Čím vším je lidská řeč? Systémem sloužícím k lidské komunikaci? Prostředkem k zapojení do lidského společenství? Psycholog Jan Krása hledá odpovědi hlouběji v minulosti. Oč mu jde, výmluvně vyjadřuje už samotný titul knihy Jak řeč ovlivnila člověka. O evoluci moderní lidské řeči. Snaží se v historii našich předků dostat až do hypotetického bodu před vývojem řeči, kterou pak vykládá jako jednu z nejpodivuhodnějších lidských „technologií“. Podle Krásy obecně platí, že nejdříve vznikly samotné technologie, které se v případě úspěchu postupně „somatizovaly“ i v našem těle včetně našeho genomu. Jako názorný příklad může sloužit navyknutí na mléko a mléčné produkty, které spočívalo v úpravě určitých genů, díky tomu nedochází po odstavení dítěte k zastavení tvorby enzymů štěpících laktózu.

Obecně tento proces autor definuje jako „začlenění původně neautomatizovaných funkcí nebo jejích korelátů do fyziologického a neuroanatomického substrátu těla, čímž dojde i k jisté automatizaci původně záměrných úkonů“. Což u řeči znamená, že „nejdřív tu je vnější řeč a teprve poté je tu vnitřní řeč“; řeč jsme napřed používali jen ke vzájemnému dorozumívání, až později jsme ji zvnitřnili, takže v současnosti vedle rozhovoru s partnerem či sousedkou „každý z nás každodenně tříbí sebe sama“ vnitřní řečí.

Autor sleduje i to, jak významné civilizační a kulturní vynálezy postupovaly souběžně s vývojem naší verbální komunikace. Každý z nich předal moderní řeči konkrétní termíny, ale obecněji i novou významovou sféru (metafory, vazby, modely, představy či „behaviorální procedury“). Tak už výroba kamenných nástrojů dala lidskému myšlení „hierarchické členění produkce řeči“. Může to znít jako abstraktní až nesrozumitelná spekulace, ale autor se snaží propojení výroby kamenných nástrojů a tvorby věty dokumentovat i moderními zobrazovacími metodami: zpracování informace je v průběhu obou činností – co se týče aktivity nervové kůry – velmi podobné, odehrává se prý v sousedících neurálních oblastech. Takovéto překrývání neurálních okruhů má přitom svědčit „o silném propojení, tedy o koevoluci, obou technologií po velice dlouhou dobu“.

Dlouhodobé používání ohně prý dalo našemu systému komunikace rozměr péče o nějaký společný fenomén. Autor vysvětluje, že o oheň se pravděpodobně odjakživa staraly ženy, kterým tato péče možná nepřipadala nijak cizí a ony jej „krmily“ jako své dítě. Člověk tedy ještě ani nezačal mluvit moderní řečí a už se soustředil na oheň, který nesměl vyhasnout. Další „technologií“, již autor zmiňuje, je obřadní pohřeb s milodary, který podle něj patrně přišel až po moderní řeči. Tu ale dále obohatil o „její tvořivé prostory, fantazijní nekonečnost a její překračování zdejšího světa“.

Kniha navazuje na autorovu dizertační práci, což se odráží v jejím odborném slovníku. Krása navíc některé pojmy používá velmi svébytným způsobem, což nemusí bránit srozumitelnosti, ale klade na čtenáře jisté nároky. Po nich navíc  autor požaduje, aby přistoupili na jeho pravidla hry, na myšlenkový experiment, spočívající ve výchozí představě člověka zbaveného řeči.

To, že by naše řeč mohla mít hluboké evoluční kořeny, autor příliš nerozvíjí. Konstatuje jen, že pes ani další živočichové vyšším úrovním sdělení v lidské komunikaci nerozumějí (nechápou např. morfologii, slovotvorbu, syntax, propozičnost vět ani narativní povahu sdělení), a jen neochotně a okrajově připouští, že výjimkou mohou být jiní primáti. Jiní autoři jsou ovšem ke schopnostem zvířat otevřenější a nacházejí u nich příklady sebevyjádření a komunikace, která je svou strukturou stejně složitá „jako lidské věty“.

Zkoumat naše prehistorické předky je napínavé, ale i zrádné a nejisté, či dokonce nevděčné. Někdy stačí nález kusu kosti a mnozí vědci hned zásadně přepisují náš evoluční strom nebo třeba přehodnocují, jak starý je „vynález“ chůze – podle nových objevení možná předchůdce člověka začal chodit po dvou dříve, než se soudilo, totiž už před několika miliony let, kdy byl „vysoký jen metr a měl hmotnost jako středně veliký pes“ (jak nedávno uvedl rozhlasový Meteor). Nemůže být i řeč starší, než míní Krása? Z kostí, které se dochovaly, se to spíše nedozvíme. A neobsahují zárodky kvalit, jež připisuje výhradně lidské řeči, i „rozhovory“ některých jiných živočichů?

S autorem nemusíme ve všem souhlasit, nicméně jeho úvahy o obohacování jazyka o jednotlivé sémantické oblasti související s našimi každodenními tělesnými činnostmi stojí za pozornost (ostatně i takové slovo jako „kultura“ bylo původně metaforou převzatou z oblasti pěstování zemědělských plodin). Vyprovokovat nás ovšem mohou i k otázkám po tom, jak se v delfíní komunikaci odrážejí jejich sofistikované způsoby lovu, u šimpanzů jejich rozvinuté užívání nástrojů (snad včetně primitivních oštěpů) nebo u slonů jejich pohřební rituály…