Kulin, Ayşe: Poslední vlak do Istanbulu

Kulin, Ayşe
Poslední vlak do Istanbulu

recenze beletrie zahraniční

Pokus o heroizaci tureckého podílu na záchraně Židů během holokaustu ztroskotává na chaboučkém příběhu a autorčině trestuhodné neznalosti historických faktů. Knize zrovna nepřidává ani odbytý překlad.

Schindlerův seznam po turecku?
Ayşe Kulinová
: Poslední vlak do Istanbulu. Přel. Tomáš Laně, Host, Brno, 2016, 376 s.

Ayşe Kulinová (nar. 1941) je zkušená autorka, která má na kontě nemalou řádku románů, povídek a esejů. Její knihy zaujímají v Turecku obvykle přední příčky žebříčků prodejnosti. Literární kvalita jejích textů je však značně nevyrovnaná. Poměrně silná je Kulinová v povídce, romány mají spíše blíže k oddechovému čtení. V Posledním vlaku do Istanbulu (turecky Nefes Nefese, Bez dechu, 2002) se Kulinová pokusila o historický román, v němž chtěla oslavit roli tureckých diplomatů při záchraně Židů z Francie za druhé světové války. Tento pokus nedopadl zrovna šťastně. Nejenže o nějakém věrném zpracování historické látky nemůže být ani řeč, kniha neobstojí ani jako literární dílo. Těžkopádný český překlad bohužel po všech stránkách podprůměrný román sráží ještě o několik úrovní níž.

Po několika poměrně slibných stránkách, na nichž Kulinová rychle načrtává historické kulisy děje a uvádí hlavní postavy, je čtenář zklamán. Žádný turecký Schindlerův seznam se z románu nevyklube. Vcelku schematicky je narýsována situace Turecka za druhé světové války, jeho opatrné lavírování mezi velmocemi ve snaze udržet si neutralitu a nespálit se jako za války předešlé, na scénu jsou uvedeni úředníci a diplomaté snažící se mermomocí udržet svou zemi vně konfliktu a neznepřátelit si ani Německo, ani Spojence, řada pasáží odhaluje zoufalou situaci Židů ve Francii a do toho je zamícháno několik drobnějších milostných romancí a jeden rodinný konflikt. Děj přeskakuje mezi Ankarou, Istanbulem, Marseille a Paříží převážně mezi lety 1940 a 1943 a je proložen kratšími retrospektivami do Istanbulu roku 1933. To vše má potenciál dramatu a strhujícího příběhu, kdyby to ovšem nebylo podáváno tak polopaticky, sterilně a černobíle. Autorka vůbec neumí pracovat se zámlkami, náznaky a jemnými spodními tóny. Vše je ihned osvětleno, objasněno, postavy jsou ploché a nevěrohodné a text čpí kýčovitou sentimentalitou. Příčinu je nutno hledat v okolnosti, že autorka nejspíš od samého začátku pojala záměr glorifikovat turecké diplomaty a zdůraznit úsilí Turecka při záchraně Židů před nacismem, až teprve ve druhém sledu na tento do úmoru předváděný záměr naroubovala jakýs takýs děj. Výsledkem je něco mezi agitkou a nevydařeným pokusem o thriller.

Rychlé šípy ve službách tureckého státu
Ústřední výpověď je zhuštěna v dialogu, který zhruba v polovině románu vede Maďarka Margot se svým přítelem, tureckým diplomatem Tarıkem: „‚V Evropě není jiný národ, který by si vzal za své pomáhat Židům tolik jako vy,‘ řekla jednu chvíli Margot. ‚Je to dáno vaší láskou k lidem, nebo jste si nějak zvlášť sympatičtí?‘ / ‚Pomocnou ruku podali Turci Židům už v patnáctém století,‘ vysvětloval Tarık. ‚Dalo by se to nazvat zvykem z minulosti‘“ (s. 173). Tím jako by bylo vše dáno: sultán Bayezid II. „pozval“ do Istanbulu Židy vyhnané po reconquistě ze Španělska, on i ostatní sultáni a vůbec muslimové se k Židům vždy chovali tolerantně a těm se samozřejmě žilo v osmanské říši blaze, což spláceli svou věrností a nikdy jako ostatní menšiny (tím jsou myšleni hlavně Arméni a Řekové) nevrazili Turkům nůž do zad. A z toho plyne, že ani chrabří turečtí diplomaté nemohli myslet na nic jiného, než jak Židům v nacisty zabraných zemích pomoci.

Člověk se až diví, odkud se ve službách tureckého státu všichni ti Mirkové Dušínové berou, všichni ti šlechetní diplomaté, úředníci i prostí občané, kteří pro svou zemi dělají první poslední a nechtějí se nechat napálit prohnanými Evropany, kteří naivně dobrácké Turky jen zneužívají pro vlastní zájmy. A ještě k tomu se mohou přetrhnout, aby zachránili turecké (a zhusta i neturecké) Židy před holokaustem: velvyslanectví posílá vichistické vládě protestní nóty, kde se ohrazuje proti nařízení o soupisu majetku Židů, neboť Turecko nikoho nediskriminuje, ambasador ve Vichy Behiç Erkin neustále nabádá spolupracovníky, aby nezapomínali na lidskost a pomáhali Židům, konzuláty vystavují Židům turecké pasy jako na běžícím pásu, jeden Turek, Ferit, je v Paříži zapojen do podzemního hnutí odporu a snaží se Židy dostat do neutrálních zemí. Nâzım Kender, konzul v Marseille, dokonce na nádraží Saint-Charles osobně naskočí do rozjíždějícího se vlaku, který má transportovat Židy do koncentračního tábora, a po strastiplné cestě si nakonec vynutí, aby nacisté vlak zastavili a všech 80 Židů propustili. Aby čtenář nebyl o dobrých úmyslech hrdinů ani v nejmenším na pochybách, připomíná mu to autorka pořád dokola větami jako „Každý člověk, kterého můžeme zachránit před smrtí a utrpením, pro nás znamená nepopsatelné štěstí. Dokonce, jak víš, za cenu jakéhokoliv nebezpečí osobně chodíme na policejní stanice a do táborů“ (s. 202). Děj pak vrcholí velkou akcí, při níž mají být desítky Židů odvezeny speciálním vlakem, vypraveným tureckou ambasádou, z Paříže do Istanbulu a tím zachráněny před jistou smrtí. Rozuzlení zápletky prozrazovat nebudeme, avšak čtenář si o tom, jak vše dopadne, nejspíš již udělal obrázek sám.

Když se z historie stane historka
Až potud vše dobré. Čtenář si možná řekne, že dějová linka i zpracovaní tématu poněkud pokulhávají, ale alespoň se dozví něco nového o Turecku a jeho diplomatech za druhé světové války. Problém je v tom, že Kulinová zcela nekriticky přejímá oficiální výklad událostí a buď z neznalosti, nebo záměrně „zapomíná“ na věci, které se jí do jejího melodramatu nehodí.

Jak ukázala řada studií (nověji například Rıfat Bali, Corry Guttstadtová, Marc Baer), začal turecký stát nejpozději od konce osmdesátých let aktivně vytvářet obraz Turků jako zachránců Židů, aby vytvořil protiváhu obvinění z genocidy Arménů a popřel existenci antisemitismu v Turecku. V roce 1989 tak někteří představitelé turecké židovské obce za vydatného přispění státu založili v knize citovanou Nadaci pětistého roku (500. Yıl Vakfı), která měla podpořit oficiální narativ o tradiční toleranci Turků vůči Židům a bezproblémovém soužití Židů s muslimskou většinou. Klíčovou roli v tomto narativu hrají dvě události: vyhnání Židů ze Španělska (1492) a jejich odchod do osmanské říše a údajně klíčová role Turecka při záchraně Židů před holokaustem o čtyři sta padesát let později. Nejnovějšími produkty této kampaně jsou pak mimo jiné i romány jako Poslední vlak do Istanbulu nebo film Turecký pas (Türk Pasaportu, 2011).

Kulinová zcela ignoruje fakt, že ve 30. a 40. letech neměly menšiny v Turecku ani zdaleka na růžích ustláno. Fašismus si i v Turecku získával své stoupence, a to i v nejvyšších vládních kruzích. Současně se kemalistická republika snažila na troskách mnohonárodnostní osmanské říše vybudovat silně centralizovaný jednotný národní stát, což mělo za důsledek někdy velmi brutální politiku poturčování, jak minuciózně dokládá práce Sonera Çağaptaye Islam, Secularism and Nationalism in Modern Turkey (2006). Prominentní ultranacionalisté jako Nihal Atsız a časopisy Orhun či Milli İnkılâp tehdy chrlili jeden antisemitský článek za druhým. Protižidovské texty bylo však možno nalézt i v běžném denním tisku. Antisemitské nálady vyvrcholily protižidovskými pogromy v Thrákii (1934), při nichž oficiální místa zpočátku jen nečinně přihlížela. Ve 30. letech nacionalisté po celé zemi za přímé podpory vlády též spustili kampaň „Občane, mluv turecky!“, jež měla přinutit především nemuslimy, aby přestali používat menšinové jazyky. V důsledku této kampaně bylo prakticky vymýceno užívání ladina (judeošpanělštiny), jazyka, který Židé v Turecku užívali po pět set let. O tom se v románu samozřejmě nedovíme vůbec nic. Zrovna tak nepadne ani slovo o nechvalně proslulé „dani z majetku“ (Varlık Vergisi, 1942), absurdně vysoké „válečné dani“ uvalené na nemuslimské menšiny, ani o tom, že ti, kdo ji nebyli schopni splatit – mezi nimi i stovky Židů –, byli odvlečeni do lágru v Aşkale ve východním Turecku. Stejně tak Kulinová jaksi opomněla zmínit, že získat nový turecký pas či nechat si prodloužit jeho platnost nebyla pro turecké Židy rozhodně žádná formalita, ale velmi složitý proces a že naopak řada tureckých Židů ve Francii byla v rámci turkifikační politiky, jež vnímala nemuslimské menšiny jako pátou kolonu státu, zbavena občanství.

Jediným poukazem na xenofobní nálady v Turecku je v knize osud Selvy, švagrové vysoce postaveného diplomata Macita, která si přes odpor své rodiny bere tureckého Žida Rafaela Alfandariho a odjíždí s ním raději do Francie, aby se vyhnula nevraživosti doma. I to je však stavěno jako nevyzrálost většinové společnosti, která stejně jako náboženské menšiny tehdy ještě nebyla ochotna akceptovat smíšené sňatky, a ne jako výsledek nacionalistických a šovinistických nálad v Turecku.

V rámci politiky přísné neutrality se Turecko v židovské otázce angažovalo mírně řečeno velmi zdrženlivě, ne-li přímo odmítavě. Židům, kteří se snažili přes Turecko uprchnout do Palestiny, odmítalo až na výjimky udělovat tranzitní víza a stejně tak odmítalo žádosti uprchlíků o povolení k pobytu. Tragickým příkladem je osud lodi Struma (popsaný v románu Zülfüho Livaneli Serenáda /2011/, který byl přeložen i do češtiny). Plavidlo s takřka osmi stovkami židovských uprchlíků na palubě se na cestě z Rumunska do Palestiny před Istanbulem porouchalo; turecká vláda odmítla vpustit Židy na své území a nakonec dala nepojízdnou loď odvléci na volné moře, kde ji nejspíš omylem torpédovala sovětská ponorka.

Turečtí diplomaté v nacisty okupovaných zemích jednali flexibilně a Židům, kteří měli turecké pasy či kdysi byli občany osmanské říše nebo Turecké republiky, pomáhali vycestovat do bezpečných států jen v menšině případů. Většina v zájmu zachování neutrality pro záchranu svých židovských spoluobčanů nepodnikla vůbec nic. Podle historičky Corry Guttstadtové repatriovalo Turecko v klíčových letech 1943 až 1944 z Francie 528 tureckých Židů, a to ještě za velmi přísných podmínek. Přitom jen v Paříži a okolí žilo dle německých zdrojů mezi 3550 a 5000 tureckých Židů, celkem se na počátku války ve Francii nacházelo 20 000 až 30 000 Židů tureckého původu. Vláda v Ankaře ostatně přímo vyzvala své konzuláty, aby neorganizovaly návrat tureckých Židů do vlasti, nereagovala ani na přímou výzvu Německa v říjnu 1942 na adresu spojeneckých a neutrálních zemí, aby repatriovaly „své“ Židy“, a řadě Židů turecké občanství odebrala (ve Francii to bylo mezi lety 1941 až 1944 na 3500 osob) či jim odmítala prodloužit platnost pasů.

Samozřejmě existovaly světlé výjimky. Takovou byl například turecký konzul na Rhodu Selahattin Ülkümen, jenž získal od Izraele titul „spravedlivý mezi národy“. Nicméně ten v knize vůbec nevystupuje. Pokud by se Kulinová trochu pečlivěji věnovala rešerším, jistě by přišla na to, že příběh Nâzıma Kentera, který hraje v románu prominentní roli a opírá se o skutečné vyprávění marseillského konzula Necdeta Kenta, nemá s realitou nic společného: Necdet Kent si celý příběh jednoduše vymyslel. Žádný podobný deportační vlak z Marseille v inkriminované době vypraven nebyl a neexistují ani žádní svědci či dokumenty, kteří by Kenterovu (Kentovu) intervenci potvrdili. Jistě, individuální nasazení jednotlivých tureckých diplomatů při záchraně tureckých Židů ve Francii netřeba bagatelizovat a skutečné projevy humanity by neměly být zapomenuty. V žádném případě ale nešlo o obětavou aktivní politiku Ankary či konzulátů k záchraně Židů, jak je to prezentováno v románu.

Je libo trochu romantiky?
Nakolik málo přesvědčivá je historická rovina románu, natolik nevěrohodná a plochá jsou i osobní dramata jednotlivých protagonistů. V centru dění stojí Macit, vysoce postavený zaměstnanec ministerstva zahraničí, který je natolik zaneprázdněn válečnou situací, že mu nezbývá čas na rodinu, a jeho manželka, poněkud rozmazlená istanbulská panička Sabiha, zvyklá na předválečný luxus, se mu čím dál víc odcizuje. Současně ji přitahuje její psychiatr a ona sama je objektem platonické lásky Macitova spolupracovníka Tarıka. Sázka na milostný trojúhelník však autorce moc nevyšla, protože ho rychle utopila v balastu sentimentality, naivních dialogů a šablonovitých, psychologicky nepropracovaných vztahů. Ženy jsou cudné a v lásce věrné, muži šlechetní, čestní a romantičtí; a všichni vždy a všude připraveni pomáhat svým bližním bez ohledu na rasu či náboženství. Zaujme snad jen romance Sabižiny sestry Selvy, která se zamiluje do židovského mladíka Rafaela a je vyděděna z rodiny. Kontrast mezi sekulárním zaměřením otce, který rád mluví o nevzdělanosti pámbíčkářů a fanatiků a dává dceři číst knihy o východních náboženstvích, a tím, jak se pak odmítavě postaví ke sňatku dcery s Židem, je nastíněn docela dobře a je škoda, že i toto drama brzy zabředne do bahna seriálového melodramatu.

Úskalí překladu
Lze jenom litovat, že celkový dojem z četby navíc ještě kazí odbytý převod do češtiny. Překlad se přímo hemží kostrbatými větami, neobratnými spojeními, koženými dialogy a někdy i vyloženými překladatelskými přešlapy. Stačí zalistovat už jen první kapitolou a zarazí nás toporné věty jako „… její měsíce trvající manželská vlažnost mu začala vadit“ (s. 9), „Na jedné straně stálo nekonečné naléhání Anglie, která sledovala pouze své vlastní zájmy a naléhala na Turecko, aby vstoupilo do války…“ (s. 10), „Už dva roky trvající noční můra, u níž nebylo jasné, kdy skončí…“ (s. 10), „Ve svém fialovém kostýmku, který jediný ladil s bouřlivě se rozvíjejícím jarem, se spěšným krokem ubírala k domovu. Hlavou se jí (…)“ (s. 16; v originálu se však dočteme: „Ve svém světle nachovém kostýmku, dokonale ladícím s květinami kolem a bujarou přírodou, poskakovala Sabiha jako gazela do Kavaklıdere a hlavou se jí honily tisíce myšlenek“), „,Tady si vlasy nesuš. Uděláš mi fleky na šatech,‘ popuzeně Selvu napomenula. / ‚Kvůli tomuhle snad ne.‘ / ‚Na hedvábí ano‘ (s. 31; předposlední věta v originále zní: „Ale prosím tě, copak po vodě zůstávají skvrny?“).

Bohužel ani další kapitoly nezůstaly ušetřeny jazykové ledabylosti. Zde pro ilustraci pár namátkou vybraných příkladů z poslední třetiny knihy: „Se svou vysokou, štíhlou postavou a melancholickým pohledem (…) se chystal na malířskou dráhu, ale do toho vypukla válka“ (s. 251–252); „,Kolik lidí tady bude sedět?‘ / ,Za normálních okolností tři na každé straně, ale v Evelynině kupé je jich dokonce celkem devět. Při rozmisťování se budu snažit moc tě neutiskovat‘“ (s. 301); „,Je u vás někdo nemocný?‘ / ‚Není.‘ / ,Nějaká infekční choroba?‘ / ‚Ani náhodou. Kde by se to najednou vzalo?‘“ (s. 355).

U některých pasáží má člověk pocit, že snad musely vzniknout pomocí strojového překladu. Takto se Selva vyčítavě obrací na svou sestru: „Vzali byste Rafa na milost, kdyby se pokusil zcizit moji sounáležitost a identitu, jenom proto, aby vyšel vstříc své rodině?“ (s. 44). A dále: „,Co se děje, Tarıku?‘ / ‚Nebudu v Ankaře.‘ / ‚Ale, ale! Snad u vás doma není nějaká nemoc nebo, nedej Bože, úmrtí?‘“ (s. 52); „(…) ale Tarık si na bary zrovna nepotrpěl. A už vůbec ne jen tak o samotě“ (s. 60); „Když se po několika prvních letech vytratila láska, zvlášť po narození dětí, zůstávali manželé se svými neměnnými povahami sami“ (s. 71); „Cítím se nesmírně osamělý, pomyslel si Macit, protože mám potřebu otcovské lásky a zájmu“ (s. 239); „Vezmete pro mě učitele?“ (s. 287; správně: „Najmete mi učitele plavání?“). Jak asi může chutnat „pražená cizrna s pryskyřicí“ (s. 90), člověk snad ani vědět nechce (pokud si nezjistí, že sakız leblebisi je prostě jen neoloupaná cizrna pražená se solí).

Problematické jsou také překlady zvolání a citoslovcí, zvláště univerzálního tureckého „ya“, které pokrývá širokou škálu významů a s nímž si překladatel evidentně neuměl poradit. Na Tarıkovu sebekritickou poznámku o mizerné francouzštině („Mám velmi špatnou výslovnost. Stydím se“) reaguje Macit slovy „Ale, ale, co to má znamenat? Copak se člověk může stydět za svoji výslovnost?“ (s. 59), přičemž je myšleno „Ale prosím tě, co to povídáš!“. Podobně: „,Myslíte, že mi tatínek nikdy neodpustí?‘ / ,To nevím. Tohle téma jsme uzavřeli. Už ani se Sabihou o tom nemluvíme.‘ / ‚Jo táak!‘“ (s. 25; zvolací „Yaa!“ v poslední větě má význam: „Opravdu? Vážně?“). A dále: „,To je velká chyba. Hned se obraťte na marseilleský konzulát a uveďte si doklady do pořádku. Moc vás o to prosím. Udělejte to ještě dnes.‘ / ,Ale?! Až přijde Rafael domů, řeknu mu to.‘“ (s. 98; zvolání „Yaa!“ by zde bylo vhodnější přeložit jako „Opravdu?“ nebo „Myslíte to vážně?“).

Neuměle působí též otrocky převáděné turecké vazby a obraty. Místo spojení, že Fazıl Paşa „neustále trvá na sultánovi“ (s. 89), bychom v češtině řekli „tolik lpí na sultánovi“. Nelze říct „Mezi touhle důležitou záležitostí si na chvíli uděláme čas na to jmenování…“ (s. 51), nýbrž – jak ostatně stojí i v originále – „Mezi těmito životně důležitými záležitostmi bychom si dnes měli vyhradit chvilku času a vyřídit to jmenování…“. Led se nekupuje „z jedné restaurace“, ale „v jedné restauraci“ (s. 93). Podobně je mnohde v souladu s turečtinou mylně užito singuláru místo plurálu a obráceně: „Až večer přijdu, podám vám zevrubnou informaci“ (s. 135) nebo: „Tím ta témata skončila“ (s. 156). Těžko si představit průvodčího v autobuse, jenž by rozzlobené matce, která nechce koupit lístek malému synovi, řekl: „No dobrá, zaplaťte jeden lístek, neubude“ (s. 166; v originále ostatně stojí: „No tak nezdržujte a koukejte zaplatit, ať můžu jít. Jeden lístek stačí, nikdo tratný nebude“). Stejně nečesky zní následující dialog: „,Kdyby se mi něco stalo, svěřuji ti Evelyn, dávej na ni pozor, ano?‘ / Tarık na Ferita zůstal zírat. / ‚Je to možné, příteli?‘ pokračoval Ferit.“ (s. 213; česky by poslední replika měla znít: „Udělal bys to pro mě?“).

Ve výčtu podobných příkladů by se dalo pokračovat ještě dlouho. Je škoda, že je k nám turecká literatura uváděna takovýmito druhořadými dílky v mizerném překladu. To si určitě nezaslouží.

 

© Petr Kučera

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 13 čtenářů.

Diskuse

Vložil: pp, 18.07.2020 09:46
Kulin, Ayşe: Poslední vlak do Istanbulu
Díky za odkaz. Zábavné, i když trochu smutné počtení. Třeba i tentokrát recenze zafunguje jako pomyslný červený hadr.
Vložil: E. U. Garp, 18.07.2020 08:09
Kulin, Ayşe: Poslední vlak do Istanbulu
Ano, je to tento pan Laně. Ke studiu doporučuji: http://www.iliteratura.cz/Clanek/27851/gursel-nedim-allahovy-dcery
Vložil: pp, 17.07.2020 18:12
Kulin, Ayşe: Poslední vlak do Istanbulu
Poctivý rozbor, díky za něj. Je tím překladatelem skutečně diplomat, turkolog, autor několika slovníků či bývalý soudní tlumočník turečtiny (jak prozrazuje wiki) Tomáš Laně, nebo je to jen pozoruhodná shoda jmen? Připadá mi celkem neuvěřitelné, že by někdo s takovou praxí vyplodil v překladu chyby,... na něž upozorňuje pan Kučera.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.