Cunningham, Michael
Hodiny 4

ukázka beletrie zahraniční

Clarissa má pocit, že se v příštím okamžiku začne dusit. Proboha, proč je to tak strašně těžké? Proč není možné promluvit si s Laurou Brownovou úplně normálně, zeptat se jí na něco opravdu závažného? Ale jaké závažné otázky by to vlastně měly být?

Michael Cunningham: Hodiny

Prolog, Paní Woolfová, Paní Dallowayová I., Paní Dallowayová II.

Paní Dallowayová

Clarissa má pocit, že se v příštím okamžiku začne dusit. Proboha, proč je to tak strašně těžké? Proč není možné promluvit si s Laurou Brownovou úplně normálně, zeptat se jí na něco opravdu závažného? Ale jaké závažné otázky by to vlastně měly být?
"Starala jsem se o něj, jak to nejlépe šlo," prohlásí Clarissa.
Laura přikývne. "Já si vyčítám, že jsem toho pro něj neudělala víc," řekne.
"To si já vyčítám taky."
Laura se k ní nakloní a vezme ji za ruku. Pod měkkou, splihlou kůží jejích prstů cítí Clarissa zcela zřetelně trny a hrboly jejich kůstek i pletence žil.
"Dělaly jsme, co jsme mohly, má milá," uklidňuje ji Laura. "Co může člověk dělat víc?"
"To máte pravdu," souhlasí Clarissa.
A tak Laura Brownová, žena, která se pokoušela zemřít a nepodařilo se jí to, která utekla od rodiny, zůstává naživu, zatímco všichni ostatní, kdo se snažili přežít ve stopě, kterou za sebou zanechala, už odešli. Ona žije, kdežto jejího bývalého manžela skolila rakovina jater a její dceru zabil opilý automobilista. A žije i po tom, co se Richard vrhl z okna na střepy pokrytý betonový dvorek.
Clarissa svírá prsty té stařeny stále ještě v ruce. Co jiného jí zbývá?
"To jsem zvědavá, jestli Julia nezapomněla na ten čaj pro vás," vzpomene si.
"Určitě nezapomněla, nebojte se."
Clarissa se podívá na skleněné dveře, které vedou do jejich skromné zahrádky. V temném skle se nezřetelně odráží jejich siluety - její a Laury Brownové. Vzpomene si na Richarda, jak sedí na okenním parapetu. Vidí ho, jak ho pak opouští - vlastně se z něj nevrhá, jen se z něj sveze, jako z velkého balvanu do vody. Jaké to asi muselo být, v okamžiku, kdy už to nezrušitelně provedl; kdy s konečnou platností opustil svůj temný byt a octl se ve vzduchu? Jak mu asi bylo, když uviděl, jak¨se vzhůru proti němu řítí špinavý betonový dvorek s modrými a hnědými popelnicemi, posetý jantarovými střepinami? Nepocítil třeba přímo jakousi rozkoš (možná to tak opravdu bylo), když pak narazil na betonovou zem a uvědomil si (mohl si vůbec ještě něco uvědomit?), jak mu puká lebka a všechny podněty, ta drobná světýlka života, se z ní derou ven? Asi vůbec nepocítil žádnou bolest, říká si Clarissa v duchu. Možná jenom její náznak, její první náraz, a pak - pak už to, co následovalo, ať to bylo cokoli.
"Jdu se podívat," řekne Lauře. "Hned jsem zpátky."
"Dobře," souhlasí Laura.
Clarissa vstane, trochu nejistě, a vydá se do kuchyně. Sally a Julia vyndaly jídlo z chladničky a seřadily mísy s ním na kuchyňskou pracovní desku. Je toho spousta. Černě obroubené plátky grilovaných kuřecích prsíček, stočené do ruliček, zdobených kapkou hořčice a fixovaných dřevěnými párátky,a naaranžovaných kolem misky s omáčkou z burských oříšků. Miniaturní cibulové koláčky. Spaření garnáti; blýskavé světlečervené čtverečky polosyrového tuňáka, posypané japonským kořením wasabi. Tmavé trojúhelníčky smaženého baklažánu, kulaté sendviče z tmavého chleba, listy štěrbáku, v horní části diskrétně potřené ovčím sýrem, posypaným drobně nasekanými vlašskými ořechy. Mělké misky s úhledně naporcovanou syrovou zeleninou. A samozřejmě kameninová mísa s krabím gulášem, který Clarissa připravila speciálně pro Richarda sama, protože to bylo jeho oblíbené jídlo.
"Panebože," povzdechne si Clarissa, "co s tím vším budeme dělat?"
"Počítali jsme s padesáti hosty," připomene jí Sally.
Všechny tři tam nad těmi mísami a talíři s nejrůznějšími pochutinami chvíli bezradně postávají. Všechno to vypadá netknutě - nedotknutelně; jako sbírka relikvií. Clarissu na okamžik zavalí představa, že všechno to jídlo - materiál, který ze všech nejrychleji podléhá zkáze - tady zůstane navždycky, vystaveno takhle ještě dávno po tom, co už ona sama, Sally, dokonce i Julia, nebudou na světě. Představuje si, jak tu tohle všechno přetrvává, nějakým zázrakem stále čerstvé, netknuté, ačkoli už všechny tři, jedna po druhé, tohle obydlí dávno vyklidily.
Sally vezme Clarissinu hlavu do obou dlaní a políbí ji vřele, láskyplně na čelo. Takhle nějak se lepí známka na dopis, napadne Clarissu.
"Pojďte, děvčata - něco málo pojíme a pak si půjdem lehnout," pronese Sally polohlasně, jen malý kousek od Clarissina ucha. "Nejvyšší čas, abychom už měly tenhle den za sebou."
Clarissa jí stiskne rameno. "Miluju tě," má na jazyku, ale to přece Sally už dávno ví. Sally jí ten stisk oplatí kousek nad loktem.
"To máš pravdu," potvrdí Sallyin výrok Clarissa.
Zdá se, že teprve teď vlastně Richard začíná doopravdy opouštět tento svět. Clarissa to prožívá téměř fyzicky - ten jemný, ale nezvratitelný tah, který jim ho vzdaluje, jako když se ze země vytrhává rostlina i s kořeny. Zanedlouho si půjdou všechny lehnout. Stejně jako ostatní lidé, kteří ho znali, více méně tvrdě usnou, a až se nazítří ráno probudí, zjistí, že se Richard s konečnou platností odebral do říše mrtvých. Cvlarissa přemýšlí, zda zítřejší ráno nejenže potvrdí konec jeho pozemské pouti, ale nevyznačí-li zároveň i začátek konce jeho poezie. Koneckonců - na světě je přece tolik knih! Některé z nich, není jich mnoho, jsou opravdu dobré, a přesto jich přežije jen pár. Je sice možné, že občané budoucnosti, lidé ještě nenarození, budou chtít číst Richardovy elegie, že se budou obdivovat nádherným kadencím jeho žalozpěvů i jeho přísně nesentimentálním obětinám běsnivé lásce, avšak je mnohem pravděpodobnější, že jeho díla sejdou ze světa stejně jako téměř všechno ostatní. Zmizí i Clarissa, postava z románu, stejně jako Laura Brownová, ztracená matka, mučednice i zloduch.
Ano, pomyslí si Clarissa, je opravdu nejvyšší čas, aby tenhle den už skončil. Pořádáme nejrůznější společenské večírky, odcházíme od rodin, abychom žili osaměle někde v Kanadě, potíme krev při psaní knih, kterým se nikdy nepodaří změnit svět - přes všechno naše nadání, neutuchající úsilí i bláhově pošetilé naděje. Žijeme svoje životy, děláme to, co děláme, a pak jdeme spát - jak je to prosté a obyčejné! Několik nás skočí z okna nebo se jde utopit či spolyká hrst prášků; podstatně víc je těch, kteří zemřou při různých nehodách. A většinu z nás, obrovskou většinu těch ostatních, pomalu sežere nějaká nemoc nebo - když máme velké štěstí - sám čas. Útěchu nám může poskytnout jediné: tu a tam nějaká hodina , během níž náš život - navzdory obecné nepřízni osudu a planým nadějím - propukne naplno a poskytne nám všechno, o čem jsme kdy snili, ačkoli každý (snad s výjimkou dětí, ale možná i včetně nich) víme, že po těchto šťastných hodinách nevyhnutelně přijdou docela jiné, mnohem temnější a obtížnější. Ale přesto pečujeme o svou obec, vítáme každé nové ráno a především - víc než cokoli jiného - doufáme, že se nám těch blažených hodin dostane co nejvíc.
Jen samo nebe ví, proč to tak milujeme.
Před sebou tu májí stále ještě všechno připravené pro slavnostní party. Plno květin, pořád ještě celkem svěžích; všechno nachystané pro spoustu hostů. Zbyli z nich nakonec jen čtyři. Promiň, Richarde. Ale nakonec je z toho přece jen jakási party. Party pro ještě nemrtvé; pro bytosti ještě relativně nepoškozené. Pro ty, kdo ze záhadných důvodů mají to štěstí být ještě naživu.
Je to vlastně opravdu velké štěstí.
Julia se zeptá: "Neměla bych připravit talíř pro Richardovu matku?"
"Ne," odpoví jí Clarissa. "Já ji přivedu sem."
Vrátí se pro Lauru Brownovu do obývacího pokoje. Laura se na ni unaveně usměje - kdo může vědět, na co myslí nebo co právě cítí? Tady ji tedy máme. Ženu prostoupenou rozhořčením i strastí, ženu politováníhodnou a kdysi jistě velmi okouzlující. Ženu zamilovanou do smrti. Oběť i mučitelku, která strašila v Richardových dílech. Tady v tomto pokoji je přítomna jako bytost milovaná i jako zrádkyně. Stará paní, knihovnice v důchodu z Toronta, s obnošenými střevíci na nohou.
A je tady rovněž Clarissa. Už ne paní Dallowayová - teď už není na světě nikdo, kdo by jí tak říkal. Má před sebou ještě hodinu, než půjde spát.
"Připojte se k nám, paní Brownová," žádá ji. "Všechno je připravené."


(Michael Cunningham: Hodiny, přeložil Miroslav Jindra, vydalo nakladatelství Euromedia pod značkou Odeon, Praha 2002; str. 176-180)

© Miroslav Jindra
na iLiteratura.cz se souhlasem nakladatelství Odeon

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3827x

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce