Prokop, Daniel: Slepé skvrny

Prokop, Daniel
Slepé skvrny

recenze sociologie

Zdařilé porovnání národních mýtů a statistických dat. Kniha, která může být návodem k řešení společenských problémů i skvělou ukázkou bezpředsudečné a nečernobílé argumentace.

O chudobě a snowboardu
Daniel Prokop
: Slepé skvrny: O chudobě, vzdělávání, populismu a dalších výzvách české společnosti. Host, Brno, 2019, 256 s.

Sociolog Daniel Prokop často vystupuje v médiích, kde komentuje českou politiku nikoli s ohledem na zákulisní boje a osobní konflikty, ale s poukazem na reálné problémy české společnosti. Podrobně je zmapoval už projekt Rozděleni svobodou, který občany České republiky rozdělil do šesti tříd nejen podle ekonomického kapitálu, ale například i podle vazeb a kontaktů – a Prokop byl jedním z jeho iniciátorů a autorů. Své názory na problémy ohrožující zdejší demokratický vývoj i sociální smír, ale i na vzestup světového populismu či politický a sociální výzkum nyní shrnul v knize Slepé skvrny: O chudobě, vzdělávání, populismu a dalších výzvách české společnosti.

Ač nevelký rozsahem, pokrývá precizně vyargumentovaný text širokou škálu témat. Prokop v nich neskrývá osobní názory, takže třeba Okamurovu SPD označuje za obskurní antisystémovou formaci nebo píše, že je příznivcem manželství gayů a leseb. Jeho uvažování je zasazeno v hodnotovém rámci, jehož součástí je úcta ke svobodě jednotlivce a přesvědčení, že všichni lidé jsou si rovni bez ohledu na původ a vyznání. Což jsou vlastně základní hodnoty euroamerické civilizace, které se ale v době, kdy vysocí ústavní činitelé mluví o islámu jako o náboženství nenávisti, už nejeví tak samozřejmé. Častěji polemizuje s konzervativci, občas i s liberály, sám ale drží pozici sociologa nad věcí, který svůj výklad opírá o pečlivé statistické výzkumy. Je patrné, že mu nejde o obhajování předem daných tezí, ale o hledání řešení, která by byla co nejschůdnější a nejvýhodnější pro co největší množství lidí.

Poctivě hájit
Vyzbrojen statistickými daty tak autor mimo jiné ukazuje, že z hlediska psychického a sociálního vývoje dětí není důležité, jestli vyrůstají v rodině heterosexuální či homosexuální, zásadní je stabilita – a v tomto ohledu je instituce manželství výhodnější než registrované partnerství. Začleňování Romů do většinové české společnosti zase hájí nikoli patetickými hesly, ale i ekonomickými argumenty: důkazy, že v důsledku integrace stát ušetří na sociálních dávkách.

Podle Prokopa je zřejmé, kterým skupinám voličů se ta která politika vyplatí a proč podporují to které uskupení. Strany by však podle něj měly obhájit i to, proč se daná strategie vyplatí obecně. Jenže nový populismus, který stále sílí, naopak odlákává pozornost ke kulturním válkám a skandálům. V této souvislosti poukazuje autor na to, že konzervativci (či spíše pseudokonzervativci) vytvářejí nebezpečnou konspirační teorii, když vše, s čím nesouhlasí, nazývají neomarxismem.

Prokop uznává, že skutečně pravicoví i levicoví politici mají právoplatnou agendu, kterou by měli transparentně hájit. Přitom je podle něj škoda nejen pro levici, ale pro celou společnost, když třeba sociální demokraté nedokážou přesvědčivěji argumentovat v boji proti zadlužování sociálně slabých a neumí prosadit smysluplná opatření. Nebo když Piráti neuměli šikovněji prezentovat návrhy na vyšší zdanění neobsazených bytů. Uvádí i racionální zahraniční příklady: američtí demokraté některé volby prohráli také proto, že je i vinou vlastních demokratických prezidentů nadproporčně velké množství Afroameričanů ve vězení. Tím dlouhodobě přicházejí o možnost volit, pravděpodobněji právě demokraty.

Pět kapitol se týká konkrétních problémů, jako jsou vztahy k menšinám a populismus, školství a chudoba, ale i daňové ráje, kudy z rozvojového světa odtéká více peněz, než činí oficiální pomoc. Poslední dva oddíly jsou obecnější: jeden pojednává o tom, v čem spočívá síla i slabost sociologických výzkumů, na něž je Prokop odborníkem, další poukazuje na moc mýtů a metafor v politickém boji.

Slabá místa metafor
Jedna kapitola se přímo jmenuje Metafory jako mor politiky, což zní trochu černobíle. Autor v ní varuje, že metafory i analogie v rámci politického vyjádření by měly vzbuzovat obezřetnost. Následně ale mírně dekonstruuje i zmíněný název kapitoly, tedy metaforu „moru“. A vyváženěji dodává, že metafory a analogie jsou problémem, když jsou přijímány nekriticky, ale za určitých podmínek mohou usnadňovat pochopení světa.

Několik oblíbených pak kousek po kousku rozebírá a mistrně ukazuje, v čem je daná metafora pro danou situaci nepřiměřená, zavádějící či falešná a proč představuje argumentační faul. Třeba v USA v ideologickém boji proti přijímání uprchlíků ze Sýrie zaznívá: „Kdybych měl misku skittles a řekl vám, že jen tři z nich vás zabijí, nabrali byste si hrst?“ Prokop ale propočítává množství bonbonů v misce a spolu s dlouhodobými daty dochází k tomu, že metafora toto riziko přeceňuje asi pětitisíckrát.

Stranou nenechá ani proslavenou pražskou kavárnu. Podle Prokopa rozdíl mezi voliči a odpůrci Miloše Zemana nespočívá v tom, že jedni navštěvují kavárny a druzí klasické hospody, protože Zemanovi voliči díky vyššímu věku častěji nechodí nikam. Navíc obraz kavárny nesouvisí tolik s jejím navštěvováním, ale s asociacemi, které vzbuzuje coby prostor pro „neproduktivní posedávání“ a úkryt, kde konspiruje skupina elitářů. Na základě dat rozmetává i klausovskou tezi, že snowboard je levicový, byť spolu se sociologem Pierrem Bourdieuem připouští, že to, co konzumujeme, souvisí s naším sociálním zařazením, takže „liberálovo ježdění priusem a smoothies z blahodárného kadeřávku nejsou jen osobní preferencí, ale přihlášením se ke skupině a ideám“.

Dále autor vyvrací i některé mýty, které si o sobě Češi vyprávějí: jsme třeba méně rovnostářští, než se obecně soudí a zabývá se také otázkou, zda je lepší při předvídání budoucnosti věřit odborníkům na jediné téma, nebo těm, kteří znají od všeho trochu. Odpověď zní, že raději těm druhým. Vtipně přitom polemizuje s těmi, kdo opakovaně sázejí na jedinou tezi či předpoklad. Ten sice někdy může platit, ale kdo ho používá stále, začne se mýlit – tak jako Vladimír Pikora a Markéta Šichtařová, kteří předpovídají ekonomickou krizi či zhroucení eura každoročně od roku 2011.

Sám Prokop používá metafory velmi zřídka, vyjadřuje se hutným a stroze racionálním stylem. Neváhá ho však prosvětlit aforismy a zdařilými bonmoty – kupříkladu Ukrajinci a Romové jsou skupiny, u nichž nám „schrödingerovsky vadí, že nám berou práci, nebo naopak nepracují“ – a kapitoly uzavírá údernými pointami. Poznamenává třeba, že bílí američtí muži možná byli jeden čas přehlíženi v popkultuře a politických debatách, nicméně za to, jak se narodili, si stále mohou gratulovat.

Knihu můžeme číst jako konkrétní možný návod k řešení problémů současného Česka, ale obecněji také jako způsob, jak argumentovat věcně, neideologicky a maximálně podloženě. A pokud jsou tu přítomny emoce, pak pozitivního zaujetí pro věc a vášně poznávat.

 

Na podobné téma:
Erik Tabery
: Opuštěná společnost
Pat Lyons a Rita Kindlerová (eds.): 47 odstínů české společnosti

 

© Jan Lukavec
ve zkrácené verzi vyšlo v Respektu
na iLiteratura.cz se souhlasem redakce

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 15 čtenářů.

Diskuse

Vložil: , 14.03.2020 13:57
Prokop, Daniel: Slepé skvrny
je to brak
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.