Bell, Marvin

rozhovor beletrie zahraniční

Marvin Bell, autor sedmnácti knih poezie a esejů, je nejdéle působícím profesorem slavné Spisovatelské dílny na Iowské univerzitě. V červenci Bell (narozený roku 1937 v New Yorku) vedl na filozofické fakultě UK v rámci Pražského letního semináře kurzy tvůrčího psaní.

Amerika je mladá a v něčem naivní
V Praze vedl seminář Marvin Bell, vyhlášený učitel, mezi jehož žáky patřil i John Irving

Zvuk kroků toho, jenž vstal z mrtvých

I mrtvý člověk se musí vypořádat se životem.
Třebaže se stal abstraktním slovem (mrtvým) a pojmem (mrtvým), nyní se koupe v křídově bílém světle, jež zove trosky.
Musí se brodit krví, která tu zůstala z výšek.
Odtamtud skákali lidé, co se naposled svobodně rozhodli nebýt kouřem; tam ta těla vsakují a vnikají do vědomí.
Kde se zhroutily věže, tam on musí vzdát hold.
Co to řekne budoucnosti o minulosti?
Vše musí začít v bezpečí očekávání, v rutinním vzruchu a při ranní kávě.
Pod zemí a mosty se musejí na ostrov vozit zemřelí.
Vše musí zpívat lodním průvanem a bzučením pneumatik.
Musíme se projet metrem s hrdiny všedního dne.
A pak to musí stačit, sic bychom zapomněli na radost z probuzení.
A co ty tisíce?
Co hasiči, kteří naposled vnikli dovnitř, policie, jež zatarasila cestu, piloti a posádka nucená pozvednout ruku proti svému bližnímu?
Zabijáci se svou jistotou a principy, jimž věřili, co s nimi?
Můžeme spolknout to nejhorší z lidství a jít dál?
Copak v tom nežijeme, což nás příroda nezkrápí dobrem i zlem, copak jsme nesklízeli úrodu v dobrých i špatných letech?
Nyní jsem mrtvý jako všichni mrtví, a i ty a vy budete jejich součástí.
Musíme je pohltit a vstřebat.
Musíme se vyrovnat se životem, který je také smrt.
Láska není hezká.

Marvin Bell 11/9/2001
přeložila Hana Ulmanová pro Respekt 9/9/2002

Marvin Bell, autor sedmnácti knih poezie a esejů, je nejdéle působícím profesorem slavné Spisovatelské dílny na Iowské univerzitě. V červenci Bell (narozený roku 1937 v New Yorku) vedl na filozofické fakultě UK v rámci Pražského letního semináře kurzy tvůrčího psaní.

HU: Dospíval jste v 50. a 60. letech. Americká šedesátá léta jsou u nás vnímána jako bouřlivá dekáda, zatímco léta padesátá jako období klidu před bouří. Není to klišé?
MB: Lidské životy jsou bouřlivé vždy, ale 60. léta byla klíčová pro celý národ, protože jsme vedli válku ve Vietnamu a mysleli jsme si, že něco podobného naše země už nikdy nemůže opakovat - že už nikdy nemůže začít žádnou válku, což samozřejmě nebyla a není pravda. Všichni Američané se upřímně trápili den po dni, ať už byly jejich postoje jakékoli, zatímco v 50. letech všechny zajímalo pouze to, co si o nich myslí ostatní. V 50. letech bylo také snadné kohokoli a čímkoli urazit, ať už oblečením, zjevem nebo názory - lidé se prostě chovali méně excentricky. A vtom se na scéně objevila beatnická generace, Allen Ginsberg, Jack Kerouac, Gregory Corso, Lawrence Ferlinghetti a jiní, a mladé lidi včetně mě jednoduše okouzlila - nestarali se o konvence a žili strašně zajímavě, nebo nám to tak alespoň připadalo.

HU: Dnes ovšem působíte v zemědělském státě Iowa...
MB: Ale bydlím ve městě Iowa, a to je univerzitní město, v němž se to hemží umělci, spisovateli, tanečníky, hudebníky a skladateli. Učím ve Spisovatelské dílně a vedle mě se nachází Centrum pro novou hudbu, odkud se linou velice divoké zvuky, a tak dále.

HU: Mezi nejslavnější absolventy vaší instituce patří Flannery O'Connorová, mezi vaše přímé žáky kupříkladu John Irving. Máte na něho dobré vzpomínky?
MB: Irving píše, jak známo, prózu, ale přesto chodil na můj seminář poezie. Byl to velice motivovaný student, pořád něco tvořil. Dodnes jsme přátelé - dokonce jsme spolu chodívali na řeckořímské zápasy, protože on sám zápasil a ten sport miloval. Jeho první kniha, která byla zároveň diplomovou prací, se jmenuje Svobodu medvědům. V této souvislosti si vybavuju humornou historku. Hned po jeho promoci se jistý režisér rozhodl, že román zfilmuje, a tak se s Johnem vydal do Evropy hledat vhodné lokality. Román končí scénou, v níž se chlapci vloupou do zoo a pustí všechna zvířata na svobodu. No a oni dva si našli jednu zoologickou zahradu a příslušný výjev popsali stařičkému chovateli. Ten však řekl, že to nebude fungovat, protože zvířata nikam nepoběží. Oba mu to vysvětlovali znova a znova, zdůrazňovali, že otevřou klece, ale chovatel zakroutil hlavou a zopakoval, že to nebude fungovat. A nakonec prostě otevřel klec se lvy a odešel - a oni dva tam strnuli hrůzou, ale nic se nedělo. Lvi se ani nehnuli. Tak autor musel závěr přepsat - chlapci se vloupou do zoo a zvířata vyženou ven. Z toho filmového projektu potom sešlo, ale slyšel jsem, že se o něm zase uvažuje.

HU: Jak probíhají vaše semináře tvůrčího psaní? Zadáváte také úkoly?
MB: Když zadávám úkoly, řídím se dvěma pravidly. Za prvé nikdo nemusí napsat dobrou báseň - to je hrozně těžké. Stačí, když napíše aspoň něco. Pravidlo dvě zní: úkol musí splnit i učitel. Když například čteme poezii Pabla Nerudy, vynikajícího chilského básníka, řekneme si, že do příště všichni napíšeme báseň, na které je patrný vliv jedné Nerudovy básně. Ty úkoly mohou být docela konkrétní, ale častěji jsou úplně volné - prostě se necháme inspirovat básníkem, kterého právě čteme.

HU: Proč vůbec vedete kurz pro americké studenty v Praze?
MB: V poezii a umění vůbec se vždy zračí individualita, ať už lidí, kultury nebo národa, a já doufám, že tomu tak bude pořád. Česká historie má tolik vrstev, zatímco Spojené státy jsou mladá země a v mnoha směrech strašně naivní. Američtí studenti tu mají možnost seznámit se s českou literaturou a literatura jiných zemí je vždy jiná - dokonce i v překladech, protože za ní stojí jiná mysl s jinými názory. Také chodí po Praze, čímž nemyslím, že navštěvují jenom turistické atrakce nebo stojí celý den pod orlojem. Učí se vnímat bohatší kulturu.

HU: Býváte označován za mistra volného verše. Jak byste srozumitelně definoval, co je to volný verš a čím se liší od prózy?
MB: Nikdo neví, co je to poezie. Někteří lidé si myslí, že poezie musí mít rým a rytmus, někteří si myslí, že základem jsou metafory a květnatý jazyk, jiní zase trvají na tom, že poezie musí být úsporná. Definic je mnoho a údělem umělce je ony definice narušovat. Volný verš byl zajímavý už jenom proto, že se žádnému verši nepodobal. V učebnicích je zpravidla charakterizován jako verš postrádající obvyklý rytmus, ale já si vůbec nemyslím, že volný verš znamená nepřítomnost formy, a zrovna tak se nerovná žádné určité formě. Básníci tvořící volným veršem nemají výhodu rytmu a mnoho z nich nepoužívá ani rým. Proto musí dělat něco navíc - musí do jazyka vnést energii a musí vytvořit zajímavý jazyk. Ezra Pound kdysi prohlásil, že poezie je jazyk naplněný citem.
Hana Ulmanová, Mladá fronta DNES, 2/8/2002

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

zhlédnuto 2518x

Inzerce
Inzerce