Málokterá opera má tak poutavou a spletitou historii jako Její pastorkyňa skladatele Leoše Janáčka (1854–1928), která je ve světě známá a uváděná pod názvem Jenůfa. Dodejme, že toto Janáčkovo přelomové dílo, které stojí na počátku nové a vrcholné etapy jeho tvorby, patří nejen k nejčastěji uváděným českým operám, ale obecně i k nejhranějším operám 20. století. Je proto dobře, že o opeře vznikla nová publikace, v níž muzikolog Jiří Zahrádka podrobně zpracoval a popsal genezi díla, rodinné, pracovní i společenské okolnosti vzniku opery, její první uvedení v Brně (1904), v pražském Národním divadle (1916) a ve vídeňské Dvorní opeře (1918) či významné inscenace, které byly za Janáčkova života nastudovány.

Jiří Zahrádka vypracoval v letech 2018–2020 kritickou edici Její pastorkyně pro nakladatelství Universal Edition ve Vídni, k níž patří vedle vydavatelské zprávy a popisu pramenů a edičního přístupu také pojednání o genezi díla. Zahrádka se rozhodl, že se v pojednání o okolnostech vzniku a dalších osudech opery nebude omezovat rozsahem úvodní kapitoly k edici a že finální text upraví do formátu ediční předmluvy až později; a tak vznikla recenzovaná publikace, která v názvu cituje výrok Leoše Janáčka o tom, že mu šlo v prvé řadě o pravdu, nikoli o krásu, a v podtitulu obsahuje výstižné slovo „příběh“, neboť příběh Její pastorkyně je vskutku bohatý.

Text knihy je postaven na pramenném bádání; autor studoval Janáčkovy notové autografy, jejich opisy, první vydání, na tisíc osm set korespondenčních jednotek, smlouvy, vzpomínky, deníky, množství dobových novinových článků a rozsáhlou literaturu k danému tématu. „Kniha by tak měla přinést dosud nejucelenější informace vztahující se ke genezi tohoto úžasného Janáčkova díla,“ píše Jiří Zahrádka v předmluvě (s. 12). Její pastorkyňa vznikala dlouhých devět let a prošla spletitým vývojem. Dalších patnáct let Janáček do partitury zasahoval a až do roku 1918, kdy vyšla tiskem ve vídeňském nakladatelství Universal Edition, ji podroboval revizím; toto vydání však obsahovalo přepracovanou verzi dirigenta pražské premiéry Karla Kovařovice (1862–1920), kterou Janáček později zavrhl.

K žádnému jinému dílu neměl Janáček tak komplikovaný vztah jako ke své v pořadí třetí opeře. „Na opeře se zcela novou dramaturgickou koncepcí pracoval mnoho let. Hledal a nalezl v ní osobité vyjadřovací prostředky, které mu otevřely cestu k jedinečnému pojetí realistické opery. Byla to však cesta dlouhá a trnitá, na níž se potýkal s mnohými změnami a revizemi, které vyvrcholily rozsáhlou úpravou z pera Karla Kovařovice,“ píše k významu opery Jiří Zahrádka a pokračuje: „Během práce na Její pastorkyni Janáček nalezl svébytný hudební jazyk, na jedné straně ovlivněný moderními proudy v hudebnědramatické tvorbě, zejména italským verismem, na straně druhé skladatelovým zájmem o lidovou hudbu, a především lidskou psychiku, která se podle něj zrcadlila v mluveném projevu a dala se objektivně zaznamenat pomocí konvenčního notového záznamu. (…) Nový hudební jazyk, užitý v Její pastorkyni, je základem pozdějších kompozic, v nichž Janáček své skladebné principy dále rozpracovával, až tímto neúnavným hledáním dospěl k vrcholným dílům svého ‚velkého stáří‘.“ (s. 14–15)

Ve dvaceti kapitolách Zahrádka popisuje dlouhou cestu k Její pastorkyni i další témata. Vynechat samozřejmě nelze předlohu k opeře, stejnojmennou divadelní hru Gabriely Preissové (1862–1946), která měla premiéru v pražském Národním divadle 9. listopadu 1890 a kolem níž se následně rozpoutal nevídaný rozruch – dobová kritika autorce vyčítala přílišnou brutálnost a naturalismus. Janáček se začal operou podle dramatu Gabriely Preissové zabývat v roce 1894, v době, kdy jiný skladatel, Josef Bohuslav Foerster (1859–1951), pracoval na opeře Eva podle předchozího autorčina úspěšného dramatu Gazdina roba (1889); Eva nakonec Janáčkovu Její pastorkyni předběhla o pět let a premiéru měla v pražském Národním divadle 1. ledna 1899. Zahrádka nás seznamuje s Janáčkovou dramaturgickou úpravou činoherního textu, což je úprava zásadní, stejně jako rozhodnutí pracovat s prozaickým textem a nepřevádět ho do veršů (jak to udělal Foerster v Evě). Autor dále popisuje léta komponování a marný pokus uvést operu v Národním divadle, kde ji odmítl šéf opery Karel Kovařovic. Její pastorkyňa tak měla premiéru v brněnském Divadle na Veveří 21. ledna 1904. Léta běžela, až se Praha a Kovařovic konečně smilovali, ale za cenu toho, že Janáček musel přistoupit na revizi partitury, kterou provedl právě Kovařovic. Pražská premiéra proběhla 26. května 1916 a měla velký ohlas.

Jiří Zahrádka nevynechává ani vztah Janáčka a spisovatele Maxe Broda (1884–1968), který byl skladatelovým velkým obdivovatelem a propagátorem a přeložil libreto Její pastorkyně do němčiny. V tomto překladu se opera po úspěšné vídeňské premiéře (16. února 1918) rozletěla do světa. Další kapitoly zahrnují mimo jiné otázky kolem osobnosti slavné pěvkyně Emy Destinnové, která chtěla zpívat Jenůfu, k čemuž ale nikdy nedošlo (stejně jako k pozdějšímu vystoupení v roli Kostelničky), tehdy neobvyklý požadavek Gabriely Preissové na podíl z tantiém z cizojazyčných představení, významné inscenace opery za Janáčkova života, další osud Kovařovicových retuší nebo přehled příjmů, které Janáčkovi jeho opera přinášela.

Na konci publikace najdeme soupis nastudování Její pastorkyně v letech 1904–1928, tedy do Janáčkova úmrtí, glosář vybraných osobností, vybranou bibliografii, soupis vyobrazení (kterých je v knize 158 a mnohé z nich jsou zde publikovány poprvé) a rejstřík. Zahrádkova publikace vyniká čtivostí a přístupností a je určena široké hudbymilovné veřejnosti. Na atraktivitě jí přidává nejen hutný a zajímavý text, bohatá obrazová dokumentace a pěkné grafické zpracování, ale i souběžný překlad do angličtiny. Vpravdě světová Janáčkova opera si takovou zdařilou publikaci zaslouží.