Cunningham, Michael
Hodiny 1

ukázka beletrie zahraniční

Prolog. Spěchá pryč od domu. Kabát, který má na sobě, je do tohoto počasí příliš těžký. Píše se rok 1941. Začala další válka. Leonardovi zanechala dopis, druhý Vanesse. Odhodlaně kráčí směrem k řece.

Michael Cunningham: Hodiny

Prolog, Paní Woolfová, Paní Dallowayová I., Paní Dallowayová II.

Prolog

Spěchá pryč od domu. Kabát, který má na sobě, je do tohoto počasí příliš těžký. Píše se rok 1941. Začala další válka. Leonardovi zanechala dopis, druhý Vanesse. Odhodlaně kráčí směrem k řece. Ví přesně, co udělá, ale ještě v této chvíli se od svého úmyslu málem nechá zviklat pohledem na zvlněnou krajinu, kostel a řídké stádo ovcí, zářivě bílých, byť s lehkým nádechem dožluta, které se pasou pod soumračnou oblohou. Zastaví se, zadívá se na ovce a na nebe a pak znovu vykročí. Za sebou slyší mumlavé hlasy. Nad hlavou jí bzučí bombardéry, ale na obloze po nich marně pátrá. Míjí zemědělského dělníka (jmenuje se opravdu John?), robustního muže s malou hlavou, oblečeného ve špinavě hnědé vestě, který čistí strouhu protínající skupinu vrb. Vzhlédne k ní, kývne hlavou na pozdrav a zase sklopí oči k bahnité vodě. Když kolem něj kráčí na své cestě k řece, pomyslí si, jak je ten člověk úspěšný, jaké má štěstí, že tu takhle mezi vrbami může čistit příkop. Jí samotné se nic podobného nepodařilo. Vlastně vůbec není žádná spisovatelka - jenom nadaná excentrička. V loužích, které tu zbyly po nočním lijáku, se svítivě odrážejí útržky oblohy. Ne, nebyla úspěšná. A ty hlasy se jí teď vrátily, nezřetelně mumlajíce těsně za hranicemi prostoru, do něhož dohlédá, kdesi za ní; ale když se po nich obrátí, zjišťuje, že unikly někam jinam. Ty hlasy jsou tu tedy nicméně znovu a za nimi se k ní přikrádá bolest hlavy, stejně nezadržitelně jako déšť, ta bolest, která ji zase celou rozdrtí a nahradí sama sebou. To hlavybolení se blíží a zdá se, že se na obloze opět objevila i ta zlověstná letadla (nebo si je tam přičarovává jen ona sama?). Dojde k pobřežnímu náspu, přeleze ho a za ním sestoupí dolů k řece. O kus dál proti proudu, poměrně daleko od ní, sedí rybář, ale ten si jí určitě nevšimne! A tak se začíná rozhlížet po nějakém větším kameni. Jedná rychle, ale metodicky, jako by se řídila návodem, kterého je nutné se úzkostlivě držet, má-li se dílo nakonec podařit. Vybere si jeden, velikostí i tvarem zhruba odpovídající malé prasečí lebce. Zdvihne ho, a než se jí podaří nacpat si ho do kapsy kabátu (kožešinový límec ji šimrá na krku), stačí si ještě všimnout jeho chladné křídové konzistence a barvy, mléčně nahnědlé se zelenými skvrnkami. Stojí těsně u vody, která šplouchavě doráží na břeh a naplňuje malé prohlubinky v blátě čirou tekutinou, jež má možná docela jiné složení než ten zčeřený žlutohnědý proud, připomínající širokou silnici, který vyplňuje prostor mezi oběma břehy. Vykročí. Střevíce si ponechá na nohou. Voda je studená, ale nikoli nesnesitelně. Zastaví se, když jí dosáhne ke kolenům. Vzpomene si na Leonarda. Pomyslí na jeho ruce a vousy, připomene si hluboké rýhy kolem jeho úst. Myslí na Vanessu, na děti, na Vitu a Ethel: je jich tolik! A všichni selhali, nesplnili očekávání. Náhle s nimi nesmírně soucítí. Napadne ji, nemá-li se obrátit, vystoupit z vody, vyndat kámen z kapsy a vrátit se domů. Pravděpodobně by dorazila včas, aby ještě stačila zničit ty vzkazy. Mohla by dál žít, prokázat jim tuhle konečnou laskavost. Ale pak to nutkání potlačí a zůstane stát po kolena ve vodě. Přece tu jsou ony hlasy, přichází na ni ty bolesti hlavy, a kdyby se teď znovu odevzdala do Leonardovy a Vannessiny péče, už nikdy by ji přece nenechali odejít. Začne se brodit dál, potácivě, protože dno je velmi nerovné, a brzy jí voda sahá až po pás. Obrátí oči proti proudu řeky. Rybář je tam stále, má na sobě červenou kazajku; ale nevidí ji. Na žluté hladině (takhle zblízka je skutečně spíše žlutá než hnědá) se temně zrcadlí nebe. Tohle jsou tedy poslední okamžiky vnímání skutečnosti - rybařící muž v červené kazajce a odraz podmračné oblohy na neprůhledné hladině. Téměř proti své vůli (alespoň jí to tak připadá) kráčí či škobrtá stále hlouběji a ten kámen ji začíná stahovat do vody. Ještě chvíli jako by se nic nedělo; vypadá to na další nezdar - jen chladná voda, ze které by snadno dokázala vyplavat. Avšak pak ji proud sevře do náruče a zmocní se jí tak náhlou, téměř tělesnou silou, jako by se ode dna vzepjal jakýsi silák, objal jí nohy a přitiskl si je k mohutné hrudi. Je to přímo fyzický pocit.
[...]
Proud ji unáší velmi rychle. Jako by letěla, bizarní postava, s pažemi rozpjatými, vlasy rozevláté, kabát s kožešinou se nadouvá za ní. Těžce proplouvá vodními jámami, v hnědém, zrnitém světle. Ale necestuje takto dlouho. Nohama (střevíce z nich brzy sklouzly) občas zavadí o dno, a když k tomu dojde, zvíří tam líný obláček bahna, protkaného kostrami mrtvých listů, který pak ve vodě udrží tvar ještě chvíli poté, co ona zmizí. Ve vlasech a v kožešinovém límci kabátu se jí zachytí zelenočerná stébla vodních travin a oči jí zaslepí hustý chomáč nasáklého býlí, který se posléze uvolní a vlnivě pluje pryč, zkroutí se, narovná a zase se zkroutí.
A ona sama nakonec spočine na pilíři mostu v Southease. Proud ji k němu tiskne, snaží se ji od něj odtrhnout, ale ona pevně lne ke spodní části toho podsaditého hranatého sloupu, zády k řece, tváří přitisknutá ke kameni. Choulí se tam s jednou paží přitisknutou k prsům, druhou jí voda otlouká o bok. Kousek nad ní se čeří jasná hladina. Obloha se od ní odráží nerovnoměrně, bílá a obtěžkaná mračny, překřížená černými obrysy mostních věží. Po mostě rachotí osobní automobily a náklaďáky. Přechází po něm sotva tříletý chlapeček se svou matkou; zastaví se u zábradlí, sedne si na bobek a mezi příčlemi zábradlí prostrkuje hůlku, kterou si s sebou nesl, a pouští ji do vody. Maminka ho pobízí, aby nezdržoval, ale on chce ještě chvíli zůstat, aby mohl sledovat, jak proud hůlku unáší pryč.
A tak jsou tu pohromadě, jednoho dne na počátku druhé světové války: chlapeček a jeho matka, hůlka plující po hladině řeky a Virginiino tělo u dna; jako by snila o té hladině, o té hůlce, o tom chlapci a jeho matce, o obloze a mostních věžích. Po mostě právě přejíždí olivově zelené nákladní auto, obsazené vojáky v uniformách, a ti chlapečkovi, který právě hodil do vody tu hůlku, zamávají. I on jim zamává a prosí maminku, aby ho vzala do náruče, protože si je chce lépe prohlédnout; a aby ho i oni lépe viděli. A to všechno se prolne do mostu - rezonuje jeho dřevem a kamenem a pronikne do Virginiina těla. Její tvář, opřená o pilíř, to všechno vstřebává: ten náklaďák s vojáky, matku a dítě.


(Michael Cunningham: Hodiny, přeložil Miroslav Jindra, vydalo nakladatelství Euromedia pod značkou Odeon, Praha 2002; str. 7-8, 10)

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 4170x

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce