Ačkoli jsme si evolučně příbuzní se všemi živými tvory na Zemi, s některými jsme si z logiky věci příbuznější než s jinými. Nejblíže v tomto ohledu máme k šimpanzům, gorilám a orangutanům, s nimiž nás spojuje společný předek, který žil asi před čtrnácti miliony let. Společně s druhem Homo sapiens tvoří tito primáti čeleď Hominidae, jejíž příslušníci se často označují jako lidoopi. Díky této evoluční blízkosti studiem chování lidoopů nepoznáváme jen je, ale můžeme se leccos dozvědět i sami o sobě, jak ukázali Christopher Boehm, Frans de Waal nebo Robert Sapolsky. Zpočátku mohli biologové tyto primáty pozorovat pouze v zoologických zahradách či během krátkých výprav do oblastí jejich výskytu. Zlom nastal ve druhé polovině minulého století, kdy byl zahájen dlouhodobý a systematický výzkum všech tří lidoopů v jejich přirozeném prostředí.

Tři badatelky
Pozoruhodné je, že ve všech případech se jeho čelnými představiteli staly ženy, jež do dějin antropologie vstoupily pod přezdívkou „The Trimates“: Jane Goodallová (nar. 1934) svou kariéru zasvětila šimpanzům, Biruté Galdikasová (nar. 1946) orangutanům a Dian Fosseyová (1932–1985) gorilám, konkrétně gorile horské (Gorilla beringei beringei), která se vyskytuje pouze v malé oblasti na rozhraní Rwandy, Ugandy a Demokratické republiky Kongo a dnes se považuje za poddruh gorily východní. Na konci šedesátých let minulého století, kdy se Fosseyová začala gorilami horskými zabývat, přežívalo v přírodě podle odhadů posledních asi 240 jedinců a taxon byl pokládán za kriticky ohrožený. Od té doby se počet díky důsledné ochraně přibližně zečtyřnásobil a velkou zásluhu na tom má právě Dian Fosseyová a její slavná kniha Gorily v mlze (Gorillas in the Mist, 1983). Sama autorka se však záchrany tvorů, jimž zasvětila osmnáct let, nedožila, neboť byla koncem roku 1985 ve své chýši v Africe zavražděna neznámým pachatelem, pravděpodobně v souvislosti se svými ochranářskými aktivitami. (Příběh Dian Fosseyové se v roce 1988 dočkal pod týmž názvem jako kniha i filmové verze se Sigourney Weaverovou v hlavní roli.)

V českém jazyce vyšla její první a poslední kniha už roku 1988 v dnes již zaniklé popularizační edici Kolumbus. Ačkoli se dá titul v antikvariátech i více než třicet let po vydání stále sehnat za přijatelnou cenu, rozhodlo se nakladatelství CPress spadající pod Albatros Media k celkem odvážnému (vzhledem k situaci na trhu) kroku přinést čtenářům tuto nestárnoucí primatologickou klasiku v novém balení. A to v původním překladu Aleny Jindrové-Špilarové (1929–2016), na nějž po odborné stránce dohlíželi botanik Jan Jeník a zoolog Vratislav Mazák.

Cesta do gorilího světa
Vedle krátkého úvodu, v němž Fosseyová zmiňuje, jak v roce 1963 ještě jako turistka poprvé navštívila Afriku, kniha přibližuje zejména zhruba patnáctileté (v době psaní) působení ve výzkumném středisku Karisoke, které autorka v roce 1967 založila na rwandské straně pohoří Virunga. (Samotný výzkum zahájila dříve téhož roku v Zairu, dnešní Demokratické republice Kongo, odkud však musela po únosu vojáky dobrodružně prchnout.) Za tu dobu se z neotrkané Američanky stala skvělá stopařka, znalkyně pralesa i jeho obyvatel, neúnavná bojovnice proti pytlákům, mentorka studentů, badatelů i ochránců přírody a především nedostižná odbornice na horské gorily, s nimiž trávila takřka každý den. Svou pozornost věnovala několika skupinám goril a zevrubně popsala, jak se během let měnily a co se v nich odehrávalo. Stala se v podstatě jejich součástí a díky tomu, že si na ni zvířata mohla pomalu zvykat, ji po určité době ve svém okolí tolerovala téměř bez povšimnutí. Fosseyová tudíž mohla sledovat každodenní život goril, od krmení, péče o srst a stavění hnízd po páření, hraní, mateřskou péči a souboje s jinými skupinami. Zkoumání života goril ve volné přírodě ale neznamenalo nečinné sezení a bezstarostné pozorování zvířat. Autorka popisuje třeba to, jak se svými spolupracovníky musela kvůli určení příčiny smrti ohledávat uhynulé jedince nebo jak pečlivě prozkoumávali trus goril za účelem monitorování výskytu parazitárních onemocnění.

Ne vždy byla její práce příjemná. Patrně největším problémem byli po celou dobu pytláci, kteří i přes zákaz v národním parku dál lovili a kladli na jeho území ohromná množství pastí, do nichž se mnohdy chytily i samotné gorily. Vůbec nejtrýznivější jsou kapitoly, v nichž Fosseyová popisuje, jak pytláci několik goril, jež dlouhá léta znala a jejichž mnoha důležitých životních okamžiků byla svědkem, zavraždili a zohavili. Podobně tragické jsou i její vzpomínky na dvě mláďata, která správa parku mínila výměnou za trochu peněz a automobil odeslat do tehdejšího Západního Německa, což se nakonec k velkému smutku autorky podařilo. Ba co víc, ona sama, která mláďata zachránila před smrtí, je na tuto cestu musela připravit, protože kdyby je vypustila do přírody, správa parku by chytila jiná, což obvykle znamená nutnost vybít celou gorilí rodinu, která mládě brání.

Gorily v mlze nepřinášejí jen úžasné nahlédnutí do života horských goril, nýbrž i mimořádně citlivou zpověď zanícené, rozhodné a tvrdohlavé ženy, která těmto fascinujícím zvířatům doslova obětovala život. Ačkoli v knize často připomíná, že badatel nesmí při pozorování do života zvířat nijak zasahovat, z textu je patrné, že přinejmenším duševně si s objektem svého výzkumu vytvořila neuvěřitelně silné pouto. Její láska nejen ke gorilám, ale i ke všemu živému vane v podstatě z každého řádku a nepochybně se jí nakazí každý, kdo si její knihu přečte.

Skotačení tiskařského šotka
I proto je dobře, že se nakladatelství CPress odhodlalo knihu připomenout dnešním čtenářům, neboť její ústřední téma, tedy apel na ochranu přírody a ohrožených druhů (zdaleka nejen horských goril), nijak nepozbylo na platnosti. Přesto nové vydání nelze bezvýhradně chválit. Samotné převzetí starého překladu problém v žádném případě nepředstavuje (jedná se o překlad velmi kvalitní), byť by bylo vhodné na tuto skutečnost například ediční poznámkou upozornit a uvést informaci o vědcích, kteří původní překlad po odborné stránce kontrolovali (autor recenze ji získal z prvního vydání).

Trochu horší už je to se samotným převodem textu. Během kopírování původní sazby a jejího přenesení do jednadvacátého století totiž v textu zůstalo poměrně dost šotků, které se bohužel nepodařilo vymýtit. Většinou se nejedná o nic zásadního, obvykle pouze o absenci či přebývání písmenek nebo čárek nad samohláskami, chybějící mezery mezi slovy, nebo naopak mezery přebývající („řad“ místo „řadě“, „svisle“ místo „svislé“, „získat“ místo „získal“, „naše“ místo „našel“, „obrané mu“ místo „obranému“, „ses ní“ místo „se s ní“). Zpravidla to tedy jsou drobné chybičky, které patrně neodhalila automatická kontrola pravopisu a redakci zjevně unikly (také je otázka, kolik podobných chybiček při přípravě vychytala). K větším šotkům potom patří například odstavec, kterým začíná jedna kapitola, ale omylem se dostal i na konec kapitoly předchozí. Ačkoli se nejedná o problém, který by čtení vyloženě kazil nebo bránil požitku z knihy, přece jen může zejména tam, kde není hned jasný význam věty, mírně rušit. (Odhadem jsou v knize podobných překlepů nižší desítky).

Druhou výtkou, byť je otázka, nakolik ji bylo možné řešit, je absence doslovu významného českého etologa Zdeňka Veselovského, která se objevila v prvním vydání, či nepřítomnost fotografií, jež kniha z roku 1988 rovněž v hojné míře obsahovala. Přinejmenším v případě doslovu by bývalo nebylo od věci, kdyby se jej pro nové vydání ujal některý současný český etolog, ekolog či primatolog, který by popsal, jak se situace horských goril od napsání knihy změnila, a zařadil přínos Dian Fosseyové do širšího kontextu. Zároveň by bylo bývalo vhodné překontrolovat česká jmena některých druhů, neboť za posledních pár desetiletí došlo ke změnám. Namátkou lze zmínit druh Graphiurus murinus, jenž je v textu jmenován jako plchovec myší, ale dnes nese název plch africký. Totéž platí i pro veverku žlutobřichou (Protoxerus stangeri), jejíž české jméno je dnes podle dostupných zdrojů veverka nahobřichá.

Třebaže jsou Gorily v mlze v mnoha ohledech vskutku mimořádnou knihou a nakladatelství zaslouží uznání za odvahu znovu ji vydat v době, kdy už je na trhu výběr přírodopisných titulů mnohem větší než v předrevolučních časech, je na místě i lehké pokárání, neboť takovýto text (a koneckonců v podstatě každý text) by zasloužil důkladnější péči.