Ščeblykin, Kirill; Zajíček, Filip: Jsme jako oni

Ščeblykin, Kirill; Zajíček, Filip
Jsme jako oni

recenze sociologie

Knižní rozhovor s Martinem M. Šimečkou líčí nedávné dějiny naší země i problémy současnosti z více perspektiv, třeba z česko-slovenské i mezigenerační. Důležité je též postavení Šimečky coby liberála, který se snaží pochopit i voliče Trumpa či Zemana. Daří se mu to se střídavými úspěchy.

Mezi kavárnou a venkovem, Čechami a Slovenskem
Kirill Ščeblykin
, Filip Zajíček: Jsme jako oni: Rozhovor s Martinem M. Šimečkou o liberálech, pokrytcích a fašistech. Paseka, Praha, 2019, 235 s.

Martin Milan Šimečka (nar. 1957) je uznávaný novinář pocházející ze Slovenska, který řadu let prožil v Čechách a v letech 2006–2008 zde vedl týdeník Respekt. Již předtím se ale mezinárodně proslavil coby spisovatel: v roce 1994 získalo anglické vydání jeho knihy Džin (pod názvem The Year of the Frog) prestižní ocenění Los Angeles Times. Díky tomu pak získával literární stipendia, účastnil se konferencí po celé Evropě a Americe a publikoval v tamních časopisech. Seznamoval se tam také s předními světovými intelektuály, například Timothym Snyderem a Tonym Judtem, kteří se stali jeho přáteli. Jeho životní dráha byla ale ještě pestřejší: pochází z rodiny disidenta Milana Šimečky, takže nesměl studovat gymnázium, nýbrž jen učiliště. Kvůli svému původu prošel do roku 1989 řadou zaměstnání (ošetřovatel, prodavač, plavčík, topič), díky čemuž poznal i prostředí zcela neintelektuální, přičemž na tyto zážitky a setkání nezapomněl a dodnes se chlubí, že prožil deset let mezi dělníky.

Vulgární liberálové
Všechny tyto bohaté zkušenosti se zúročují v knize Jsme jako oni: Rozhovor s Martinem M. Šimečkou o liberálech, pokrytcích a fašistech. Nedávné dějiny naší země i problémy současnosti v ní líčí nejen z dvojí, smíšené česko-slovenské perspektivy, ale také z hlediska prozápadního liberála, který se současně upřímně snaží pochopit voliče Trumpa, Babiše či Zemana. „Nemusíte se snažit o změnu jejich názoru, jde o vůli mluvit s nimi bez nenávisti. Porozumět člověku na druhé straně je důležité pro vás, ne pro něj,“ zdůrazňuje zpovídaný Šimečka, inspirován k takovému přístupu americkým komentátorem Davidem Brooksem. A sebekriticky dodává, že i liberálové se někdy dokáží chovat značně nesnášenlivě a nenávistně. Když se do slovenské koaliční vlády Roberta Fica rozhodl vstoupit Béla Bugár, do té doby liberály považovaný za „našeho“ slušného politika, na Facebooku se začaly z liberálních kruhů šířit na Bugárovu adresu výkřiky jako „Pověsit!“ a „Už se tu, zmrde, nikdy neukazuj!“. „Byly to vášně stejně silné a vulgární jako od fašounů,“ komentuje to s odporem Šimečka. Toto smutné poznání motivovalo i samotný název knihy. Silně kritický je Šimečka také ke skupině intelektuálů, kteří na Slovensku prováděli sametovou revoluci a k nimž sám patřil. Kritika je přitom v mnohém analogická tomu, jak chyby z počátku 90. let dnes přiznává a hodnotí i tehdejší český premiér Petr Pithart.

Péče o duši a její využitelnost na pracovním trhu
Další perspektivu kniha získává v momentech, kdy se mění role a Šimečka se ptá dvou mladých novinářů, Kirilla Ščeblykina a Filipa Zajíčka, kteří jinak vedou rozhovor s ním. Dochází tak k zajímavému mezigeneračnímu dialogu, kdy jsou soudobá témata opět nahlížena z dvojí perspektivy, z hlediska minimálně dvou odlišných životních zkušeností. Někdy přitom vyvstane takřka propastný rozdíl v náhledu člověka, který v mládí četl Patočkovy eseje a zabýval se „péčí o duši“, a jeho spolubesedníků, jimž ještě není ani třicet. Ti přiznávají, že místo péče o duši věnují energii péči o vlastní využitelnost na pracovním trhu. Podle nich je hodně těžké vyhnout se uvažování ve stylu: „Nauč se jazyky nebo čti beletrii, abys lépe rozuměl psanému textu, a budeš produktivnější. Medituj, abys byl produktivnější. Choď běhat – budeš mít menší splíny, budeš se cítit líp, a budeš produktivnější.“ Oba mladší spoluautoři navíc právem prohlašují, že životy jejich vrstevníků jsou navzájem tak odlišné, že vlastně vůbec nelze mluvit o jedné generaci. Nesouhlasím přitom s názorem jistého recenzenta, podle kterého „jejich úvahy působí obecně a vágně. Jejich myšlenky by snad vydaly na solidně strávenou půlhodinku v kavárně, ne však na stránky knihy“. Naopak: konfrontace obou pohledů knihu oživuje a je velmi poučná. Přestože někomu může potvrdit podezření, že četné zkušenosti jsou nepřenosné či nepřeložitelné do pojmů jiné epochy.

V rámci svého multiperspektivního pohledu tak Šimečka líčí například vztah Václava Havla ke Slovákům. Šimečka celkově oceňuje, že Havel byl jeden z nejempatičtějších Čechů, jaké kdy poznal. Současně ale vzpomíná, jak byl týden po 17. listopadu 1989 vyslán do Prahy, aby zastupoval Verejnosť proti násiliu během diskusí o federální vládě. Po každé takové debatě dával Václav Havel dohromady prohlášení, které mělo všechny reprezentovat. Úkolem Šimečky bylo sedět vedle něj a říkat: „Václave, nezapomeň tam dopsat VPN k tomu OF.“ Havel ovšem v každé větě zapomněl. Šimečka smířlivě i smutně dodává: „Já mu to nevyčítám, byla to jen ukázka českého myšlení.“

Jedinečný český kult?
Na adresu Čechů padají postřehy pravdivé, třebaže zde (na rozdíl od jiných postkomunistických zemí) zůstali aktivní mladí lidé, což je „fyzicky cítit v bublající aktivitě nevládek a občanských sdružení“. Jiné jeho nápady jsou nevšední, ale také trochu sporné, jako jeho názor, že Češi více než jiní uctívají svoji krajinu, o níž zpívají v hymně a která jim nabízí posvátné pohodlí. Následně líčí výjev, kdy se v jistém českém kempu ubytovala česká rodina: „Pantáta s břichem jako sud vytahoval z dodávky skládací stůl, židle, kotlík či spíše kotel, děti vyhnal na dříví a zbytek dne se celá rodina motala kolem ohně a vařila guláš. Byl to komický obrázek, ale co když tato česká rodina jen se vší vážností uctila svoji krajinu – zabydlením se v ní jako ve svém bytě?“ Znalci dané problematiky ovšem tento názor úplně nesdílejí. Podle kulturního historika zabývajícího se historií postoje k přírodě Karla Stibrala se v tomto ohledu příliš nelišíme od Němců, Norů nebo třeba od Britů. U těch je úcta k přírodě možná ještě intenzivnější, podobně jako u Poláků – jejich uctívání hor, jakkoliv v rámci jejich území nečetných, je ještě intenzivnější...

Přes mentální bariéry k uznání „spodiny“?
Šimečkova snaha nevidět současný konflikt štěpící se západní společnosti je chvályhodná, ale nikoli originální. Velmi podobně už před ním ve své knize Soumrak západního liberalismu konstatoval třeba anglický novinář Edward Luce (nar. 1968), že bariéra mezi lidmi žijícími ve velkoměstech a mimo ně narůstá. Jak Luce sarkasticky poznamenává, donedávna se věřilo, že velkoměsta se stanou strojovnami nové ekonomiky, budou různorodá a otevřená, čímž budou lákat nové talenty. K tomu bezpochyby dochází: „Přehlídky Gay Pride jsou zřejmě rok od roku větší a větší. Multikulturalismus jen kvete.“ Globální velkoměsta Západu ale bohužel „připomínají tropické ostrovy obklopené oceánem zášti“ a není to tím, že by lidé tvořící onen „oceán“ byli hloupější či nemorální.

Šimečka mimo jiné poukazuje na to, že kupříkladu lidé na slovenských vesnicích touží po uznání ze strany mainstreamových liberálních médií. A za liberály dodává: „My jsme v menšině, a oni i tak chtějí naše uznání. Ocitli se v psychologické smyčce, ale ta se nakonec stahuje kolem nás všech.“

Přese všechnu snahu přitom u Šimečky najdeme místa, kde kýženým uznáním nehýří, ale naopak se projevuje trochu jako elitář, například když mluví o Romech a Maďarech, s nimiž sloužil na vojně a z nichž někteří nedovedli ani číst a psát, jako o „společenské spodině“. Již použitím tohoto termínu dává najevo, že na ně shlíží svrchu z pozice syna z pronásledované, ale prominentní rodiny, který sice směl chodit jen na učiliště, ale současně dostával soukromé hodiny od předních vzdělanců. („Humanitní vzdělání jsem tedy nakonec měl asi mnohem kvalitnější, než kdyby mě na gymnázium pustili,“ říká k tomu Šimečka.)

Svoji privilegovanou pozici příliš nereflektuje také tehdy, když mladším kolegům radí: „Když jako novinář něco napíšu, jsem automaticky ve veřejném prostoru, nepotřebuju Facebook.“ Jako zavedený a uznávaný žurnalista si takový postoj jistě může dovolit, ale pro někoho, kdo se v oboru teprve snaží prosadit a chce na svoje texty upozornit, jde spíše o „knížecí radu“, která trochu prozrazuje nedostatek empatie. Totéž se týká epizody, kdy se Šimečka setkal s mladou slovenskou studentkou, která za ním přišla s prosbou o radu a pomoc se psaním. Na tu se obořil, jak může publikovat v týdeníku Trend s pochybným vlastníkem: „Svým psaním legitimizujete Pentu a svět zhoršujete. Pokud si myslíte, že vaše texty mají vliv na zlepšování světa, trpíte nebezpečnou pýchou. Já raději nebudu psát vůbec nikam, než abych legitimizoval svými texty nějaký typ zla.“ Zda psát do tiskovin patřících kontroverzní Pentě nebo u nás Agrofertu je jistě obtížná morální volba. Někdo ji může mít dopředu zodpovězenou záporně, což je pochopitelné a má na to právo, ale aby pak automaticky a bez rozlišování říkal o všech, kteří zvolili jinak, že „zhoršují svět“, je postoj – nemohu si pomoci – neméně (elitářsky) pyšný. (Ostatně Saša Uhlová, pocházející z významné české disidentské rodiny, která ke knize napsala pochvalnou předmluvu, se zpovídaným novinářem právě v tomto – jediném – bodu polemizuje). Také na jiném místě jako by zaznívala až příliš velká jistota, jak by se měli ostatní rozhodovat, a to když kritizuje Andreje Kisku, že vyslyšel přání vlastní manželky a podruhé se neucházel o prezidentský mandát. „Zájem společnosti je vyšší než zájem manželství… Bez ohledu na to, co říká manželka,“ soudí Šimečka rezolutně. Pokud slovenskému prezidentovi vytkl, že svým rozhodnutím vystavil slovenskou společnost zkoušce, tak už zpětně můžeme konstatovat, že zvolením nové prezidentky tamní voliči (i její liberální protikandidát, který v pravou chvíli odstoupil) v testu obstáli a Šimečka byl příliš malomyslný.

Upotřebitelnost starších morálních vzorců
V knize je silně tematizováno Šimečkovo disidentské zázemí. A to včetně konfliktů, které v něm probíhaly, jako byly spory nekomunistických vězňů s bývalými komunisty, mezi něž patřil i jeho otec. Když prý bývalý politický vězeň Karel Pecka vyčítal exkomunistovi Milanovi Šimečkovi, proč jej v době jeho uvěznění nebránil, Šimečka starší si prý „před něj klekl a prosil ho o odpuštění.“ A svému synovi zase Šimečka starší vysvětloval, že kvůli jeho politickým postojům nesměl studovat lepší školu, ale kdyby režimu ustoupil, „jeho duši by to zničilo“. Syn se proto později zabýval myšlenkou, jestli stojí zato vyměnit studium na „gymplu“ za duši vlastního otce. Právě toto vyhrocené pojetí světa Šimečka mladší v lecčems přenáší i do současnosti. Můžeme to hodnotit jako příliš černobílé a anachronicky přísné vidění světa, ale i jako zásadový mravní postoj, jehož stateční nositelé se zasloužili o pád komunismu. Co to ale může přinést ve společnosti mnohem rozvrstvenější a pestřejší, to není úplně jisté.

Navzdory tomu ale kniha na mnohé otázky nedává konečné odpovědi. Místo toho končí v jakémsi nesystematickém, ale myšlenkově podnětném mnohohlasí nebo paradoxech. To je ale zřejmě přiměřený formát pro zprávu o současném komplikovaném světě.

 

Na podobné téma:
Erik Tabery
: Opuštěná společnost

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 21 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.