1. „Jsem Norwidovou milenkou,“ svěřila se mi z ničeho nic moje matka. Mohlo mi tehdy být tak jedenáct, nanejvýš dvanáct let. Matka už se delší dobu léčila na psychiatrii. Najednou jsem pocítil otřesy. Jedno velké krupobití. Konec světa v očích jedenáctiletého chlapce. Norwida jsem znal z obálky školního sešitu, byl to Norwid z období pařížského exilu, dožívající v ústavu sv. Kazimíra. Matka mi při pohledu na tuto obálku vysvětlila, že je pro ni někým nesmírně blízkým, tak blízkým, že bez ohledu na to, jak nepravděpodobný se tento příběh zdál, jsem mu chtěl okamžitě uvěřit. Objevil se strach a otázky, zda opravdu existuje nějaká souvislost s mojí krásnou matkou, se mnou, s naší existencí ve Wólce Krowické (polská vesnice poblíž hranice s Ukrajinou, v níž se Tkaczyszyn-Dycki narodil, pozn. red.). Moc jsem toho nepochopil, ani po přečtení všeho, co mi o Norwidowi místní školní knihovna mohla nabídnout. Přečetl jsem tehdy všechno, vůbec jsem mu nerozuměl, možná jenom nějaké úlomky, ale ani ty jsem nejspíš nechápal. A tak jsem se rozhodl impulzivně udělat všechno pro to, abych nahlédl osudovou Norwidovu přítomnost na obálce mého školního sešitu – vždyť na nás hleděli početní polští básníci a spisovatelé od Reje po Gałczyńského –, abych okamžitě pochopil, proč matka mluví o tomto člověku jako o někom, kdo jí je nebo byl velmi blízký a potřebný. Od té doby mě Norwid na různé způsoby podivně pronásledoval: objevil se u maturity, potom u přijímacích zkoušek. Stále se se mnou pokoušel komunikovat, zkoušel jsem ho pouze pod matčiným nátlakem číst, jen a pouze v kontextu jejich vztahu, setkání, dobrodružství… Nebýt Cypriana Kamila Norwida, milence mé matky, o poezii bych se nezajímal. To byl ten otřes. Tak to začalo. Od horečnatého studia životopisu autora Černých květů, zájmu o spisovatelku Marii Sadowskou, zájmu o spisovatelku Zofii Węgierskou, tedy jiné „doložené“ Norwidovy milenky.

2.
Dodnes mám rád, když se významy postupně vrství a báseň se zahušťuje odkládáním do šuplíku, mezi papíry, které nás začínají tížit a rozčilovat, protože už příliš dlouho polehávají, tedy vlastně – jak zjišťuji – význam se opět ztrácí, takže opět musím podrážděně vyškrabovat jednotlivé věty, smysly, obrazy, lepit je s něčím vysloveným přesně tehdy a ne jindy. Je to velmi komplikované zacházení s textem. Abych mohl báseň uchopit a vidět, musím získat od textu určitý odstup, cítit určitou bezradnost… Báseň je zřejmě jistým druhem bezmocnosti… Moje psaní je jako cesta za Norwidem – za slovem, za tím prchavým, nepřítomným, nejasným… Především jsem se nedokázal vymanit a opustit matčiny, ať už bláznivé, nebo nebláznivé, asociace. Možná se jen neustále snažím uchopit ten nepravděpodobný, šílený příběh?

[…]

4.
Nedávno mě jeden literární časopis, pro nějž nemám zrovna slabost, poprosil o „hrst smrtonosných básní“, jako bych měl snad takové texty někde po ruce. Heslo „smrtná poezie“ se vedle mě nějak objevilo, aniž bych vůbec zjistil, že to, co se v mojí poezii děje, může být předmětem různorodého škatulkování. Dospíval jsem a vyrůstal ve velmi nefunkční, rozdělené rodině, která se v poválečné realitě nedokázala jako rodina, jako domov znovu posbírat. Stačí, když řeknu, že můj dědek po přeslici byl ve 14. divizi Waffen SS-Galizien a jeho bratři zase partyzáni ukrajinské povstalecké armády v pohraničí. Jednooká teta – s pěkným polským šlechtickým příjmením – byla spojkou ukrajinského odboje, patřila mezi banderovce, tahle moje dobrá jednooká teta Stempowska, které Poláci vyrazili oko při výslechu v nějakém sklepení. Asi to byli bratranci ze Zemské armády nebo polského odboje. O tom jsem se dozvěděl až po její smrti. Všechno to bylo hrozné… Byl to velmi zvláštní domov, plný ztracených lidí, věčně rozdvojených mezi Polskem a Ukrajinou, dvojjazyčných, jeden proti druhému, ale přitom to byl stále domov plný lidí, kteří, jak říkala babička, „tak pěkně stárnou“ a „tak pěkně umírají“. Takhle se o nás mluvilo – jsme rodina, která vymírá. Mluvilo se o tom jako o čemsi neodvratném, s čím se musím vyrovnat i já. Ale já jsem věděl, že se s tím vyrovnat nedokážu, protože jsou věci, s nimiž si neumím poradit. V určitém okamžiku jsem pochopil a zjistil, že je to tak, jak jsem slýchal: musíš se soustředit na nebezpečí kolem naší rodiny, kolem matky, kolem sebe samého, nesmíš zapomínat, že matka potřebuje tvou pomoc a ochranu. A jiné východisko nebylo, protože domov se vylidňoval. Podivností rodiny, v níž jsem vyrůstal, byla specifická, snad východní, pohraniční potřeba neustálého oplakávání dalších a dalších umírajících Dyckých, kteří odcházejí a nechávají nás samotné s tím, co musíme nést. Na den, kdy zemřela „spojka“ Stempowska, si nevzpomínám, pamatuju si ale loučení s jinými příbuznými a blízkými, byla jich spousta. V určitém okamžiku jsem pochopil, že rodina mě tímhle směrem emocionálně tlačí, oplakáváme další Dycké, tedy Tkaczyszyny-Dycké, Hryniawské, Bernacké, čekají nás vymírající Ilničtí, Bojarští a Bukičtí, a došlo mi, že není úniku, že nelze zmizet. A tak jsem tu situaci snášel až do okamžiku, kdy jsem šel studovat a zjistil jsem, že člověk si může svůj život zařídit a zorganizovat jinak, odložit – ze dne na den – to všechno, co jsem dostal do vínku. Tak jsem to hned udělal, hloupě, bláznivě, neuměl jsem pro sebe ani pro rodinu najít nějaký hladký přechod. Po pár letech jsem naštěstí pochopil, že nelze utéct, […] že ve skutečnosti ty oplakané Dycké nemůžu někde pohřbít a nechat, že je to nějak ve mně a snad mě to přímo neobohacuje, nicméně alespoň lépe vnímám pozici, v níž jsem se ocitl. Zjistil jsem zároveň, že jsem vlastně uvězněný, pochopil jsem, že se neumím s tím vším, co mi bylo naděleno, rozloučit, protože bych musel opustit celý svůj život – a nechtěl jsem mu hloupě zamávat a říct sbohem. V té rodině se dědil určitý smysl pro vnímání „života neživota“ („podívej, jak pěkně stárnou“), určité nahlížení konce, lidské neexistence. A já se skutečně z toho všeho nedokážu vymanit. Pronásleduje mě obraz jednooké tety Stempowské, která mi vysvětluje správnou etymologii názvu Borowé Góry, kde přišla na svět moje matka, zatímco já jsem se narodil jen co by kamenem dohodil, v sousední Wólce Krowiecké.

5.
Některé věci z povrchu básně je nejjednodušší vyjmout. Jako v erotické poezii se nám sama nabízí ona interpretační snadnost. V hloubce se ovšem nachází skrývaná nebo zvnitřněná lidská situovanost: snad nedokonalost, snad všeobecné bytí nebo nemožnost útěku od zmrzačené každodennosti. Snad každý, kdo píše, onu nedokonalost pojmenovává po svém a já to dělám tak, jak umím nejlépe, tedy způsobem daným mi v místě, kde jsem dospíval, přičemž průběžně ohledávám své možnosti a svá omezení. Řekněme, že Tkaczyszyn-Dycki má právě tuto a ne jinou možnost, protože si ji sám zvolil nebo mu byla určena – vyprávět pomocí příběhu, který je od samého počátku chaotický, nebo toho všeho, co se později kolem něj skládalo do jednoho celku. Zaskočilo mě vyjádření kritika, který mé básnění popsal jako reakci na dnešek, na skutečnost, v níž se lidé nechtějí zamýšlet nad svým stavem, jeho soud o mém poutnictví, že se pokouším násilně postavit netečnosti světa zahleděného právě do každodennosti, do pomíjivosti, do něčeho, co nám nedovoluje spatřit zítřek, který přece neodvratně míří ke stáří. Nevím, odkud se to vzalo – že se prý pokouším s něčím vypořádat. Myslím si, že se nedokážu vzdorovat světu, stejně jako jsem se nedokázal účinně postavit tomu, co mě v šedesátých a sedmdesátých letech formovalo v mém uzavřeném domově. Uzavřeném, ale ne osamělém. Plném nemocných, kteří se různými způsoby pokoušeli se navzájem podporovat. V rodině, kde jeden příbuzný prohlásil, že je bájný Wernyhora (legendární ukrajinský věštec a potulný pěvec, pozn. red.), byl těžce nemocný a skončil v blázinci. Babička ho jednou v Krakově navštívila. Wernyhora s dlouhým, šedým vousem seděl v kleci…

6.
Musíme se vzájemně podpírat a hledat. Myslím, že nikdy, dokonce ani když jsem se v jedenácti pokoušel napsat báseň podle Norwida – a napsal jsem báseň podle Norwida –, jsem nebyl sám. Byl jsem velice, velice zasvěcený a téměř jsem se dotýkal jakéhosi tajemství, které mi pomáhalo žít s jinými – psal jsem přeci básničky podle Norwida – nejen v domácím zátiší, ale, jak se ukázalo, později i mimo domov. Nikdy jsem v průběhu psaní necítil něco, co bych mohl nazvat opuštěností nebo osamělostí. Dokonce se při tom cítím dobře. Velmi dlouho a velmi namáhavě se skláním nad papírem, který mi dovoluje vyhnout se samotě, alespoň té bolestné, zachycené v paměti. Nedokážu si například poradit s přítomností strýce Wernyhory… […] Třeba moje sbírka Poutník je pokusem podívat se na naše bytí jako na pouť. Snažím se čtenáře zvát k spoluputování a spoluprožívání. Neznám žádného spisovatele, který by skončil tím, že se uzavře v posledním patře své vlastní literární stavby, jakkoli mistrné nebo ďábelsky komplikované. Pokouším se je jako kolemjdoucí zlákat na nějakou pouť, ke společnému pobývání.

7.
Rád bych tento druh poutnictví potvrzoval v každém okamžiku, i během autorských večerů, kterých jsem se rozhodl účastnit po letech poměrně chaotického přemítání o tom, že mi nic nepřinášejí, že bych si je neměl zapisovat do kalendáře. Mám z autorských večerů radost, i když jsem během nich neuvěřitelně chaotický, pletou se mi básně, sbírky a papíry, papíry a sbírky, z nichž vybírám jednotlivé texty.

8.
V mé sbírce Mládenec vzorného chování se objevují situace, v nichž se po letech opět setkávám sám se sebou a nechávám ta setkání znovu proběhnout. Ten mládenec, jímž jsem byl, se setkává s časem uplynulým, který nebyl nejhorší, který nebyl nejhloupější, který nebyl dokonce ani nejtemnější, i přes to všechno, co jsem musel snést, přes ten vzdor a krkolomný útěk z domova, který se dodnes nepodařil. I přes ten útěk z domova, od Dyckých, o nějž se stále snažím. I Norwidovi chci utéct.