V roce 2020 vyšla v Německu kniha současné spisovatelky Juli Zeh (nar. 1974) nazvaná Fragen zu Corpus Delicti (Otázky ke Corpus delicti; dále Otázky). Tentokrát se však nejedná o beletrii, text má formu interview a autorka v něm odpovídá na dotazy týkající se jejího kritikou velmi oceňovaného románu Corpus Delicti. Ein Prozess (2009). U nás minulý rok vyšel pod názvem Ve jménu Metody.

Románový děj se odehrává v nedaleké budoucnosti v blíže nespecifikované postepidemické společnosti, která dobrovolně přešla z demokratického způsobu vlády k jakési formě zdravotní diktatury. Zdraví zde povýšilo na státní záležitost a nejvyšší hodnotu. V čele státu stojí Metoda, která každému občanovi garantuje co nejdelší život ve zdraví. Ale za cenu toho, že se musí vzdát řady osobních svobod. Všichni jsou povinni odevzdávat institucím Metody pravidelná hlášení o svých sportovních aktivitách a výživové a spánkové protokoly. Kdo tato nařízení nesplní, je bez milosti potrestán.

Tato románová dystopie vzbudila v Německu značný ohlas a autorce během let od čtenářů a později i od studentů (román se v několika spolkových zemích mezitím stal součástí učebních plánů německého jazyka) neustále přicházely mailové dotazy týkající se hlavních postav, děje knihy a její interpretace. Tyto konkrétní dotazy Juli Zeh přeformulovala a vytvořila z nich Otázky jako jakousi „knihu o knize“, kde na ně podrobně odpovídá. Zároveň v Otázkách představuje a rozebírá i další témata a myšlenky, které ji zásadně ovlivnily a inspirovaly k napsání románu. Nevynechala ani informace o svých politických názorech.

Fakt, že Otázky vyšly až po jedenácti letech od vydání románu, nasvědčuje tomu, že text v autorčině tvorbě hrál a stále hraje specifickou a důležitou roli, což zde ostatně sama Juli Zeh explicitně potvrzuje. Podle jejího vyjádření tato důležitost souvisí jak se samotným vznikem románu – původně to byla divadelní hra a tento formát klade větší nároky na strukturaci textu –, tak s politickými pohnutkami, které ji k napsání motivovaly. Poznamenává k tomu: „U Corpus Delicti jsem totiž měla pocit: Tento text je mým posláním, a jestli ho nesplním, budu toho jednoho dne litovat.“¹ (227n.)

Tematická paleta románu je značně široká, čemuž odpovídá i obsahový rozsah Otázek. Sama autorka přitom připouští, že ani pro ni „vůbec není snadné určit jedno téma“ (145) jako hlavní, a pozorný čtenář románu jí v tom nejspíš dá za pravdu. Některá témata se však jeví přece jen jako zásadnější.

Středověk a hon na čarodějnice

Otázky hned v úvodu odhalují jednu zajímavou informaci: že románovému textu předcházela divadelní hra. Juli Zeh ji napsala pro divadelní festival konaný v roce 2007, námět hry měl mít spojitost se středověkem. Autorka uvádí, že ji zaujalo téma „moderního honu na čarodějnice“, že se rozhodla vyprávět příběh „o mladé ženě, ze které se postupně stane psankyně, ba dokonce nepřítelkyně státu“. (20) Postava středověké čarodějnice tedy splynula s rolí někoho, kdo pro společnost představuje ohrožení jistého druhu. Děj však není zasazen do minulosti, nýbrž se, jak se v románu dočteme, odehrává někdy uprostřed 21. století. K tomuto časovému posunu od minulosti do budoucnosti se autorka vyjádřila slovy Mii Hollové následovně: „Středověk není epocha. Středověk je název pro lidskou přirozenost.“ To prý autorce umožnilo koncipovat text tak, že se v něm vlastně nezabývá „ani minulostí, ani budoucností“, nýbrž mohla „poukázat na změny v dnešní společnosti“. (29) Dále k tomu dodává, že jí šlo „o dnešní mentalitu, o aktuální změny v politice a společnosti, o způsoby myšlení, pohledy na svět a představy o člověku, jak jsou teď obvyklé“. (118) Tím „teď“ se myslí stav společnosti před 13 lety, ale rozhodně se nedá říct, že by něco z toho v mezidobí ztratilo na aktuálnosti. Spíš naopak! Na dotaz, proč se román odehrává někdy v polovině 21. století, odpověděla, že „přenesení příběhu do budoucnosti [...] jednoduše poskytlo víc svobody při utváření děje a umožnilo to některá radikální přiostření“. (119)

11. září 2001

Ačkoli to může znít téměř neuvěřitelně, tragické datum 11. září 2001 se pro Juli Zeh údajně stalo jakýmsi mezníkem v jejím spisovatelském a civilním životě. Sama o něm hovoří jako o okamžiku, kdy se v aktivistickém smyslu zrodilo „její politické vědomí“, i když o politiku se samozřejmě zajímala již dřív. (srov. 160) Od té chvíle prý měla potřebu něco „dělat“, což v případě spisovatelky znamená psát. Velmi důležitým tématem se pro ni po tomto datu stal vztah svobody a bezpečí. Poukazovala na to, že „bezpečnostní politika“ nesmí jít ruku v ruce s „omezováním [občanských] práv“ a „šířením strachu“. Kriticky hodnotí, že v rámci společenské diskuse dochází k nepřímé úměře – čím víc bezpečí, tím méně (občanské) svobody. Tento vyhrocený vztah se pro ni také posléze stal jednou z inspirací k napsání románu. Doslova uvádí: „Bez 9/11 by tento text nikdy neexistoval. Ještě o den dřív by mi přišlo naprosto nesmyslné napsat román o zdravotní diktatuře.“ (161)

Od posedlosti zdravím ke zdravotní diktatuře

Jak vyplývá z textu Otázek, při koncepci románu hrálo zdraví – jako „synonymum pro bezpečí“ – další zásadní roli. Toto téma však Juli Zeh vnímá v širších souvislostech. Mimo jiné se kriticky vyjadřuje k dnešnímu trendu „posedlosti zdravím“, kdy primárním životním zájmem mnoha lidí se stalo právě „zdraví, kondice, pěkný a mladistvý vzhled a zdravá výživa“, čemuž podřizují většinu svého konání. K tomu doslova říká: „Společnost, která prohlásí zdraví za princip úspěšnosti a na nemoc nazírá jako na formu selhání, se mi jeví na nejlepší cestě stát se nehumánní a nesolidární.“ (92) A pak ještě upozorňuje na to, že „důležité je, kdo se stará o čí zdraví a proč“. Zásadní problém spatřuje v tom, když se otázka zdraví politizuje, tzn. když se například na člověka, který onemocněl, protože nedodržoval zdravou životosprávu, nahlíží jako na „společenskou přítěž“. Povinností občana nesmí být „zůstat zdravý“. (147nn.) Kromě toho podle ní existuje řada dobrých důvodů, proč by se stát neměl „nadmíru zabývat zdravím svých občanů“. (149) V této souvislosti odkazuje na pojem „biopolitiky“, jak ho popisuje italský filozof Giorgio Agamben ve své knize Homo sacer (č. 2011). Ten zde rozebírá vztah „biopolitického modelu moci“ (14) a totalitních systémů, zejména fašismu a nacismu (srov. 128). Juli Zeh v Otázkách vyzdvihuje zejména jeho myšlenku, že každá úzká spojitost státu s lidským tělem vede k totalitarismu. (srov. 98) V románu Ve jménu Metody se všechny tyto motivy promítly do obrazu tzv. „zdravotní diktatury“. Zdraví zde získalo „nejenom individuální hodnotu, ale také společenskou a politickou“. (31) Považuje se tu za „nejvyšší statek“ člověka. Důsledná prevence má zajistit to, aby se definitivně vymýtily nemoci a aby byl každý občan naprosto zdravý. Ale podle názoru Juli Zeh se něco takového nemůže nikdy podařit, aniž by byl „člověk zbaven své lidské stránky“. (106)

Stát jako dozorce

Se zdravotní diktaturou úzce souvisí motiv „sledovacího státu“, popř. „sledovacího systému“, což je případ románové diktatury. Juli Zeh považuje různé formy šmírování občanů za jedno z nejdůležitějších témat současnosti. Což platí i o lhostejnosti, s níž občané přistupují k nebezpečím, která v sobě tyto systémy skrývají. Pozastavuje se nad častým názorem lidí, kteří nevidí důvod, proč by měli proti sledování protestovat, když nemají co skrývat. „Je přece dobře, když se stát stará o bezpečnost a zdraví svých občanů!“ Všechno to přece „slouží dobrým účelům“.

Juli Zeh také upozorňuje na způsob, jak nakládáme se svým soukromím na sociálních sítích. V této souvislosti mluví dokonce o „děsivé míře sebeobnažování“. (46)

Z těchto úvah pak vzešla její koncepce státu, kde vládnoucí Metoda o svých občanech sbírá velké množství biologických dat, například i pomocí senzorů v toaletách či na okrajích cest. Absolutnímu dohledu nad občany slouží čip, který mají všichni povinně implantovaný v paži a který obsahuje veškeré jejich osobní údaje. Zdá se, že tito lidé přesto žijí se státním zřízením v nejlepší shodě. Ovšem až na určité výjimky, jako je např. Moritz Holl.

Demokracie a právní stát

Juli Zeh v Otázkách vyjadřuje znepokojení nad tím, že ve společnosti postupně získávaly navrch myšlenky, které se zásadním způsobem dostávaly do rozporu s tradičním pojetím demokracie a právního státu. V souvislosti s mezinárodním terorismem se prý najednou začaly ozývat hlasy volající po tom, aby se zavedlo tzv. trestní právo pro nepřátele (Feindstrafrecht), které by umožňovalo postavit podezřelé osoby mimo běžný právní řád. (38) Každé omezování demokratického uspořádání ale podle ní otvírá prostor pro totalitu. A právě na tyto totalitní sklony chtěla odkázat románovou postavou Kramera, který coby hlavní ideolog Metody zastupuje roli jakéhosi moderního inkvizitora. (39) Zároveň ve svém románu Ve jménu Metody vylíčila státní zřízení, které opustilo státoprávní principy a proměnilo se v diktaturu. Takový systém podle ní lze udržovat pouze za cenu represe. (90) Důkazem toho je případ Mii Hollové, kterou zavřou do vězení na základě vykonstruovaného obvinění, zbaví ji všech občanských práv a degradují na „pouhý život“. Zde Juli Zeh opět navazuje na Agambenovy teorie a na jeho pojem „homo sacer“. (Agamben, 75nn.) V okamžiku, kdy si Mia vyřízne z paže čip, se podle autorky definitivně ocitne mimo systém a stane se oním „posvátným člověkem“, který může být beztrestně zabit. (100)

Román Ve jménu Metody je díky komplexitě zpracovaných témat opravdu ojedinělé dílo. A pro zážitek z četby určitě není nutné rozklíčovat ho do všech podrobností. Jeden autorčin záměr by tu však měl ještě zaznít. Svým románem chtěla čtenáře mimo jiné přimět k tomu, „aby si položili otázku, co je pro ně opravdu důležité, co z nich dělá lidi, co určuje jejich identitu a jak by pro ně mohl vypadat ‚dobrý život‘“. (103)

1. Cit. zde i níže dle: Juli, Zeh: Fragen zu Corpus Delicti. btb Verlag, München, 2020. ^zpět