Korecká, Lucie: Jen pekla se bojím!

Korecká, Lucie
Jen pekla se bojím!

recenze beletrie zahraniční

Ačkoli se pozornost amatérských zájemců i odborníků obvykle zaměřuje na jiné aspekty staroseverské literární produkce, existovala i v této oblasti bohatá tvorba zabývající se křesťanskou tematikou. Nejnovější počin ustálené skupiny překladatelů tak nabízí staroseverskou literaturu do značné míry odlišného ražení, než na jakou jsme dosud byli zvyklí.

Světlo Kristovo v severských temnotách
Lucie Korecká
, Kateřina Ratajová, Jiří Starý, David Šimeček (eds.): Jen pekla se bojím!: Staroseverská křesťanská literatura. Přel. Ondřej Himmer, Markéta Ivánková, Lucie Korecká, Magda Králová, Marie Novotná, Kateřina Ratajová, Jiří Starý, David Šimeček, Pavel Vondřička, Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, Praha, 2021, 818 s.

Skupina mladých překladatelů ze staroseverštiny, sdružená kolem Jiřího Starého, působícího na ústavu germánských studií pražské filozofické fakulty, obohatila korpus česky dostupných skandinávských textů dalším, tentokrát více než osmisetstránkovým příspěvkem. Sbírka Jen pekla se bojím! již svým názvem naznačuje, na co se tým překladatelů zaměřil tentokrát, totiž na texty dokládající průnik křesťanství do nejsevernějších výsep Evropy. Jako obvykle neobsahuje publikace pouze samotné staroseverské překlady (a v tomto případě i několik latinských), ale je opatřena podrobným vysvětlujícím poznámkovým aparátem a také několika studiemi, které čtenáře lépe uvedou do dané problematiky.

Úvodní studie z pera Jiřího Starého, což čtenáře nejspíše nepřekvapí, opět ukazuje na různé aspekty a problémy, jimž badatelé, čtenáři i sami překladatelé čelí. Téměř klasickým problémem je otázka, odkdy vlastně vnímat staroseverskou literaturu jako křesťanskou a jaké texty by do této kategorie měly být zahrnuty, stejně tak nelze pominout problém známý i z jiných jazykových oblastí, totiž nakolik lze takové texty brát jako historický pramen a nakolik jde jen o vršení různých topoi a legendistických motivů, bez nichž se v očích současníků takový text neobešel. Specificky severským problémem je otázka užívání kenningů, opisných pojmenování, často čerpajících z pohanské mytologie. Jak dokládá i řada textů v knize obsažených, používaly se tyto pohanské odkazy ještě dlouho po formální christianizaci celé Skandinávie, to však nelze vnímat jako doklad přežívajících pohanských tradic, ale spíše jako mechanickou pomůcku pro skládání básní, natolik svázanou s přísnými pravidly pro tvorbu metra a veršů, že ji nebylo snadné nahradit křesťanskými motivy, byť se zejména v souvislosti s Bohem a Pannou Marií i takové případy vyskytly (místy připomínající formulace známé z katolického kancionálu). Starý si všímá též toho, že podobně pomalu se prosazovala osobní jména inspirovaná světci, zatímco původem pohanská jména ještě dlouho přežívala (v omezené míře vlastně až dodnes).

Do knihy editoři zahrnuli pestrou paletu textů, co se týče formy, délky i obsahu. Nalezneme zde jak krátké nápisy na runových kamenech, tak dlouhé ságy čítající okolo stovky stran (a to ještě překladatelé některé jejich méně důležité části místo doslovného překladu pouze stručně shrnuli), soubor obsahuje díla ryze prozaická, ryze básnická i texty, v nichž jsou delší prozaické pasáže proloženy verši, pronášenými z úst skaldů či jiných vystupujících postav. Tematicky pak texty především zachycují život severských světců (často ovšem uctívaných bez souhlasu papeže, což ovšem nebyla zejména v raném středověku výjimka ani v jiných evropských oblastech), ale nechybí ani oslavná báseň přímo na Ducha svatého, vzory vhodných kázání, převyprávěné příběhy z Bible a ani texty ryze světského charakteru, jako jsou zákoníky či krátké nápisy zachované spíše náhodou na zdech kostelů či různých předmětech. Některé texty jsou natolik ovlivněny církevními vzory z jižněji položených oblastí a protkány aluzemi na biblické či antické motivy, že čtenář by ani nebyl schopen rozpoznat jejich severský původ, kdyby si odmyslel jména vystupujících osob; u jiných pod křesťanským hávem jasně prosvítá jejich ukotvení v tradicích starší severské literatury a svatořečený panovník je v nich oslavován v první řadě jako úspěšný válečník či přísný panovník a teprve v druhém sledu jako muž Boží – to často až posmrtně, když začne konat zázraky. Propojení pohanských tradic a nastupujícího křesťanství se projevuje i přítomností bytostí známých z pohanského folkloru (jako jsou různé trollyně či had Miðgarðsorm), které se v těchto textech stávají ztělesněním samotného Satana. Celý soubor je pak zakončen na hagiografickou literaturu velmi rozverným básnickým dílem Přípitek na paměť všem apoštolům, v němž autor v jednotlivých slokách stručně přibližuje jednotlivé apoštoly a další světce a každou sloku zakončí výzvou k přípitku na oslavu dotyčného.

Z hlediska chronologického se publikace do určité míry vymyká zařazení mezi staroseverskou literaturu, neboť některé texty vznikly až na konci 14. století a jeden z krátkých nápisů zařazených do části o každodenním životě severských křesťanů byl nalezen v tištěném misálu vydaném roku 1541 – zapsaný v runách, což se zdá téměř neuvěřitelné. Jak je ovšem nejen u staroseverských textů běžné, mnohé z nich byly zapsány dlouhou dobu po svém vzniku, nadto ještě v různých verzích, a není tedy vždy snadné dobu jejich vzniku blíže určit.

Texty zařazené do sbírky pochopitelně nevznikaly ve vzduchoprázdnu a obsahují různé odkazy na jiné ságy, události a osoby, které byly tehdejším posluchačům známé. Na tomto místě je nutné ocenit práci editorů, kteří tyto odkazy trpělivě dešifrovali a v poznámkách pod čarou též poskytují informace o tom, zda je odkazované dílo dostupné v češtině, případně stručně vysvětlí, v čem narážka spočívá. Pro čtenáře s hlubším zájmem o starou severskou literaturu se tak četba knihy často promění v setkání s již známými osobnostmi.

V poznámkách pod čarou nalezneme též vysvětlení použitých kenningů, bez bližších informací modernímu člověku již nesrozumitelných, novinkou oproti předchozím staroseverským výborům jsou časté odkazy na biblické citáty, které bychom z pochopitelných důvodů hledali v dřívějších publikacích marně. Jsou zde vysvětleny i některé nejasné formulace, případně takové, které by moderní čtenář mohl interpretovat odlišně než ten dobový. Snad jen škoda, že bez bližšího vysvětlení mávají válečníci v Nejdelší sáze o Óláfu Tryggvasonovi halapartnou nějakých dvě stě let předtím, než o ní vznikla první historicky doložená zmínka, ale v kontextu celých více než osmi set stran recenzované publikace jde jistě o prominutelnou chybičku.

Jen těžko se asi najde čtenář, který by tuto pestrou směsici zvládl přečíst v kuse, spíše si k jednotlivým částem najde cestu v souladu se svými vlastními zájmy či badatelskými nebo studijními povinnostmi. A i když si místy jistě v duchu posteskne, že ono kouzlo staroseverské literatury se všemi krevními mstami, dlouhými plavbami i všelijakými trolly, skřítky, bohy a valkýrami se se sílícími křesťanskými prvky a začleňováním Skandinávie do celoevropského kulturního a politického okruhu vytrácí, nezbyde mu než ocenit práci těch, kdo s odstupem tolika staletí dokázali čtivě a srozumitelně zpřístupnit myšlenky a osudy lidí žijících, aniž by si to sami uvědomovali, na rozhraní dvou historických epoch.

© Martin Liška

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 29 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.