Švejkovy osudy v nizozemštině
Hašek, Jaroslav: De lotgevallen van de brave soldaat Švejk

Švejkovy osudy v nizozemštině

Román Jaroslava Haška Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války vyšel česky v letech 1921–1923 a dosud byl přeložen nejméně do 58 jazyků. Pyšníme se tím, že náš Švejk pronikl jako typ do světové literatury. Překladatelsky vzato je to však text velmi náročný. A tak se vnucují otázky jako: čtou zahraniční čtenáři stejnou knihu jako my? Jak vznikl první překlad v dané jazykové oblasti? Je přeložený úplný Haškův text? Překládalo se přímo z češtiny? Jak odborně zdatní dosavadní překladatelé byli?

Haškův Švejk je – snad ještě s díly Milana Kundery – to jediné z české literatury, co je standardně k dostání v každém lepším nizozemském knihkupectví. Jaká je historie vzniku tohoto svazku s Ladovým Švejkem na červené obálce? A jaké jsou vyhlídky do budoucna?

Dobrodružství? Osudy? Schwejk? Švejk?
Pod titulem Schwejk. De avonturen van den braven soldaat Schwejk gedurende den Wereldoorlog vyšel v roce 1929 v amsterodamském nakladatelství Meulenhoff první díl románu. V roce 1932 následoval díl druhý. Překladu se ujal polyglot Siegfried van Praag (1888–1958), který uvedl do nizozemštiny řadu ruských a sovětských klasiků, jako byli Dostojevskij, Tolstoj, Gogol, Gorkij či Šolochov, překládal však i z norštiny, dánštiny, finštiny, polštiny, japonštiny či němčiny. Ovládal údajně aktivně nejméně šestnáct jazyků a několik dalších pasivně. V meziválečném období se překládání nepovažovalo za samostatnou profesi – zejména překlady z méně obvyklých jazyků byly dílem nadšených amatérů. V Nizozemsku se zároveň tradičně hojně čte v cizích jazycích (v současnosti hlavně v angličtině, v dřívějších dobách i v němčině či francouzštině) a především překlady z němčiny měly v době van Praagova působení dobrou pověst. To byl důvod, proč se například díla pocházející ze slovanských literatur bez rozpaků překládala i z němčiny. Pozoruhodný jev, že překlad z němčiny budí větší důvěru než překlad z „nesrozumitelného“ originálu, se ostatně u nizozemských čtenářů občas projevuje dodnes.

Van Praag byl nesmírně výkonný: v letech, kdy vyšel jeho překlad Švejka, vydal podle bibliografie překladů z ruštiny každý rok nejméně tři až čtyři další tituly, mezi jinými z díla Dostojevského a Gorkého; o překladech z jiných jazyků přehled nemáme. Částečně je vydával v malém nakladatelství De Gulden Ster (Zlatá hvězda), kde řídil edici Mistrovská díla světové literatury. Přinejmenším u těchto titulů panuje podezření, že vzhledem k časové tísni zadával překlady dalším lidem, kteří knihy překládali z němčiny, a van Praag je pouze podepisoval. Po roce 1937 už překládal jen sporadicky, protože se začal silně angažovat v protinacistickém hnutí. Za německé okupace skončil i s ruskou manželkou Ljubou Dvorsonovou v internaci se skupinou tzv. židovských prominentů v Barneveldu, odkud byli navzdory slibům deportováni do sběrného tábora Westerbork a do Terezína. Pod dojmem stalinských procesů v letech 1936–1937 přestal překládat sovětské autory. Další – na rozdíl od něj už akademicky vzdělaná – generace literárních překladatelů z ruštiny na něj pohlížela svrchu, ale z pozdějších podrobnějších rozborů se ukázalo, že jeho překlady nebyly špatné.

V tiráži jeho Švejka se sice výslovně uvádí, že je to překlad z češtiny („Tchechisch“ – ačkoli standardní nizozemský pravopis je „Tsjechisch“ a v roce 1929 by tento přepis mohl být známý i z názvu státu, který se tou dobou používal už přes deset let: Tsjecho-Slowakije), ale hrdinovo jméno, záměna „osudů“ za „dobrodružství“ i volba přídavného jména „braaf“ místo „goed“ jsou převzaty z německé verze: Die Abenteuer des braven Soldaten Schwejk während des Weltkrieges. V nizozemštině přitom přepis Švejkova jména nevede automaticky ke správné výslovnosti, protože „sch“ se na rozdíl od němčiny nevyslovuje „š“, ale tak, jak se píše (navíc s chrčivým „ch“). Fonetický nizozemský přepis by byl „Sjweik“.

V předmluvě k Haškovu románu se van Praag čtenářům svěřuje: „Překladatel stál před obtížným úkolem vyjádřit takřka nepatrné posuny v řeči. Jakého komického účinku dosahuje náš mluvka tím, že před určitá slova začínající samohláskou přilepuje ,v‘! V zájmu zachování charakteru originálu bylo právě na takových místech žádoucí používat žargonu. Pro ty, kteří by se nad tím snad pohoršovali, je nejlepším lékem delší styk s dobrým vojákem ze světové války.“ Zde narážíme na hranice toho, co se u polyglota označuje jako jazyková znalost: schopnost rozumět mluvenému i psanému slovu není pro překládání Haška dostatečná. Potíž s převáděním hovorových prvků do nizozemského literárního jazyka se projevuje i u mnohem méně barvitých textů, než je Švejk. Označit výrazné výkyvy stylového rejstříku (důležitou součást Haškova humoru) za „takřka nepatrné posuny v řeči“, které překladatel navíc odhaluje výhradně na základě protetického „v“ (ale ani si nevšimne, že se vyskytuje pouze před hláskou „o“), překladatele v očích těch, kdo češtinu ovládají, usvědčuje z nedostatečné odborné vybavenosti.

Tento překlad převzalo v roce 1955, a to pod titulem De avonturen van de brave soldaat Schwejk gedurende de eerste wereldoorlog, přizpůsobeným novému pravopisu a s upřesněním světové války jako „první“, amsterodamské komunistické nakladatelství Pegasus, zaměřené původně hlavně na ruskou a sovětskou literaturu. O rok později tam vyšel i třetí díl v překladu Rity van Baerleové, což byl pseudonym Magdy van Emde Boasové (1917–2011), roz. Starkensteinové, publicistky, překladatelky a kabinové tlumočnice.

Tato rodačka z Prahy studovala na pražské německé univerzitě a ve Vídni, po anšlusu odtud však musela pro židovský původ odejít opět do Prahy. Do Nizozemska se dostala s rodiči po německé okupaci českých zemí v březnu 1939. Ani tam však rodina neunikla pronásledování Židů: otec Emil Starkenstein, farmakolog, zahynul v roce 1942 v Mauthausenu. Magda se s manželem Coenraadem van Emde Boasem, předním psychiatrem a sexuologem, marně snažila dostat do už zmíněné „barneveldské skupiny“, která byla alespoň dočasně transportů uchráněna. Na jaře 1943 ukryli manželé devítiměsíčního syna Waltera v křesťanské rodině na venkově, do ilegality se nakonec museli stáhnout i oni a Magdina matka.

Kromě třetího dílu Švejka přeložila Magda van Emde Boas po válce do nizozemštiny např. Fučíkovu Reportáž psanou na oprátce, několik titulů pro mládež Jana Procházky či novelu Josefa Bora Terezínské rekviem. Nakladatelství Pegasus dotiskovalo tři díly Haškova románu jednotlivě až do roku 1969, kdy vyšly v jednom svazku.

V letech 1974–1976 vydalo nakladatelství Pegasus první tři díly jednotlivě v novém překladu rusisty a zaměstnance nakladatelství Roela Pieterse (1937–2016) s názvem De lotgevallen van de brave soldaat Švejk in de wereldoorlog („dobrodružství“ se změnila na „osudy“, první světová válka se vrátila k původní podobě bez řadové číslovky), přičemž třetí svazek obsahoval i zlomek čtvrtého dílu. Nizozemští čtenáři se poprvé mohli seznámit s textem v té podobě, v jaké ho Hašek stačil před smrtí napsat. Od té doby se Schwejk jmenuje i v nizozemštině Švejk (tedy v psané podobě – nizozemská výslovnost kolísá mezi začátečním „s“ a „š“ a háček na knihkupeckých webech z technických důvodů často vypadne). Do roku 1995 nakladatel jednotlivé díly dotiskoval. V roce 2001 vydal Pegasus román v jednom svazku (s ilustracemi Josefa Lady), Pieters svůj překlad revidoval a bohemista a přední nizozemský překladatel české literatury Kees Mercks (1944) doplnil obsažný a ceněný doslov (supluje totiž nedostatek literatury o Haškovi a o fenoménu Švejk v nizozemštině). V této podobě je román k mání dosud (poslední dotisk je z roku 2011). Není však tajemstvím, že Kees Mercks pracuje na novém překladu. Časopisecky z něj publikoval úryvek v roce 2014 (TSL 2014/69), nový překlad by měl v nakladatelství Pegasus vyjít zhruba v roce 2023. Bylo by skutečně na čase, aby tento klasický román po sto letech vyšel v nizozemštině v překladu bohemisty.

Kdo je ten tlustý voják?
Podle informací nakladatele se ročně prodá pár set výtisků, Švejk je v Nizozemsku „everseller“. Celkový počet prodaných výtisků od roku 1955 se dá přibližně odhadnout na 25 tisíc. Jiná věc je, nakolik autor i titul mezi čtenáři žije. Zdá se, že knihu znají spíš nizozemští intelektuálové se zájmem o literaturu, část z nich knihu i četla, z toho někteří v německém překladu Grete Reinerové (kde na rozdíl od originálu všichni Češi mluví komickou němčinou, kdežto Němci standardním jazykem, viz také). Pro mladší generace je příznačný dotaz mladého vlámského studenta po návratu z první prázdninové návštěvy ČR, který položil na jednom z webů věnovaných Česku: kdo je ta figurka tlustého vojáka, co bývá v různých českých hospodách? Ani Švejk jako typ postavy (charakteru) v nizozemštině nežije – existuje sice třeba slovo „kafkaësk“ (kafkovský), ale ekvivalent odvozený od Švejka nikoli. Princip švejkování je ostatně zřejmě bližší Vlámům, kteří v rámci Belgie dlouho zaujímali podřízené postavení podobně jako Češi uvnitř habsburské říše – Holanďani se svou protestantskou přímočarostí tento humor ne vždy dokážou pochopit, natož ocenit.

Příznačné je, že ani těch pár dramatizací, které byly v nizozemské jazykové oblasti uvedeny, se neobešlo bez české nebo aspoň „východoevropské“ účasti. V roce 1984 nastudoval Švejka Mechels Miniatuur Theater ve spolupráci s Městským loutkovým divadlem (Stadspoppentheater, oba divadelní soubory z vlámského Mechelenu) v režii a z iniciativy českého loutkáře Jana V. Dvořáka (1925–2006) z divadla Drak. V představení kombinujícím loutky a živé herce (s použitím dobových českých vojenských písniček) hrál Švejka Manu Verreth. Podruhé Švejka nastudoval v roce 1994 mezinárodní (v angličtině hrající) soubor Amsterdam Chamber Theatre s názvem Švejk now! v režii Rusa Vladimira Koifmana (1959).

Trén, marškumpačka, cuksfíra
Překladatelské problémy se částečně překrývají s tím, na co naráží i současná česká čtenářská generace: vždyť kolik z nás z hlavy ví i sto let po skončení první světové války, co znamená „trén“, „marškumpačka“ nebo třeba „cuksfíra“? Kolik z nás si myslí, že jednoroční dobrovolník se dal na vojnu dobrovolně? Překladatel musí nejen zjistit přesný význam, ale také najít ekvivalent ve svém jazyce. Vzhledem k tomu, že Nizozemsko bylo za první světové války neutrální, srovnatelná terminologie v nizozemštině chybí. Vlámové sice zažili první světovou válku z první ruky, ale jejich dobová vojenská terminologie vychází z francouzštiny – přenést do nizozemského překladu kolorit počeštěných německých termínů (nechceme-li vyvolat dojem, že Halič ležela na západní frontě) je tedy prakticky nemožné.

Už jen Švejkovo „poslušně hlásím“ je problém: van Praag to překládá jako zdvořilostní frázi „mag ik zoo vrij zijn op te merken“ (dovolil by si poznamenat), Pieters už chápe, že je to vojenský žargon, ale protože nizozemský ekvivalent neexistuje, nechává Švejka mluvit německy: „melde gehorsamst“. Tím se narušuje důležitý princip, totiž Švejkova téměř důsledná česká jednojazyčnost („německy“ se snaží domluvit jen s maďarskou služkou, ta mu odpovídá v podobném stylu), která nutí i německé mluvčí lámat češtinu, čímž se jejich převaha oslabuje a komický efekt umocňuje. Zkomolený jazyk s německým přízvukem by se v nizozemštině vyjádřit dal (se stejným humorným účinkem), ale Pieters bohužel právě tuhle vrstvu textu opomíjí a promluvy překládá hovorovou nizozemštinou bez cizího vlivu, např: „já fidět, šédet, nicht fahren, šédet, pit, furt pit, burš“ – „Ik zie jou daar maar zitten – niet wegrijden, maar wel zitten hijsen, en stevig ook, knaap“ (Vidím, jak tam vysedáváš – neodjíždíš, ale zato se nalejváš, a pořádně, chlape). Vojenské rakousko-uherské esperanto mu občas uniká: když si hladový maďarský voják stěžuje, že nemá co jíst – „nincs ham“, překládá to Pieters jako „nincs habn“ (tedy „haben“, mít, pod vlivem fonetického přepisu v původním německém překladu, kterým se vyjadřovala hovorovost promluv).

„Tak nám…“
O složitých překladatelských úvahách už jen ve spojení s úvodní větou románu („Tak nám zabili Ferdinanda“) píše podrobně Kees Mercks v souvislosti s úryvkem ze svého nového překladu, který zveřejnil časopisecky v roce 2014. Ukazuje se, že kámen úrazu tvoří první dvě slůvka, protože si překladatelé nedovedou dobře poradit s jejich přesným významem. Van Praag překládá: „Dus ze hebben onzen Ferdinand vermoord“ (Tedy zavraždili našeho Ferdinanda). Pieters v první verzi (1974): „Nou, ze hebben dus onze Ferdinand vermoord“ (Tak oni tedy zavraždili našeho Ferdinanda) a v poopraveném vydání z roku 2001: „Nou moe, ze hebben onze Ferdinand vermoord“ (No ne, zavraždili našeho Ferdinanda). Mercks dochází k řešení: „Moet je horen, onze Ferdinand is doodgeschoten“ (Poslyšte / Představte si, náš Ferdinand byl zastřelen – tady je třeba poznamenat, že použití pasiva zní v nizozemštině mnohem přirozeněji než v češtině a je tu vhodnější než doslova přeložená 3. osoba plurálu „oni“).

Než začneme kritizovat, že žádné z těch řešení není úplně výstižné, pokusme se definovat, co ta věta v češtině přesně vyjadřuje. Není to důsledek něčeho (nevíme čeho) jako u van Praaga, není to údiv jako u Pieterse, ale není to ani důrazné oznámení jako u Merckse. Věta sama zní jako lakonické konstatování, zatímco posluhovačka poklízí u Švejka (z textu ani nevyplývá, jestli právě přišla, nebo si na tuto žhavou novinku vzpomněla až po chvíli), a v tom je právě vtip: lhostejnost obyčejných lidí v kontrastu s tragikou i šokujícím účinkem události. Aspoň tak jsem to vždycky četla já (a to ovšem není jediné možné čtení, jak se dá zjistit z různých hereckých interpretací). Je pravda, že z dalšího textu vyplývá, že ji událost přece jen zaujala – vypráví Švejkovi další podrobnosti, ale s očima navrch hlavy jistě ne, je to pro ni prostě jedna z krvavých historek, které zaslechla, srovnatelná s jedním „u nás v Nuslích“, co si taky hrál „s revolverem a postřílel celou rodinu i domovníka“. Mercks našel své řešení srovnáním s reálnou situací, kdy si Nizozemci před několika lety sdělovali zprávu o vraždě politika Pima Fortuyna či filmaře Thea van Gogha, ale to tu možná není tak docela na místě.

Také od slůvka „nám“ se odvíjí celý řetězec překladatelských úvah. Mercks tento dativ interpretuje jako přivlastňovací a klade si na základě toho otázku, „čí“ tedy Ferdinand byl. Vypovídá zájmeno „nám“ něco o národnosti paní Müllerové, tj. byla to snad Rakušanka věrná císařské rodině? V tom případě by se mělo příjmení překládat jako Müller. Přiklání se však k tomu, že paní Müllerová byla věrná Češka s německým příjmením, která zájmenem „nám“ vyjadřuje sympatie Čechů k Ferdinandovi, protože bydlel na Konopišti, měl manželku z českého rodu Chotků a byl Čechům příznivě nakloněn. Přestože se dá diskutovat o tom, do které kategorie tento dativ patří (je to dativ kontaktový, emocionální, nebo přece jen prostě přivlastňovací, jak ho chápe Mercks?), jinou možnost překladu než přivlastňovacím zájmenem (v tomto případě „našeho [Ferdinanda]“) v nizozemštině asi opravdu nenajdeme.

Mercksův závěr článku mluví za vše: „A to byla jen první část úvodní věty (v češtině čtyři slova). Zbývá ještě 850 stran…“

Prameny:
Cees Willemsen
: Oppervertaler Siegfried van Praag, 1888–1958, in: Tijdschrift voor Slavische Literatuur, 1995, č. 19, s. 17–23
Bližší info o Magdě van Emde Boasové (v něm.)
O osudu manželů van Emde Boasových a jejich syna Waltera (nar. 1942) za německé okupace Nizozemska (v angl.)
Magda van Emde Boasová (v niz.)
Bližší info o inscenaci Švejka v Mechelenu (v niz.)
Článek Keese Merckse (TSL 2014, č. 69) s úryvkem z nového překladu (v niz.)
Článek nizozemského germanisty a translatologa Tona Naaijkense (Filter, listopad 2014) o německých překladech Švejka na základě vlastní čtenářské zkušenosti a o některých řešeních v dosavadních nizozemských překladech (v niz.)

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse