České literární centrum je průšvih už definitivně
České literární centrum

České literární centrum je průšvih už definitivně

Do série ohlasů k aktuální situaci Českého literárního centra přispěli i Petra Hůlová a David Zábranský.

O tom, že s Českým literárním centrem je něco zásadním způsobem špatně, existují indicie od samého začátku, od chvíle, kdy na základě klientelismu spadlo do klína Moravské zemské knihovně, ba ještě dřív, když MZK zpětně doplnila svůj zakládací statut o činnost „pořádání veletrhů“. O kauze ČLC jsme psali do Respektu, později do Echa, na youtube či na iLiteraturu.

Lidé, kteří se dnes tváří překvapeně z vývoje, který ČLC nabralo po odstoupení Ondřeje Buddeuse, nemohou být překvapeni nijak zásadně. I oni měli od začátku pochyby, bavili jsme se o nich. Z jakýchsi důvodů však měli nutkání dávat ČLC opakovaně šanci. Znovu a znovu a znovu.

Už po odstoupení prvního ředitele bylo jasné, že ředitel Moravské zemské knihovny vedle sebe nenechá vyrůst žádného samostatného ředitele a bude chtít v ČLC vše kontrolovat. Dramaturgická rada ČLC je navíc sborem Kubíčkových přitakávačů, které si sám nanominoval, takže neplní svou funkci, o úrovni přidělených prostor ani nemluvě. Atd. atd. atd.

Buddeus, který se stal ředitelem po Janyškovi a mnozí ho brali jako záruku „dobrého budoucího vývoje“, sám sebe bohužel chápal především jako někoho, kdo „brání nejhoršímu“ a snaží se „o to nejlepší v rámci možností“. To je z gruntu špatný ředitelský start a takříkajíc medvědí služba. Místo toho, aby Buddeus situaci ventiloval, mizérii ČLC de facto kryl. Znáte to, takové to: kdybych tu nebyl já, byl by tu někdo jiný, horší. Jinak řečeno: cesta do pekel. Tím neříkáme, že ČLC neudělalo i cosi dobrého. Jistěže, pokud by cosi finančně nepodporovalo, ztratilo by důvod své existence. Jeho faktický ředitel Kubíček by tak byl sám proti sobě. Jenže zatímco ČLC má sloužit literatuře a literátům, ČLC v podobě, v jaké jsme si je nechali vyrůst a zabydlit se, slouží primárně ukojení mocenských ambicí: podpora literatury je tak pouze způsobem upevňování pozic a utužování vazalských vztahů.

Svého času, zhruba před dvěma roky, jsme v rámci Asociace spisovatelů přišli s nápadem s ČLC nespolupracovat. S nápadem vyzvat dopisem členy Asociace spisovatelů a další autory, aby ČLC a jeho akce bojkotovali. Tehdejší výbor AS v čele s Václavem Kahudou tenhle nápad odmítl. Měl za to, že je to příliš radikální a že je třeba dát ČLC opět „šanci“, tehdy s nově nastupujícím ředitelem Buddeusem. Dnes pohár šancí zcela jistě přetekl, nehledě na to, že se vůbec neměl nalévat. Dům postavený na špatných základech prostě žádnou šanci dostávat nemá.

Tohle všechno je teď jedno. Tento text je v podstatě pouze předmluvou k otázce, která nás zajímá především: Existují v českém kulturním provozu vůbec nějací lidé ochotní dát silným způsobem najevo, že jedinou smysluplnou šancí ČLC je existence mimo střechu Moravské zemské knihovny ředitele Kubíčka? Nebo bude kauza s ČLC exemplární ukázkou váhavosti, naivity a pohodlnosti české literární scény, a možná spíš až oportunismu, prospěchářství a zbabělosti?

Víme, že špatné osobní zkušenosti s panem Kubíčkem mají i v mnoha Českých centrech, stejně jako je mají aktuální zaměstnanci v ČLC, včetně obou bývalých ředitelů „Kubíčkova“ Českého literárního centra. To není málo.

 

Další články k tématu:

Ondřej Buddeus: Důvody mého odchodu: neshody i nevole a radikální změny na obzoru
Pavel Mandys: Otočka v kruhu aneb O zakládání a fungování Českého literárního centra
Ondřej Lipár: Řada zvláštních kroků
Nikdo se nikam nestěhuje (rozhovor s ředitelem Moravské zemské knihovny Tomášem Kubíčkem)
ČLC očima překladatelů české literatury do němčiny

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse