Uharte, Kepa

Uharte, Kepa

rozhovor beletrie česká

Co mají společného Češi a Katalánci? Co překladateli přinese Hovno hoří nebo Smrt krásných srnců? Proč je těžké psát o knedlících a co je složitého na přezouvání? Barcelonský překladatel Kepa Uharte přibližuje zákulisí své práce a komentuje španělský i katalánský pohled na českou literaturu.

Otu Pavla jsem překládal za odměnu

Kepa Uharte (nar. 1975) zavítal letos do Prahy na rezidenční pobyt, který mu poskytlo České literární centrum. Na úvod rozhovoru nesměle poznamenal, že o své práci není zvyklý mluvit, protože se na ni obvykle nikdo neptá; spíše než o překládání prý mluví o tom, čemu se jako aktivista věnuje, totiž o boji proti sexuálnímu zneužívání dětí. Za sebou má přitom okolo čtyřiceti překladů z češtiny do španělštiny nebo katalánštiny, mezi nimi figurují i jména Bohumil Hrabal, Jáchym Topol, Ota Pavel nebo Jan Neruda. O čem mluvit tedy rozhodně bylo...

iLiteratura: Mají španělští a katalánští čtenáři povědomí o české literatuře? Vybaví se jim snadno jméno některého českého spisovatele?
Kepa Uharte: V tom je mezi Katalánskem a Španělskem trochu rozdíl. V Katalánsku působí Monika Zgustová (překladatelka z češtiny do španělštiny a katalánštiny, pozn. red.), která tam českou literaturu představila. I tak se ale o české literatuře moc neví. Masovou záležitostí byl v 90. letech Kundera, ten s sebou strhl třeba i Hrabala, Haška. Já jsem přeložil Urbana, který se u nás trochu proslavil, ale ne jako Čech, jeho národnost si čtenáři možná ani neuvědomovali.

iLiteratura: Urbanova Sedmikostelí se prý ve Španělsku prodalo asi 60 tisíc výtisků. Tušíte, čím byl pro čtenáře tak zajímavý?
Kepa Uharte: Netuším. Byl to takový boom, asi se to neslo nějakou šeptandou. Sedmikostelí byla velmi silná kniha, asi to bylo tím.

iLiteratura: Co může španělské čtenáře na české literatuře zaujmout? Řešíme v literatuře podobná témata? Nebo to pro ně naopak může být něco exotického?
Kepa Uharte: Snaha vydávat české autory ve španělštině tu je, ale nevím, jestli je v tom nějaký systém. Já jsem si vždy myslel, že česká literatura by mohla být obzvlášť pro katalánské čtenáře zajímavá.

iLiteratura: Proč konkrétně pro Katalánce?
Kepa Uharte: Česko i Katalánsko jsou malé země, katalánsky mluví asi deset milionů lidí. Španělsko podle mého názoru stále trpí syndromem velikosti, projevilo se to v posledních volbách, politici mluvili o tom, jak Španělé objevili Ameriku, jak předali svou kulturu Američanům, jak je to velká země… Španělé si myslí, že si vystačí, protože mluví španělsky stejně jako polovina světa, a proto nás vůbec nezajímají lidé, kteří mluví nějakým takovým „jazýčkem“. Mám z dětství pocit, že svět, který se nám otevřel po pádu železné opony, nám připadal špatný. Já si ale myslím, že katalánská literatura se zabývá podobnými věcmi. Řešíme, zda je Katalánsko národ, nebo ne. Takovou debatu spatřuju i v české literatuře, například teď nedávno ve hře Zbyhoň! v Národním divadle, kde se řešilo češství. Podobnou hru jsem viděl v katalánštině. Ve španělštině to ale není možné. Španělé to berou moc vážně, se státními symboly se nehraje. Je to asi proto, že Španělé se pořád nesmířili se svou minulostí.

Jak se pozná úspěch
iLiteratura
: Jak se stane, že chce španělský nebo katalánský nakladatel vydat českého autora? Hrají v tom roli nějaké externí faktory, nebo se vybírá spíš podle tématu?
Kepa Uharte: Netuším. Je to spíš kniha od knihy. Občas někdo vybere knihu, protože ho zajímá, občas dostanou nějaký grant… Zájem vydávat je, ale jsou zapotřebí překladatelé, kterých není tolik.

iLiteratura: Takže je spíš problém, že je málo překladatelů z češtiny, než že by bylo málo zakázek na překlady z češtiny?
Kepa Uharte: Asi kombinace obojího. Překladatelé z češtiny jsou, ale je jich omezený počet. Zájem vydávat je relativně vysoký, zároveň si ale myslím, že ve Španělsku se asi prodá méně knih na osobu než v Česku. Čte se méně.

iLiteratura: Může pomoct, když nějaká kniha získá literární cenu, třeba Literu?
Kepa Uharte: Moc ne. Je to spíš otázka náhod, té šeptandy na veletrzích, asi to funguje spíš takhle.

iLiteratura: Stává se někdy, že by překladatel přišel za nakladatelem se svým návrhem na vydání?
Kepa Uharte: Mně se to párkrát stalo. Prosadil jsem si Šabacha. Seznámil jsem se s jeho knihou, když jsem byl v Česku, koupil jsem si Hovno hoří, ten název je výborný. Kniha se mi moc líbila, tak jsem si řekl, že ji časem přeložím. A nakonec v mém překladu vyšla.

iLiteratura: A víte, jestli měla úspěch? Četl jste pak nějaké recenze, pokud byly?
Kepa Uharte: Já recenze čtu málokdy. Trochu se jim vyhýbám (smích). Já se v nich totiž hledám, mohli by tam o vás jako překladateli něco psát, možná v dobrém, ale možná i ve zlém.

iLiteratura: Stává se často, že se v recenzích komentuje kvalita překladu?
Kepa Uharte: Málokdy. Je to škoda, ale je to normální. Stejně se v té recenzi ale hledáte, protože je to práce, na které vám záleží.

iLiteratura: Jaká byla vaše cesta k češtině?
Kepa Uharte: Když jsem začal studovat, žádná slavistika neexistovala, vybral jsem si arabistiku. Časem mě to přestalo bavit, arabsky jsem se nikdy nenaučil pořádně. Pak se otevřela slavistika, tak jsem se přihlásil, protože mě slovanské jazyky už dlouho zajímaly. Kdysi jsem slyšel srbštinu nebo slovinštinu, znělo mi to úžasně, měl jsem pocit, že má smysl se těm jazykům přiblížit. Na univerzitě se ale studovala jen ruština a polština. To se mi líbilo víc než arabština, ale pořád to nebylo ono. Nakonec jsem k té češtině nějak dospěl. Náš profesor byl nadšenec do české literatury a vykládal nám o Máchovi, také jsem měl tři spolužáky Čechy, do šuplíku jsem si přeložil Máj… Potom i Kytici a Povídky malostranské… Zkusil jsem i Babičku.

iLiteratura: Pamatujete si, který překlad pro vás byl ten nejtěžší?
Kepa Uharte: Nejtěžší pro mě byly Krásné zelené oči od Lustiga. Později jsem se s Lustigem setkal a on se mě ptal, jaké bylo ho překládat. Řekl jsem mu, že jsem u toho hodně trpěl – jednak to byla těžká a dlouhá kniha, ale i to téma bylo pekelné. Byla to pro mě muka. Také jsem byl v depresi, což tomu moc nepomohlo. On se mi začal omlouvat za to, že jsem to musel překládat, já jsem se pak cítil trochu trapně (smích). Byl prostě takový. Topolovy Noční práce byly také velmi těžké, ty jsem překládal před ekonomickou krizí, takže v nakladatelství ještě byli korektoři (během krize najednou zmizeli a potom se zase vrátili) – korektorka mi to tehdy vrátila a měla spoustu otázek.

iLiteratura: Jaký překlad pro vás byl nejdůležitější, přelomový?
Kepa Uharte: Smrt krásných srnců. Poslední překlad, který jsem dělal před tím, byl Hrabalův Něžný barbar. Řekl bych, že pro každého, kdo překládá z češtiny, je Hrabal hvězda. My jsme Hrabala znali z překladů Zgustové, která ho přeložila do katalánštiny i španělštiny, a ty překlady byly skvělé. Překládat Hrabala byl můj sen, ale nepřipadal mi reálný. Potom mi ten překlad nabídli, udělal jsem ho, užil jsem si to, ale najednou jsem z toho měl krizi, nevěděl jsem, co dál. Do čeho se pustit po Hrabalovi? Navíc byla i ekonomická krize, bylo málo práce, dokonce jsem si řekl, že už nikdy z češtiny překládat nebudu. A pak mi volali a nabízeli mi, jestli nechci přeložit Otu Pavla. Smrt krásných srnců jsem znal a je to úžasná kniha, věděl jsem, že to bude těžké a že bude náročné se k té práci vrátit, ale vnímal jsem to jako výzvu. Tenkrát jsem na tom nebyl dobře, měl jsem noční můry, často jsem nemohl ani pracovat. Ten překlad se pro mě stal důležitou částí života. Když jsem jim ho poslal, vrátili mi ho celý červený. Srovnávali ho totiž s italským překladem. Začal druhý boj, protože jsem si musel svá řešení obhájit. A uhájil jsem to, při srovnávání jsem zjistil, že můj překlad je velmi dobrý.
Ota Pavel zemřel, když mu bylo 42 let, Smrt krásných srnců byla jeho poslední kniha, mně tehdy bylo 40, byl jsem jeho vrstevník, cítil jsem se s ním propojený. Měl jsem pocit, že bych už dávno měl být mrtvý a že to, že tu ještě jsem a můžu jeho knihu překládat, je dar. Byl to pro mě velmi osobní zážitek.

Překládat je jako tesat sochu z kusu kamene
iLiteratura
: Napadá vás nějaký jazykový jev, který se do španělštiny a katalánštiny špatně překládá?
Kepa Uharte: Spousta věcí, je to každodenní boj. Třeba se slovesy – v češtině je to mnohem svobodnější, jak se proplétají časy, dokonavost, nedokonavost… Čeština má také mnohem svobodnější slovosled, každé slovo se dá umístit skoro kamkoli a každé umístění má nějaký význam a je těžké ten význam přenést. Také to, že se v češtině slova skloňují a díky tomu se mohou v textu častěji opakovat, protože jsou vždy v jiném tvaru, ale ve španělštině se to opakování špatně čte. Dále jména, všichni Češi poznají, že Standa je Stanislav. To v překladech řeším vždy různě, musí se nějak naznačit, že ten Staník je Stanislav, protože se mi nechce všude psát Stanislav. Tohle je pro Španěly divná věc.

iLiteratura: Během letošního rezidenčního pobytu jste překládal mimo jiné Houbařku od Viktorie Hanišové . Bylo tam něco specifického, s čím jste při překladu zápasil?
Kepa Uharte: V každém překladu něco je. Tady třeba střídání přítomného a minulého času, v tom se španělský a katalánský čtenář ztratí. Může se to tam nechat, ale je třeba to udělat tak, aby to při čtení nevadilo. Jinak největší problém byly houby (smích). Já jsem o houbách nevěděl ani ň. V Katalánsku houbařská kultura je, což byla u katalánského překladu výhoda, a proto mám pocit, že ta verze zní přirozeněji, ale ve španělštině mi to zní cize.
Problém je také s tím, když se v textu vyskytne něco typicky českého, třeba knedlík. Ve slovníku se to překládá jako bola de harina (koule mouky, pozn. red.). Jenže pod tím si Španěl nic nepředstaví, bude se divit, že někdo chce jíst kouli mouky. Dát tam knedlík taky nejde, protože to nic neznamená. Nebo když se doma někdo zouvá – to zní španělsky divně, protože se doma nezouváme, ale tady je to univerzální, bylo to jedno z prvních sloves, které jsem se v Česku naučil. Ve španělštině se dá říct quitarse los zapatos (sundat si boty, pozn. red.) nebo descalzarse (zout se, pozn. red.), ale to druhé neříkáme a to první je spíš něco, co se dělá před spaním. Takže to občas zní divně, ale nedá se s tím nic dělat, specifické záležitosti je nutné zachovat, ale musíte to formulovat tak, aby to z textu nevyčnívalo. Občas po mně nakladatel chce poznámky pod čarou, ale tomu se vyhýbám, pro mě je nejdůležitější plynulost textu a tu poznámky narušují. V Houbařce je třeba scéna z nemocnice, kde z rádia hraje Sladké mámení. V poznámce pod čarou bych musel vysvětlit ty předsudky, které Češi vůči Vondráčkové mohou mít. To se mi ale nechtělo, do textu jsem přidal slovo populární, aby tam zaznělo to slovo pop.

iLiteratura: Když děláte překlad do španělštiny i katalánštiny, pracujete na obou překladech zároveň, nebo postupně?
Kepa Uharte: Pět kapitol katalánsky, pak těch samých pět kapitol španělsky. Obojí z češtiny. Během druhého překladu už jsem měl hotové rešerše, nemusel jsem řešit významové problémy a souvislosti.

iLiteratura: Jste při překládání v kontaktu s autory?
Kepa Uharte: Poslední dobou ano, ale dřív jsem se hodně styděl. Topol mi dokonce řekl, že ze všech jeho překladatelů se já ptám nejméně. Já ale vnímám text jako hotové, uzavřené dílo, myslím si, že se vysvětluje sám sebou, že odpovědi jsou v něm. Samozřejmě jsem měl často pochyby, ale spíš jsem se ptal kamarádů Čechů, aby mi řekli, jak nějakou pasáž vnímají, co cítí, když ji čtou. Často v beletrii nechci nějaké slovo překládat slovníkově, ale přeložit spíš duch toho slova, pocit, který má vyvolat.

iLiteratura: Může se ve Španělsku překladatel uživit jen literárním překladem?
Kepa Uharte: Ne, to nejde asi nikde na světě. Já moc peněz nepotřebuju, žiju skromně a stačí mi to. Ale je těžké se tím uživit.

iLiteratura: Projeví se ve Španělsku na honoráři překladatele to, že se kniha dobře prodává?
Kepa Uharte: Ano. Překladatel dostává procenta z každého prodaného výtisku. Honorář za prodeje dostanete jednou za rok. Nemůžete s těmi penězi ale počítat předem, protože nevíte, kolik se čeho prodá. Taky nemůžete předvídat, že budete tenhle rok překládat čtyři nebo pět knih. Nikdy nevíte, co přijde. A náročnost překladu se v honoráři obvykle nijak neodráží. Dnes už většinou dokážu předvídat, jak moc náročný nějaký překlad bude, už při čtení si to v hlavě překládám, abych viděl, jak to půjde. Představuju si to, jako bych měl tesat sochu, měl před sebou kámen: musím vidět, jak to má vypadat, spočítat si, kolik času mě to bude stát a jakým směrem se to má ubírat.

 

© Vendula Pazderová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 714x

Inzerce
Inzerce