Cunningham, Michael
Hodiny 3

ukázka beletrie zahraniční

Paní Dallowayová. Přišla, aby Richardovi pomohla vypravit se na tu party, ale Richard na její zaklepání nereaguje. Zaťuká ještě jednou, hlasitěji, a potom si rychle, nervózně odemkne.

Michael Cunningham: Hodiny

Prolog, Paní Woolfová,Paní Dallowayová I., Paní Dallowayová II.

 

Paní Dallowayová

Přišla, aby Richardovi pomohla vypravit se na tu party, ale Richard na její zaklepání nereaguje. Zaťuká ještě jednou, hlasitěji, a potom si rychle, nervózně odemkne.
Byl je zaplaven světlem. Clarissa na prahu téměř zalapá po dechu. Všechny rolety jsou vytažené, okna otevřená. I když tu vládne pouze běžné denní světlo, které za slunečného odpoledne vstupuje do každého nájemního bytu, tady u Richarda to činí dojem tiché exploze. Papundeklové krabice, rozestavené bez ladu a skladu po podlaze, vana (špinavější, než si do této chvíle uvědomovala), zaprášené zrcadlo, drahý kávovar - to vše přímo truchlivě obnažené ve své přízemní malosti. Jednoduše řečeno, je to byt naprosto vyšinutého individua.
"Richarde!" zavolá Clarissa.
"Paní Dallowayová! To jste vy, paní Dallowayová!"
Clarissa běží do další místnosti. Richard, stále ještě jen v županu, sedí obkročmo na okenním parapetu, s jednou nohou ještě v bytě; druhá, kterou Clarissa ovšem nevidí, se zřejmě bimbá nad propastí pěti poschodí.
"Richarde," křikne na něj Clarissa stroze, "ihned slez dolů, ano?"
"Venku je tak krásně!" pochvaluje si Richard. "Nádherný den!"
Vypadá šíleně, zároveň stařecky i infantilně. Je zřejmě v povznesené náladě a rozkročen takto přes okenní římsu připomíná jezdeckou verzi polního strašáka, Giacomettiho sochu, která sem utekla odněkud z parku. Vlasy má místy přilepené k lebce, jinde rozježené v chomáčích trčících všemi směry. Noha na pokojské straně, obnažená do půli stehna, modrobílá, je silně vyhublá, ale k lýtkové kosti jí tvrdošíjně lne překvapivě vzdutý sval.
"Naháníš mi strach," vyčte mu Clarissa. "Prosím tě, přestaň vyvádět a polez zpátky. Ihned."
Vykročí směrem k němu a on zvedne i vnitřní nohu na parapet. Teď už je s jeho oprýskaným dřevem v dotyku jenom pata této nohy, jedna ruka a jedna vyzáblá hýždě. Raketky s červenými ploutvičkami, které zdobí látku jeho županu, vypšukují dokonalé oranžové kuželíky ohnivých zážehů. Mezi nimi stojí buclatí astronauti v bílých skafandrech, obličeje schované za temnými průzory, a všichni rukou v bílé rukavici strnule salutují.
"Vzal jsem si najednou Xanax i Ritalin," hlásí jí Richard. "Fantasticky to zabralo. Je mi přímo báječně. Vytáhl jsem všechny rolety, ale přesto potřebuju ještě víc vzduchu a světla. Dalo mi to dost práce, vylézt sem nahoru, to ti povím."
"Miláčku, prosím tě - dej tu nohu zase zpátky dolů na podlahu. Můžu tě o to poprosit?"
"Já si nemyslím, že bych se dokázal dostat na tu party," řekne Richard. "Nezlob se na mě."
"Nikdo tě nenutí. Nikam nemusíš chodit, když se ti nechce."
"Dneska je ale krásně. Takový pěkný den."
Clarissa se zhluboka nadechne a vzápětí znovu. Je překvapivě klidná - je si vědoma toho, že tuhle obtížnou situaci zatím řeší docela dobře; ale zároveň má pocit, že vystoupila sama ze sebe a je teď někde jinde, mimo tenhle pokoj, a sleduje něco, co se už vlastně stalo. Je to jako nějaká vzpomínka. Něco se v ní ozývá, jakýsi hlas, ale není to vlastně hlas, spíš zážitek, který nerozeznatelně splývá s bušením jejího srdce a promítá se do slov - Jednou jsem našla Richarda, jak sedí v pátém patře v otevřeném okně na okenním parapetu.
Znovu ho poprosí: "Slez odtamtud, buď tak hodný."
Richardova tvář potemní a svraští se, jako by mu Clarissa právě položila nějakou velmi těžkou otázku. Jeho prázdná lenoška, nemilosrdně obnažená denním světlem (v popraskaných švech z ní lezou vycpávky, na tenkém žlutém ručníku, položeném přes její sedadlo, jsou obtisknuta rezavá kolečka), by mohla sloužit jako symbol nesmyslnosti, zfušované kýčovitosti Richardovy smrtelné nemoci.
"Pojď laskavě dolů." Clarissa mluví pomalu a hlasitě, jako by hovořila s cizincem.
Richard přikývne a ani se nehne. Jeho zpustošená hlava, zalitá denním světlem, je něco jako geologický exponát. Tvář má hluboce zvrásněnou, posetou drobnými kráteříky, silně zerodovanou, jako zvětralý balvan uprostřed pouště.
Ozve se znovu: "Já nevím - asi bych to nevydržel. Rozumíš - tu party a potom tu ceremomii, a pak ty hodiny, co budou následovat, jedna za druhou."
"Na žádnou party nemusíš. Ani na tu oslavu. Nemusíš nikam chodit. Nemusíš vůbec nic."
"Ale co ty hodiny? Pořád tu jsou ty příští hodiny. Napřed jedna, po ní druhá. A když se ti povede je přestát, čekají tě další, a další… Já už nemůžu."
"Ale máš před sebou ještě i dobré dny. To přece víš."
"Asi už sotva. Jsi hodná, že to říkáš, ale já už to cítím delší dobu - jako by se kolem mě zavíraly čelisti nějaké obrovské květiny. Zvláštní představa, viď? Ale připadá mi to tak. Má to v sobě jakousi rostlinnou nevyhnutelnost. Vzpomeň si třeba na masožravé rostliny. Nebo na kudzu, tu asijskou luskovou révu, co dokáže zadusit celý les. Pomalý, šťavnatý, zelený, nezadržitelný proces. Na jehož konci je - víš co. Zelené ticho. Není to legrační, že dokonce i teď, v téhle chvíli, je mi zatěžko pojmenovat to pravým jménem - smrt?"
"Jsou tady zase, Richarde?"
"Co? Kdo? Jo tak - ty hlasy? Ty jsou tady pořád."
"Ale co teď - neslyšíš je teď zřetelněji než jindy?"
"Ne. Slyším především tebe. Slyšet vás je vždycky radost, paní Dallowayová. Nevadí ti, když ti tak říkám ještě i teď?"
"Vůbec ne. Ale teď slez z toho okna a pojď ke mně."
"Pamatuješ se na ni? Na to svoje druhé já? Co se s ní asi stalo?"
"Je tady u tebe. Ona - to jsem já. A potřebuju, aby ses vrátil sem dovnitř. Můžeš to pro mě udělat, prosím?"
"Když tady je tak krásně. Cítím se báječně volný! Zavoláš mé matce? Ona zůstala docela sama, víš?"
"Richarde -"
"Vyprávěj mi něco, ano?"
"Ale co?"
"Co celý den děláš. Třeba cos dělala dneska. Cokoli. Může to být něco naprosto obyčejného. To by vlastně bylo vůbec nejlepší. To nejobyčejnější, na co si dokážeš vzpomenout."
"Richarde -"
"Cokoli. To je úplně jedno."
"Tak dobře. Dneska dopoledne, než jsem se vydala sem, jsem šla koupit nějaké kytky. Na tu party."
"Vážně?"
"Jistě. Venku bvlo nádherně."
"Opravdu?"
"Ano. Bylo moc hezky. Tak… svěže. Koupila jsem ty květiny, odnesla je domů a dala je do vody. A to je všechno. Pohádky je konec. A teď pojď dovnitř."
"Svěže… Dárek pro děti, co si hrajou na pláži," poznamená Richard.
"Taky se to dá takhle říct."
"Jako to ráno, kdy jsme byli spolu, oba ještě velmi mladí."
"Ano. Jako to ráno."
"Jako to ráno, kdy jsi vyšla z toho starého domu - to ti bylo osmnáct, a mně… myslím devatenáct a něco, viď? Bylo mi devatenáct let a miloval jsem Louise a miloval jsem taky tebe, a tenkrát mě napadlo, že jsem ještě neviděl nic tak krásného - když jsi tenkrát vyšla z těch prosklených dveří do časného rána, ještě celá ospalá, jen ve spodním prádle. Není to zvláštní?"
"Asi je," přikývne Clarissa. "Ano. Je to zvláštní."
"Já jsem všechno prohrál."
"Co to povídáš! Nic jsi neprohrál."
"Ale prohrál. Já nepotřebuju žádný soucit. Vážně ne. Jenom je mi z toho smutno. To, čeho jsem chtěl dosáhnout, mi připadalo docela prosté. Chtěl jsem vytvořit něco životaschopného a dostatečně šokujícího, aby to aspoň jednomu člověku mohlo prosvětlit den. Docela obyčejný den. Jen si to představ, přát si něco takového! Bláznivý nápad."
"To vůbec nebyl bláznivý nápad. Ani trochu!"
"Bojím se, že tu party bych nezvlád."
"Prosím tě - na tu party zapomeň. S tím se vůbec netrap. Podej mi ruku."
"Vy jste na mě byla vždycky moc hodná, paní Dallowayová."
"Richarde -"
"Já tě miluju. To zní dost banálně, viď?"
"Vůbec ne."
Richard se usměje. Zavrtí hlavou. "Pochybuju, že by nějací jiní dva lidé mohli mít větší štěstí než my dva," řekne.
Pak se trochu nahne ven, tiše sklouzne z parapetu a padá.


(Michael Cunningham: Hodiny, přeložil Miroslav Jindra, vydalo nakladatelství Euromedia pod značkou Odeon, Praha 2002; str. 158-162)

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3996x

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce