kolmanová, Větrné mlýny, Brno, 316 s.
Román maďarského autora popisuje události v Československu během několika měsíců roku 1968, a to v podání nadporučíka Maďarské lidové armády, jenž se pro svou neochvějnou víru v komunistickou ideologii stává tlumočníkem Jánose Kádara. Po boku stranických špiček se účastní tajných jednání na nejvyšší úrovni, ale dostane se i na myslivecký hon. Cesta za prací ho opakovaně zavádí do Levic, kde si potřebuje zaskočit za svou dívkou Julikou, jeho upřímné úmysly však pokaždé překazí sled nečekaných náhod s nešťastnými dopady. Děj vrcholí 21. srpna za úsvitu, kdy vypravěč se svou tankovou jednotkou obsazuje Levice a osvobozuje nejen Juliku, ale i všechny pomýlené československé soudruhy. Absurdita doby je umocněna neprůstřelnou argumentací tohoto mladého přesvědčeného komunisty, jenž příliš nerozlišuje mezi hrou s plastovými vojáčky a realitou, podobně jako nevnímá tragickou směšnost totalitní ideologie. Román stojí na předstíraně nevinném slovním humoru. Komunistické termíny, slogany i teze dostávají v podání stranicky kovaného prosťáčka nové, nečekané významy. Naivně absurdní polohu textu, založeného zejména na důsledné nápodobě dobového způsobu projevu a uvažování, překlad dokonale zachovává. Překladatelka suverénně zachází se stranickým žargonem a nesčetnými reáliemi období 60. let minulého století. Její zásluhou se přeneseme do dnes již pozapomenuté atmosféry stranických tahanic a každodenní frašky, kterou vláda jedné strany ovládala naše životy. Příběh, při němž trochu mrazí v zádech, prožíváme s neutuchajícím úsměvem a chvílemi i zapomínáme, že jde – naštěstí – jen o román.

Morten A. Strøksnes: Kniha o moři: Umění lovit ve čtyřech ročních obdobích na otevřeném moři z gumového člunu žraloka grónského, přeložila Jarka Vrbová, Argo, Praha, 247 s.
Kniha o moři, to jsou vlastně knihy dvě, navzájem se prolínající. Tou první je kniha beletristická: příběh dvou přátel, kteří se v severním Norsku rozhodnou, že si vyrazí na moře a chytnou žraloka grónského, téměř mytického tvora opředeného spoustou legend. A pobyt na moři skýtá zkušenějšímu z obou dobrodruhů možnost a čas k vyprávění těch nejroztodivnějších historek o moři, rybách, lodích a rybářích. Druhou knihou pak je esej, ve kterém se mluví o biologii mořské i jiné, o dějinách Země, přírody i civilizace, o polárních expedicích, o majácích a dějinách jejich výstavby, o sušení tresek, o nebi, hvězdách a vesmíru – a v neposlední řadě i o tom, jakých zvěrstev se dnešní civilizace vůči světovým mořím dopouští a jak si tím sama pod sebou podřezává větev. Pro beletristickou část musela Jarka Vrbová použít jazyk, který strhne a uchvátí, což se jí daří výsostným způsobem. Jako příklad lze vyzdvihnout námořnický a rybářský slang, který zvládá s noblesou a elegancí, jako kdyby se u moře narodila a strávila na něm celý život. V oné druhé, esejistické knize, je k výše zmíněným kvalitám třeba přidat přesnost a pečlivost. Poznámky s odkazy na použitou literaturu prozrazují, že překladatelka musela dohledávat a ověřovat stovky výrazů, dat, faktů, jmen, termínů a pojmů. O výborném překladu se nedá říct nic lepšího než to, že vypadá jako původní text psaný v mateřském jazyce. Překlad Knihy o moři k takovým překladům patří.

 

Bližší informace na webu Magnesia Litera

 

Diskuse

Vložil: Pavel Mandys, 12.03.2019 12:01
Magnesia Litera 2019 – nominace
Naše chyba, už opraveno, děkujeme za upozornění.
Vložil: Gregor, 11.03.2019 15:13
Magnesia Litera 2019 – nominace
V akcích na iLiteratuře se píše, že autorské čtení je 12. března, ale na stránkách Knihovny Václava Havla se píše 13. března. Co z toho je pravda?
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

zhlédnuto 1760x

Inzerce
Inzerce