Paziński, Piotr: Ptačí ulice

Paziński, Piotr
Ptačí ulice

recenze beletrie zahraniční

Pazińského povídky se odehrávají v poloreálném nostalgickém prostoru kdesi pod Varšavou. Společně s vypravěčem procházíme polským hlavním městem v současnosti a zároveň se přenášíme hluboko do varšavské paměti. Díky bohatému, místy až symbolickému autorovu jazyku dostáváme do rukou kvalitní literární texty, kterým bohužel místy škodí uspěchaný překlad.

Vyvolávání ztracené Varšavy
Piotr Paziński
: Ptačí ulice. Přel. Michal Lebduška, Větrné mlýny, Brno, 2016, 248 s.

Sedmačtyřicetiletý prozaik, esejista, překladatel a publicista (také dlouholetý šéfredaktor časopisu polské židovské komunity Midrasz, jehož poslední číslo vyšlo v prosinci 2019) Piotr Paziński není českému publiku zcela neznámý. Již v roce 2012 vyšla v nakladatelství Havran jeho prvotina Letní byt, která získala jedno z nejvýznamnějších polských literárních ocenění Paszport Polityki. Autobiograficky motivovaný román představuje výpravu do minulosti, do dětství, které vypravěč trávil s generací svých prarodičů v kdysi exkluzivním prázdninovém resortu určeném pro židovskou klientelu. Vzpomínky na dětství se prolínají s vypravěčovou návštěvou stejného místa v dospělosti: hotel se rozpadá, stařenky a stařečkové nenávratně odcházejí, starý svět mizí v zapomnění, protože umírají ti, v jejichž vzpomínkách přetrvával.

Povídkový soubor Ptačí ulice sice na významnou literární cenu nedosáhl, představuje nicméně důstojné volné pokračování Letního bytu, k němuž odkazuje tematicky i náladou. Ačkoli je kniha rozčleněna do čtyř samostatných povídek, texty jsou navzájem provázané a lze je vnímat i jako jeden celek. Všechny spojuje postava vypravěče, generačně mladšího, než jsou staré a ještě starší postavy, které v povídkách vystupují. Všechny se odehrávají v moderní Varšavě, avšak obracejí se do její minulosti. A až na jednu všechny začínají tím, že někdo zemře. V první se vypravěč připojuje k pohřebnímu průvodu na hřbitově, připomínajícím labyrint. Ve druhé se marně snaží dopátrat kontaktu na svého postaršího známého z parku, jenž se už nějakou dobu neobjevil na obvyklém místě. Třetí povídka vypráví o hledání rukopisu románu, který vznikl před válkou a obsahuje prý zmínku o každém tehdejším obyvateli jedné čtvrti. Závěrečný text popisuje noční bdění v bytě zemřelé lékařky.

Pazińského dějově skromné povídky místy připomínají Borgese, jindy zase Kafku; nejčastěji však čtenáři vytane na mysli jiný polsko-židovský spisovatel – Bruno Schulz. Dění situované do zapadlého antikvariátu ve čtvrtém patře činžovního domu s protivným obchodníkem a záhadným, před očima se měnícím telefonním seznamem zase evokuje podobnou scénu z Ajvazova Druhého města. S tímto románem má Ptačí ulice společného ještě něco: jakousi zrcadlovou topografii Varšavy pod Varšavou, do níž se vypravěč někdy bezděky propadá, jindy do ní již poučen vstupuje sám škvírami či trhlinami.

Tato druhá Varšava je klíčovou „postavou“ děje a zároveň místem, kam je děj zasazen. Není to však prostor fantazie, nýbrž ztráty a nostalgie. Je to zaniklé město minulosti, židovská Varšava zničená katastrofou a vypravěčovy toulky po ní jsou snahou zachytit a před zapomenutím zachránit její ulice, domy a především obyvatele nebo alespoň jejich jména. Přichází však pozdě, apokalypsa už proběhla, takže čtenář silně vnímá, že veškeré úsilí je marné. Právě ke jménům ostatně odkazuje i poetický a trochu záhadný titul sbírky – významnými tepnami zmizelé Varšavy byly totiž ulice s názvy jako Gęsia, Krucza, Wronia, tedy Husí, Krkavčí, Vraní a tak dále. Paziński poukazuje na zvláštní vlastnost dnešní Varšavy: ačkoli se jedná o moderní, velmi živou metropoli, zároveň je v ní paradoxně stále přítomna i její stará, nenávratně ztracená předválečná podoba.

Navzdory tomu, že Paziński popisuje především mizení světa evropských Židů, nepostrádá text groteskní prvky (třeba když vypravěč pozoruje balíky starých bot a oblečení po zemřelé známé a zdá se mu, jako by ožívaly a pronásledovaly jej až domů) ani ironii (zejména při interakci vypravěče s o generace staršími lidmi, kteří na něj přísně přenášejí povinnost jakéhosi strážce paměti). Pazińského jazyk je bohatý, náročný, čerpá z biblické i talmudické tradice a počítá se čtenářem, který je ochoten číst pomalu a pečlivě a ke sdělení se propracovat a proluštit. Tuto vlastnost textu bohužel (jistě nezáměrně) zvýrazňuje nepříliš zdařilý překlad, který evidentně nedostal příležitost odležet se a uzrát. Smysl vět tak místy zůstává zastřenější, než měl Paziński v úmyslu. Zarážející jsou také občasné kalky a další jazykové nedostatky. Velká škoda u díla autora, který věnuje péči výběru každého slova.

 

© Anna Plasová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 27 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

70%autor článku   84%čtenáři

zhlédnuto 412x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce