„To nemáme sůl?“ Tak zní první věta aktuálního románu Die Wut, die bleibt (2022, Vztek, který zůstane) rakouské autorky Mareike Fallwicklové. Pronese ji při rodinné večeři Helenin manžel Johannes. Zdánlivě nevinná poznámka vyvolá v Heleně prudkou reakci: z práce musela odejít na začátku koronavirové pandemie a od té doby se každý její den točí kolem tří dětí, které jsou během lockdownu obzvlášť otravné. Veškerá výchova a domácnost leží výhradně na ní, zatímco manžel si přijde každý večer odpočatý z práce domů a ještě trousí nemístné poznámky. Heleně bouchnou saze. Vstane, „udělá tři kroky od stolu ke dveřím od balkonu, otevře je, neohlédne se zpátky, udělá ještě další dva kroky. A pak už jen ten jeden.“

Bitva po bitvě
Mohlo by se zdát, že bitva za rovnoprávnost žen byla už dávno vybojována. Susan B. Anthonyová, Simone de Beauvoirová, Betty Friedanová nebo například „naše“ Jiřina Šiklová – to všechno jsou významné ženské osobnosti, které se zasloužily o zrovnoprávnění pohlaví. Teď už jen stačí začistit „drobné“ nedostatky – odstranit přetrvávající platovou nerovnost či obtěžování na pracovišti, nicméně v obecných rysech je rovnoprávnost přinejmenším na Západě faktickou normou.

Koronavirová pandemie nám přesto ukázala, jak vratká je rovnost mezi pohlavími, kterou si ženy vybojovaly v předchozích desetiletích a staletích. Řada z nich byla přinucena opustit zaměstnání, protože nebyl nikdo jiný, kdo by se postaral o děti, jež zůstaly kvůli zavřeným školám doma. Domácí práce, o něž se manželé doposud dělili, často připadly ženě, vždyť po odchodu ze zaměstnání beztak „neměla co na práci“. Ženy se navíc ocitly ve finanční závislosti na mužích, kteří se stali hlavními a často jedinými živiteli rodiny. Název Vztek, který zůstane tudíž neodkazuje jen na prožitek románových protagonistek, které zůstaly po Helenině smrti do značné míry samy, ale i na emoci, jež během pandemie zmítala mnoha skutečnými ženami.

Feministický políček
Román Fallwicklové poukazuje na ztíženou roli ženy během koronavirové pandemie (a nejen během ní), sexuální násilí páchané na ženách a objektivizaci ženského těla. Na běžného českého čtenáře může tato tematika působit jako rudý hadr na býka, tím spíš, že Mareike Fallwicklová nechodí kolem horké kaše, ale od začátku servíruje nepokrytou feministickou agitaci. Přesto má tento román co nabídnout nejen ženám.

Románový děj krouží kolem dvou ženských hrdinek: skoro čtyřicetileté Sarah a patnáctileté Loly. Ta první bývala Heleninou nejlepší kamarádkou a ta druhá její jedinou dcerou. Obě se vyrovnávají se smrtí nejbližší osoby po svém: zatímco Sarah stále více přebírá úlohu zesnulé přítelkyně a snaží se ji nahradit coby matku i ženu v domácnosti, Lola se propadá do anorexie. Obě ženy se také postupem času snaží nalézt vlastní hodnotu, která spočívá v odmítnutí stereotypních předsudků, jimiž je zatěžuje mužský svět. Zatímco Sarah se pokouší vymezit vůči dvěma mužům, kteří určují její život – současný přítel a vedle něj Helenin manžel Johannes, již ji svorně tlačí do pečovatelské role –, Lola hledá sama sebe prostřednictvím skupiny adolescentek, které se mstí mužům za násilí na ženách – v tom lze vidět rozvinutí strategie známé například z Murakamiho 1Q84 nebo z Příspěvků k dějinám radosti Radky Denemarkové.

Ženské hrdinky nejsou v románu vykresleny stereotypně, každá má svou specifickou osobnost, jež se projevuje také v jazyce, jejž protagonistka užívá. I z toho důvodu se s nimi čtenáři mohou jednoduše identifikovat. Autorka si velmi vyhrála s psychologizací ženských figur, které líčí jako ženy hledající i chybující, ale hlavně jako takové, které čtenář vždycky chápe, ačkoli s nimi nemusí vždy plně souhlasit. Fallwicklová prokazuje v románu velký smysl pro humor i nadhled, a díky tomu jsou snesitelné i občasné agitační proklamace. Zmínka o „celulitidovém tanci“ nebo popis toho, jak je Johannes nemožný v domácnosti, případně Sářiny myšlenkové pochody při čištění záchodu patří k nejvtipnějším momentům románu. Naopak pasáže, v nichž je popisováno Helenino a Sářino vyčerpání, mohou vzbuzovat takřka fyzickou nevolnost.

Na druhou stranu se v knize najde řada momentů, při kterých čtenář může pozdvihnout obočí. Skutečně by patnáctiletá dívka pronášela věty typu: „To, že komentujete naše těla, je nehorázný. Je to jistej druh mobbingu … Každý tělo je v pohodě takový, jaký je. A hlavně ženský těla tu nejsou od toho, aby se líbily. Nemusíme odpovídat žádnýmu ideálu“? A do jaké míry je autentický mikrokosmos, ve kterém se nenašel prostor pro jedinou kladnou mužskou postavu? Všichni muži, kteří se v románu mihnou, jsou buď slaboši, nebo násilníci, případně obojí v jednom – odpovídá to současnému reálnému světu? Fallwicklová navíc nenabízí vhled do vnitřního života mužských postav. Román psaný převážně tradiční formou s vševědoucím vypravěčem nabízí jen Sařinu a Lolinu, potažmo i Heleninu perspektivu. Mužská neschopnost pochopit strasti žen se tak jeví jako pouhý konstrukt, který autorce posloužil k zaujetí feministického stanoviska.

Autorčino „pokřivení“ reality lze však chápat i jinak – jako protihodnotu ke světu, který je právě v otázce zrovnoprávnění žen stále ještě pokřivený až bolestně. Cestu ven z takové zploštělé reality nabízí Fallwicklová ve svém románu. Po jeho přečtení nezůstává vztek, ale řada otázek a podnětů k zamyšlení.

Die Wut, die bleibt je třetí román devětatřicetileté Mareike Fallwicklové. Za první román Dunkelgrün fast schwarz (Tmavohnědá skoro černá) z roku 2018 byla nominována na Rakouskou knižní cenu a i její druhý román Das Licht ist hier viel heller (Světlo je tu mnohem jasnější) z roku 2019 se setkal s velmi pozitivními ohlasy ze strany literární kritiky i čtenářské veřejnosti. Doufejme, že její třetí román konečně najde i českého nakladatele.